Rozeznám červený víno, ale jenom v průhledný sklínce, zpívá kapela Tři sestry a jen tím podtrhuje svoji image pubrockové grupy odkojené hektolitry piva. Jenže je dost pravděpodobné, že ve stejné chvíli, co zní z pódia refrén písničky Obohacenej buran, stojí kousek od baskytaristy Tomáše Doležala lahev toho nejvybranějšího francouzského šampaňského.
Manažer a zakládající člen kapely zvaný Ing. Magor přitom bublinky nepoužívá jen jako „pracovní nástroj“, ale hlavně je už sedm let od těch nejzajímavějších francouzských vinařů importuje do Česka. To vše ve spolupráci se svým kamarádem a dalším svérázným muzikantem, frontmanem kapely Doctor P.P. Petrem Pečeným.
Zkrátka na první pohled ti nejméně pravděpodobní ambasadoři prestižního francouzského produktu. Na sraz v podolské kavárně, na dohled od jedné z třísesterských hospod, si to přihasí svými luxusními vozy, v neformálním oblečení zasednou za stůl, a ještě než se pustí do povídání, sladí termíny další plánované degustace. Prostě pankáči, které teď dost aktuálně baví šampaňské.
„Doktor vždycky tvrdí klientům, že on mě přivedl k bublinkám. Není to úplně pravda, protože na vysoký jsme balili holky a kupovali jim bohemku v domnění, že nám dají. Tak nám vypily bohemku a poslaly nás domů,“ vzpomíná Doležal. Když se následně spálil i s pravým šampaňským Moët při oslavě matčiných kulatin, začal hledat značku, která by mu skutečně chutnala.
„V té době doktor už něco málo ochutnal, rozhodně mnohem víc než já, sehnali jsme someliéra a společně jsme dali dohromady firmu PMP Exclusive. Začínali jsme v roce 2012 se čtyřmi šampaňskými domy. Dneska jich máme osmnáct a už nám to trochu přerůstá přes hlavu,“ pokračuje.
Původní byznysplán byl dokonalý. „Říkali jsme si, že kdyby to nešlo, tak celý sklad sami vychlastáme. Tím pádem nemůžeme nikdy zkrachovat,“ směje se Pečený. „Nakonec se ukázalo, že i když jsme k tomu přišli jako nepoučení opilci, shodou okolností jsme natrefili na vína, která jsou momentálně hodně trendy.“
První vinaře jim pomohl vytipovat someliér, cílil na u nás nedostupné menší vinařské domy s dobrým hodnocením a příznivou cenou. A jelikož tehdy fungovala v Česku jen jedna konkurenční importérská firma zaměřená podobným směrem, mohli si noví muzikální dovozci prakticky vybírat.
A vybrali dost dobře, zachutnala jim vína s nízkým obsahem cukru, hlavně kategorie Extra Brut a Brut Nature, často navíc od biodynamických a organických vinařů, používajících minimum chemie. Ti jsou aktuálně dost v kurzu. „I když jezdíme auty se spalovacími motory a zelení rozhodně nejsme, tato vína nám prostě chutnala. A to je pro nás hlavní kritérium, všechno, co prodáváme, jsme pili a máme ve sklepě,“ tvrdí Pečený.
Dobrý směr, kterým se vydali, si čas od času potvrdí i v prestižních michelinských restauracích, které často berou vína od stejných výrobců jako česká dvojice importérů. Problém prý nebyl ani s přístupem francouzských vinařů. Tím, že jsou zvyklí exportovat do celého světa, nejvíce do Británie, USA a na Dálný východ, je brali jako další možné odbytiště. Nos nahoru měl málokdo.
„Lidé z těch malých vinařství nejsou hogo fogo, jsou to lidé práce, do vinařství je často zapojena celá rodina, sami si víno vypěstují, sami ho prodávají. S řadou z nich už jsme se skamarádili,“ povídá Pečený.
Na kamarádství je ostatně postaven i základ odbytu vína v Česku. Oba pánové využili toho, že znají spoustu lidí, často ne úplně chudých. „Pan doktor už v průběhu roku 2012 vysypal z adresáře 200 až 300 kontaktů, které se staly základem naší klientely. Dali jsme dohromady databázi, kde máme teď asi 400 lidí, které všechny osobně známe. A z nichž větší polovina, řekněme 60 procent, u nás pravidelně nakupuje a chodí na ochutnávky,“ povídá Doležal.
Patnáct až dvacet ochutnávek za rok je pak základem firemního úspěchu. „Hodně z těch lidí tam rádo chodí, my děláme takové klaunské vystoupení. Inženýr tomu rozumí a já to jenom chlastám a mám takové historky z natáčení. Navíc ti lidé se mají rádi mezi sebou. Představíme jim tam novinky, které tradičně táhnou, a nám se tak postupně rozšiřuje portfolio.“
V současné době prodají téměř 10 tisíc lahví za rok, každou v ceně od 900 korun výš, tržby se pohybují kolem 10 milionů korun ročně. V příštím roce povýší koníček na regulérní byznys a do firmy zapojí další lidi včetně špičkového someliéra.
„Už to není jen o té privátní klientele, v současné době jsme i v 25 restauracích a to číslo pořád roste. A tam, kde začínáme a kde je možnost prodeje násobně vyšší, to je retail. Nějak už jsme zapsaní v Makru, začínáme s Rohlíkem, koketujeme se Sklizeno. Toto všechno bychom už z kapacitních důvodů uřídit nedokázali,“ míní Doležal, který už nyní kloubí hraní ve Třech sestrách s několika dalšími podnikatelskými aktivitami.
Do Francie jezdí oba muzikanti a obchodníci dvakrát ročně. Nesmějí chybět na jarních veletrzích, kde si vybírají nové produkty. Jak říkají, podařilo se jim docela zachytit trend, kdy v Champagni přibývají noví mladí vinaři, často synové starých matadorů, kteří jedou na vlně ekologie.
„Udělají si certifikaci na organiku nebo biodynamiku, což trvá pět až sedm let, a vyrábějí vína ve větším množství, a tím pádem za dobré ceny. Pro nás je to důležitý faktor, a navíc s takovými víny se dá právě pracovat i v retailu,“ plánuje Doležal.
Vinný byznys se oběma evidentně daří, jen kapely zatím svým nadšením moc nenakazili. „Když se začneme bavit o šampaňském, tak si nás spíš dobírají,“ říká Pečený. Přitom přednost dobrého šampaňského je podle „doktora“ nesporná: „Dám si večer tři lahve a ráno v jedenáct jsem čistej, nebolí mě hlava a můžu existovat. Tedy nesmím se zrušit jako na minulé ochutnávce pro nóbl klientelu, kdy jsem před třemi týdny padl na hlavu, ani nevím kde. Na Staromáku to nebylo, tam mě inženýr vyfotil sice ve velmi dobré náladě, ale ještě bez šrámu.“
Dvojice netradičních dovozců zkrátka baví sebe a své české zákazníky, navíc se během sedmi let francouzského dobrodružství úspěšně zapsala i u tamních vinařů. S mnohými je pojí osobní přátelství, které má pak za následek různé nepravděpodobné situace.
Při kafi hudebníci vzpomínají, jak za nimi jejich francouzští dodavatelé přijeli na koncert Rolling Stones do Prahy a pak volně pokračovali i na společný koncert Tří sester a Doctora P.P. u Českého Krumlova. Pečený si naopak střihl „Stouny“ s coverbandem složeným z předních vinařů na festivalu v Remeši.
„Georges Laval nebo David Léclapart jsou ve Francii totální ikony. Dostat se k nim na ochutnávku je skoro nemožné, natož dostat jejich vína. My jsme za nimi chodili tak dlouho, až povolili. Teď jsme kamarádi, a když mají novou kolekci vín, dají nám, kterékoli potřebujeme, je to neuvěřitelné,“ pochvaluje si Doležal.
Jednodušeji se tedy dá dostat i k exkluzivním kouskům. Jedno z prémiových vín Les Longues Violes bere PMP Exclusive například z vinařství Laval. Cena okolo 17 tisíc korun, chuť famózní a původ neobyčejný. Vypěstováno je údajně ve vinici, která nebyla nikdy zasažena chemií. „Když jsme u něj byli na večírku před výstavami a v půl jedné tam už všechno docházelo, došel Laval do sklepa, přinesl půl kartonu těchto lahví a ty tam vybouchal jako po závodech formule 1, kde se to dělá s nejlevnějším patokem. Oni prostě umějí žít,“ vzpomíná Doležal.
Jedno z prémiových vín má ostatně ve sklepě i Petr Pečený, tedy šampaňské Davida Léclaparta L’Alchymist ročník 2005, kterého je po světě už jen několik lahví. A co s ním udělá? „Žádnou dražbu pro charitu nečekejte, vypiju ho sám.“
