Ve středu večer odstartuje v Pražské křižovatce a v Lucerně pětadvacátý ročník dokumentárního festivalu Jeden svět. Ten do příští neděle napříč republikou představí devadesát dokumentů ze všech oblastí lidských práv.
„Teď už je to všechno na kinech,“ říká na jeho začátku ředitel Ondřej Kamenický.
Jeden svět letos slaví pětadvacet let, jak takové výročí oslavíte?
Bude velká party pro všechny bývalé zaměstnance a zaměstnankyně, posílal jsem asi tři sta pozvánek, a to je to opravdové jádro. Další stovky by pak byly dobrovolníků. Taky jsme už před festivalem na naší online platformě Jeden svět online zveřejnili část retrospektivy, kam se budeme snažit během celého roku online přidávat filmy, které v minulosti na festivalu získaly cenu nebo byly divácky populární.
V tom chceme pokračovat, takže budeme vlastně slavit nejen fyzicky festivalem teď, ale celoročně. A taky se dál budeme snažit dělat co nejlíp to, co umíme.
Jak dlouho se vlastně na Jednom světě podílíte vy?
Celkově jsem s festivalem od úplného začátku, kdy jsem působil jako dobrovolník, asi patnáct let. Deset let jsem součástí týmu a šest let ho řídím.
Jak se festival za tu dobu změnil?
Vlastně se změnilo úplně všechno. I když v principu jsme pořád stejný typ akce, která se zajímá o lidská práva v celé jejich šíři, zajímá nás nejen to, jak lidé reagují na film v kině, ale i to, jaká je o něm pak debata. Pořád nám hodně záleží na tom, jak lidi o fenoménech, které filmy přináší, diskutují.
Myslím, že v tomto jsme dost odlišní a jedineční oproti jiným festivalům, že jde svým způsobem o veřejné fórum, nejde čistě jen o film. Pořád nás taky zajímají témata, která tu jsou okrajová a v českých médiích se o nich třeba tolik nemluví.
Jaká třeba?
Často jsou to regiony, které nejsou highlighty místního zpravodajství. Třeba o Íránu se teď mluví, protože jsou tam protesty, ale my ho pokrýváme řadu let, skoro každý rok máme nějaký film o místních protestech, místních aktivistech a o tom, jak si tam občanská společnost moc nemůže vyskakovat.
Podobně další diktatury, třeba Barma, tu tady v médiích najdete minimálně, přitom tam dva roky zpátky proběhl obří puč a situace tam je otřesná. Donedávna se tady nemluvilo o kavkazských zemích a teď najednou nedávno byly protesty v Gruzii, které se dostaly do médií, ale my se snažíme dlouhodobě poukazovat na to, jak tam místní politická garnitura funguje a je napojena na ruský režim.
Změnilo se ještě něco dalšího?
Dřív třeba nebyly moc filmy o tom, jak pojetí lidských práv ovlivňují moderní technologie. To je logické, není to tak dlouho, co nastal jejich vzestup. I když jsou tady s námi skoro dvacet let, filmy o nich vznikají třeba posledních šest sedm let. Umělá inteligence, lety do vesmíru, to všechno, o čem se teď víc a víc mluví, se u nás samozřejmě objevuje.
Letos také hodně filmů klade důraz na práva žen, máme i celý samostatný okruh Female Power. Taky nás už nezajímají jen místa konfliktů, ale zajímají nás lidská práva v rozšířeném smyslu, takže environmentální témata, genderová.
Zajímavý trend je ten, že jsou díla hodně introspektivní. Možná je to tím, že nastupuje nová generace, která se mnohem víc zabývá sebou a tím, čím si prošli, čím jsou teď a čím by chtěli být v budoucnu.
Jak se to na snímcích projevuje?
Skrz sebe sama se dívají na svět kolem sebe. Přijde mi, že tento trend sílí a je to dobře. Pohlíží na to médium jinak než generace předchozí. Taky mně přijde, že tam není rozdíl v Česku a zahraničí. Dřív jsem hodně pozoroval, že se tady točila lokální témata, české filmy tolik neputovaly po zahraničních festivalech, byly to dost angažované záležitosti.
Mám pocit, že teď filmaři mají víc sebevědomí, dívají se na tvorbu víc globálně a snaží se přinášet víc univerzální témata. Taky mají větší přehled o tom, co se děje.
Vracejí se diváci po covidové pauze k dokumentu?
Je to složité. Spousta lidí, kteří dřív chodili do kina na okrajovější žánry, si zvykla koukat doma na VOD (video na vyžádání, jako například Netflix, HBO Max a další podobné služby, pozn. redakce), protože jejich nabídka v posledních letech totálně zahltila trh a dost to zamíchalo kartami.
Když se pak po covidu kina znovu otevřela, je tady jasně patrný úbytek lidí v kinech mimo blockbustery. Je otázka, jestli se to postupně vrátí do předcovidových čísel. Já si ale myslím, že jsme teď v hybridním mixu, kdy část lidí pořád ráda chodí do kina a na festivaly, ale zároveň si ráda něco pustí doma na VOD.
Možná u něj zůstanou a nebudou už vyhledávat sály kin. Letos se na to chceme zaměřit a ve spolupráci s Univerzitou Karlovou zkoumat, jak se měnily divácké návyky v kinech.
Takže budoucnost v tomhle směru nevidíte úplně nejrůžověji?
Myslím, že je poměrně brzo na nějaké komplexní hodnocení, protože jsme se teprve loni vrátili do starých kolejí, a tak teprve čekáme, jak bude vypadat letošní rok. Loni se nám vrátily asi dvě třetiny diváků oproti číslům z roku 2019 a tomu, co naznačovala čísla za rok 2020, kdy jsme museli festival utnout v půlce. A teď nám předprodeje ukazují, že jsme asi na dvojnásobku toho, co loni. Zatím je to ale pořád trochu věštění z křišťálové koule.
Změnilo se i to, o jaká lidskoprávní témata mají diváci největší zájem? Nebo které skupiny lidských práv jim naopak přijdou spíš okrajové?
O tom je vlastně téma letošního ročníku. Došli jsme k němu tak, že jsme si všimli, jak lidi různě vnímají důležitost různých lidských práv. Máte základní lidská práva, která jsou někdy brána jako zákony nad zákony, jako třeba právo na svobodu, na vzdělání, na důstojný život a život obecně. Ale pak máte celou řadu dalších lidských práv, která jsou bohužel někdy brána jako nějaká nadstavba, něco, u čeho si lidi říkají, jestli to vůbec je lidské právo.
Samozřejmě to část společnosti rozděluje, protože si lidi myslí, že některých práv se dožadují jen nějaké maličké skupiny, dalších zase privilegované skupiny a dalších zase nikdo. Proto jsme letošní téma vykonstruovali tak, aby všechny názory dostaly prostor, abychom zdůraznili, že lidských práv je nepřeberné množství a všechna mají svůj smysl a jsou si rovná.
Tím tématem je Cena bezpečí, co si pod tím tedy máme představit?
Bereme to tak, že to je něco, co řeší úplně každý. Každý má své nejistoty a strachy a každý někdy řeší různé typy práv. Pro někoho je podstatnější, co se děje tady a teď, co se děje jeho rodině, kamarádům, v práci. Někdo víc řeší, co se děje v zahraničí. Ukázalo se to obzvlášť s Ukrajinou, kolik lidí řeší, jestli se má pomáhat lidem ze zahraničí, řešit to, že je válka za humny, nebo jestli se zaměřit na to, že tady máme energetickou krizi.
Chytrá horákyně by řekla, že se má řešit všechno, protože všechno má svou důležitost a nemůže fungovat jedno bez druhého. Měl by existovat vzájemný respekt k tomu, že lidi mají různé strachy, různě řeší své bezpečí a logicky jsou pro ně různá práva různě důležitá.
Dá se to ale všechno pokrýt? I kdyby jenom v rámci dramaturgie festivalu?
My při sestavování programu vycházíme z nabídky dokumentů, takže se nedá říct, že bychom v každém ročníku obsáhli komplet všechno, jak tematicky, tak regionálně. Když se podíváte na několik posledních ročníků, uvidíte, že se hezky doplňují, jeden rok je jeden typ filmů, další zase jiný, který před rokem nebyl. Naše dramaturgie se pokouší o co největší pestrost, bereme to jako něco, k čemu se snažíme přiblížit, ale ne za každou cenu mít obsaženo všechno.
Která skupina dominuje letošní dramaturgii?
Máme třeba dost environmentálních filmů, to máme dokonce tematický okruh udržitelnosti. Taky se každým dílem promítá téma toho bezpečí nebo nejistoty.
Jaká je cena bezpečí pro vás?
Já ji hodně řeším z pohledu toho, odkud pocházím, což jsou severní Čechy, bývalé Sudety, kde jsem vyrůstal a kde žije moje rodina. Vím, jak je bezpečí křehké ve chvíli, kdy nemáte sociální zajištění. Jsou tam časté exekuce, ne vždy dostupná zdravotní péče, vzdělání. Vnímám, jak je člověk formovaný tím, odkud pochází.
Na druhou stranu je to cenné tím, že pochopíte, s čím se potýkají vaši kamarádi a známí a jak to ovlivňuje možnosti volby, jak politické, tak životní. Lidi z různých částí republiky pak můžou mít větší pochopení pro to, proč lidi žijí tak, jak žijí, a volí tak, jak volí. Ale i to, jak vypadají mezilidské vztahy v chudších regionech.
Všechno souvisí se vším. Pro mě je bezpečí asi potřeba zajištění těchto potřeb a pochopení pro to, že ne všude v naší republice tahle možnost existuje. I když se může zdát, že dneska v České republice chudoba není. Chce to nějaký respekt a pochopení, protože i v roce 2023 existují v Čechách desítky tisíc lidí, které řeší základní životní potřeby.
Je zrovna toto téma dostatečně reflektované v českém dokumentu? Občas se mi zdá, že je dokumentární tvorba doménou privilegovaných vrstev, lidi z chudších oblastí se jí nevěnují, protože mají zakořeněno, že se jí neuživí, nebo během studií tak trochu zapomenou, jak se tam vlastně žije…
Je jasné, že film je velmi finančně, kapacitně, časově i lidsky náročné dílo, které nikdy neudělá jeden člověk sám, v relativně krátkém čase za relativně dostupné prostředky. To už samo o sobě definuje film, nejen dokument, jako nákladnou věc. A když už ho někdo začne tvořit, musí znát lidi, pohybovat se v tom prostředí, vědět, kde zažádat o peníze, musíte si to moct dovolit. I když víme, že spousta filmařů má tolik projektů, že je to ke zbláznění.
To souvisí i se statusem umělců v Čechách. Spousta lidí si myslí, že když se stanu filmařem, budu vydělávat miliony, ale přitom je to práce jako každá jiná. Kdyby v tom velké peníze byly, je v tom víc lidí a děly by se úplně jiné věci. Podle mě je to sektor průmyslu jako každý jiný, kde potřebujete mít schopné vzdělané ochotné lidi, kteří mají rádi to, co dělají, a mají potřebný drive.
Je to zašmodrchané klubko a ano, když se někdo chce stát filmařem, musí se do toho prostředí nějak dostat. Jsou potřeba ostré lokty, dívat se do zahraničí…
V minulosti jsme měli v předvýběru spoustu filmů z českých sociálně vyloučených lokalit, které skoro všechny točili lidi, kteří se tam dostali poprvé v životě a kteří si to tak trochu malují a romantizují. Ne všichni, ale je tam určitý stereotyp a předsudek. To se nutně odráží v tom, jaké dílo vytvoříte. Nakonec jste taky jenom člověk a váš film odráží váš mindset, životní postoje a perspektivy. Ty filmy jsou tím vždycky nakonec „zatížené“ a pro nás je složité si obhájit, proč takový film chceme vysílat, i když se v něm objevují stereotypy.
To se ale děje i se spoustou zahraničních štábů, kde z bohatých západních zemí putují velké štáby do zemí Asie, Afriky, Jižní Ameriky a potom je na těch filmech patrná nechtěná a nepřiznaná, ale exotizace. Nejvíc to poznáte na přístupu protagonistů, na tom, jak se tvůrci ptají a co je zajímá.
Snažíte se tuhle problematiku pak reflektovat v debatách po promítáních?
Snažíme se rozklíčovat, co ten film opravdu říká, jaký má potenciál pro české publikum, jaké debaty o něm můžou být a kdo by na ně měl být pozvaný, aby třeba jako expert doplnil kontext. Naším cílem je i vzdělávat, nejen promítat filmy.
Každý rok jsem nadšený z toho, jaké dotazy z publika jdou. Spousta těch věcí by mě ani nenapadla a přináší tomu jiný odstín. Naše velké štěstí je v tom, že nejsme jenom v Praze, ale i v dalších skoro třiceti městech, kde jsou debaty úplně jiné.
Tam se často promítá i lokální kontext, hlavně ve středních nebo menších městech. Debaty tam jsou fakt skvělé i v tom, že na ně přijdou lidi, kteří by se jinak třeba ani nepotkali, protože nemají kde, chybí tam nějaké fórum. Jasně, někdy jsou referenda a petice, v každém městě je někdo aktivní, kdo se snaží dělat program pro rodiny a seniory, ale možnost pobavit se o společensko-politických problémech vlastně není. Ze všeho nejlíp funguje hospoda.
Takže my se snažíme vytvářet takové „hospodské prostředí“, otevřené fórum, které je ale kultivované a mají do něj mít přístup úplně všichni. Protože kde jinde se chcete potkat tak, abyste se mohli pobavit o tématech tohoto typu? Právě v hospodě, nebo v kině s námi.
Už vám k tomu chybí jenom čepování piva…
Některé lokální festivaly to tak mají, že se domluví na zahájení s místními pivovary. Ale Jeden svět je opravdu icebreaker a něco, co má v kultuře a mezilidském fungování daného místa nezastupitelnou roli. Proto bychom rádi do budoucna byli ještě na více místech, aktivně se snažíme skrze místní provozovatele kin, neziskovky a nadšence rozšiřovat dál a dál.
V jakých regionech je teď o Jeden svět největší zájem?
Nemyslím si, že by nějaká oblast vyloženě zářila, myslím, že máme republiku docela dobře pokrytou. V každém kraji je minimálně jeden festival.
Kolik vlastně stojí festival zorganizovat?
Dvacet milionů. Pro představu, Berlinale dělá festival za 400 milionů, jiné akce v Česku stojí třeba polovinu toho, co my. Pořád si ale myslím, že dokážeme s tímhle budgetem udělat hodně muziky. Když si pak člověk přepočte, kolik lidí na akci přijde, kolik lidí na festivalu pracuje, tak si myslím, že si nestojíme špatně.
Kolik z toho si zvládnete na sebe vydělat sami?
Myslím, že je to okolo patnácti procent. A i to mi přijde jako dobrý výsledek, když si vezmete, že jde pořád o dokumentární film, často ještě o opravdu náročných tématech. I distribuce po covidu se roztříštila.
Řekl bych, že pod značkou Jednoho světa udržujeme relativně stabilní publikum, které je ochotné zaplatit si vstupenku a jít do kina na něco, na co by běžný divák během roku normálně nešel. Navíc to má přidanou hodnotu toho, že jde opravdu o událost a určitou oslavu filmu.
