Pochází z Neapole, studoval v Miláně, posledních deset let žije v Praze a kromě každodenních baletních tréninků stíhá studovat, pečlivě sledovat pražskou gastro scénu i kvalitně žít. Kdo je Federico Ievoli, čerstvý držitel Ceny Thálie a první sólista Baletu Národního divadla?
Scházíme se v kavárně Na Boršově, ještě před rutinním ranním tréninkem. Na něj to má odsud Federico Ievoli do zkušeben Baletu Národního divadla v klášteře svaté Anny jen několik desítek metrů. V tento den ještě mladý italský tanečník netuší, že si 2. listopadu převezme Cenu Thálie.
První sólista Baletu Národního divadla ji obdržel za nejlepší mužský herecký výkon v kategorii balet, tanec a pohybové divadlo, a to konkrétně za roli Des Grieux v baletní inscenaci Národního divadla v Praze s názvem L’Histoire de Manon. Porotu zaujala jak jeho technická zdatnost, tak emocionální hloubka, s jakou dokázal ztvárnit dramatický oblouk své postavy.
Pro ty, kdo Federica Ievoliho viděli tančit nejen v Manon, ale třeba i jako prince Siegfrieda v Labutím jezeře, Romea v Romeovi a Julii, Lenského v Oněginovi, jako Louskáčka nebo jako Wolfa v nejnovějším baletním titulu Národního divadla s názvem Liliom, jenž měl minulý týden premiéru ve Státní opeře, to nemůže být překvapení.
Talentovaný tanečník se baletu věnuje od útlého dětství a po celý život mu obětuje každý svůj den. I když on sám to zrovna jako oběť nevnímá: „Každá premiéra je pro mě velkým dnem. Atmosféra je vždy úžasná a vzrušující, každý je trochu nervózní. Po vší té tvrdé práci máme konečně možnost předat obecenstvu to, co jsme tak dlouho nacvičovali, a to je náš hlavní cíl. Stále je to pro mě něco speciálního,“ říká mi jen den před premiérou baletu Liliom, na nějž se s celým souborem připravoval již od srpna.
Dnešní den hodlá pojmout spíše odpočinkově, aby měl možnost připravit se na představení i mentálně a projít si všechny taneční kroky postupně i v hlavě. I tak Federica čeká baletní trénink, zkouška v kostýmech a individuální fyzická příprava.
Právě teď mu ale na stůl přichází jeho ranní lungo a servírce plynnou češtinou odpovídá, že mléko k němu nepotřebuje. Pro rozhovor pak ale zůstáváme u angličtiny, která je mu komfortnější.
Federico Ievoli se narodil před 32 lety v Neapoli a balet vystudoval na Akademii Teatro alla Scala v Miláně. „Vyšel jsem ze školy, když mi bylo osmnáct, a musel jsem si hledat práci,“ vzpomíná na dobu, kdy žil ještě v Itálii.
Podal si žádosti do mnoha tanečních souborů, ale najít stálé angažmá nebylo lehké. „V Itálii je mnoho velmi dobrých tanečníků a získat tam kontrakt je obtížné,“ říká. Zkoušel zasílat žádosti i na další místa v Evropě a vyšla mu Praha. Poprvé ji navštívil asi ve svých dvaceti letech a dva roky nato, v roce 2015, už nastupoval jako člen do souboru Baletu Národního divadla.
Během čtyř let se vypracoval na pozici demisólisty, o rok později se stal sólistou a v dubnu 2021 získal pozici prvního sólisty. Od té doby v Praze ztvárnil mnoho rolí v klasických i moderních baletních zpracováních a během covidu ještě začal studovat sportovní management.
Foto Národní divadlo
Foto Národní divadlo
Foto Národní divadlo
„Jsem v Praze šťastný. Za těch deset let se proměnilo nejen samotné město, ale i baletní soubor, který je dnes díky našemu uměleckému řediteli i mezinárodně známý,“ říká Ievoli, který zároveň pravidelně vystupuje po celém světě a účastní se mezinárodních baletních galakoncertů, jako byl například loni International Ballet Gala v japonské Ósace.
Předloni obdržel ocenění pro nejlepšího italského tanečníka působícího v zahraničí Sfera d’Oro per la Danza.
Na přední české baletní scéně se Ievolimu líbí i to, že je tu každý den jiný díky rozmanitému repertoáru: „V některých souborech to chodí tak, že se tituly hrají v blocích a pak následuje pauza, kdy se nevystupuje vůbec. Tady můžu v jeden den zkoušet Labutí jezero i moderní balet, což vyžaduje rychle přepínat mezi jednotlivými tituly i styly, ale mohu být díky tomu na jevišti často. Jen tak mám možnost se neustále zlepšovat,“ popisuje čerstvě oceněný první sólista.
Foto Národní divadlo / Serghei Gherciu
V očích laické veřejnosti se ale jeho povolání prý stále často setkává s nepochopením. „Když se mě v Itálii nebo i dalších zemích někdo zeptá, co dělám, a já odpovím, že jsem baletní tanečník, tak hned následuje další otázka: ‚Ale čím se živíš?‘ A já musím vysvětlovat, že právě balet je to, co mě živí,“ říká Ievoli.
Mnozí lidé podle něj ani v dnešní době nedokážou pochopit, že i balet může být povolání, protože o něm uvažují v intencích umění a zábavy a vnímají ho stále optikou dvora Ludvíka čtrnáctého, kde vznikl, případně si vybaví jen Labutí jezero.
„Přitom se vyvíjí stejně jako ostatní obory. Lékaři dnes už také neuspávají pacienty před operací bylinkami, ale moderními anestetiky a balet se vyvíjí podobně jako třeba medicína,“ říká Ievoli.
Podobnými úvahami otevírá i svou bakalářskou práci na téma fyzické přípravy tanečníků. Popsal v ní tréninkové postupy, které musí každodenně absolvovat, a konkrétně je přiblížil na roli Romea. K napsání závěrečné práce na italské univerzitě tenkrát využil neplánovanou pauzu, kdy musel na půl roku přerušit svou taneční kariéru kvůli mnohočetným zlomeninám obou holenních kostí.
Balet se vyvíjí stejně jako ostatní obory. Lékaři dnes už také neuspávají pacienty před operací bylinkami, ale moderními anestetiky.
Nyní studuje magisterský program v oboru sportovní management a píše magisterskou práci, která téma fyzické přípravy tanečníků dále rozvíjí.
Na otázku, jaké role tančí nejraději, odpovídá, že mu vyhovuje střídat různé charaktery. „Ale miluju hlavně drama,“ přiznává vzápětí. Jako příklad uvádí právě již zmiňovaného Romea nebo roli Lenského v Oněginovi. „Takové ty role, kdy obvykle nakonec umírám,“ směje se. „Měl jsem možnost ztvárnit mnoho vysněných rolí a vždy jsem otevřen tomu, co přijde příště,“ dodává.
Ve svých 32 letech se tanečník zrovna nachází téměř na vrcholu své kariéry. Ta obvykle končí maximálně mezi pětačtyřicátým a padesátým rokem.
„Na začátku kariéry máte v hlavě jen balet, postupně ale začnete přicházet na to, že jsou v životě důležité i další věci. Miluji svou práci a žiju pro balet, ale vedle toho se snažím dobře žít i mimo něj,“ směje se tanečník, který zároveň s angažmá v Baletu Národního divadla také studuje, věnuje se své rodině a svému příteli Danilovi, který je rovněž baletním sólistou.
Vedle toho, že je Federico Ievoli velkým fanouškem opery, také rád cestuje a objevuje dobré gastro podniky. „Miluju cukrárny, pekárny a kavárny. Rád jím asijskou kuchyni a mám zmapované všechny dobré podniky v Praze,“ usmívá se. A jeho tipy, kam se vydat za dobrým jídlem? „Z asijské kuchyně tu mám nejradši Chop Chop Chilli a Bab Rýži, z pekáren doporučuji Supernovu, Tisse a Kus Koláče,“ říká Ievoli.
I on počítá s tím, že se baletu nemůže věnovat neomezeně dlouho. „Určitě je dobré myslet na to, co přijde potom, a přemýšlet o nějakém plánu B. Mnoho lidí chce skončit na vrcholu kariéry, ale já chci tančit, dokud mi to mé tělo dovolí. A přitom se dále vzdělávat,“ uzavírá první sólista.
