„Umění má schopnost otevírat složité otázky současnosti. Je to úžasný nástroj, který má obrovský potenciál,“ říká Alexandra Bízková, ředitelka investičního fondu Pro arte. Jejím posláním je propojovat svět financí, umění a technologií, a přispívat tak k rozvoji investování a filantropie v oblasti umění a kultury.
V nejvýznamnějším českém investičním fondu začínala před deseti lety na pozici řadové zaměstnankyně. Postupně se vypracovala až do vedení, od minulého roku fondu šéfuje v roli předsedkyně představenstva. „Vždy jsme se snažili o to být pozitivní silou a fungovat ve spolupráci se všemi subjekty, které utvářejí českou uměleckou scénu,“ říká o vizi, kterou nyní pomáhá sama dál rozvíjet.
Záběr jejích aktivit ale daleko přesahuje výtvarnou scénu. České filharmonii pomáhá rozšiřovat komunitu významných dárců. V rámci Moonshot Platform interdisciplinárního umělce Yemiho A.D. předává své zkušenosti mladým talentům společensky odpovědného podnikání z celého světa. A mnohdy složitá témata spojená s hodnotou umění a kultury ve společnosti se nebojí otevírat během debat s veřejností – třeba ve spolupráci s nadačním fondem Via Clarita nebo na nedávno proběhlém Prague Art Week.
Jak správně určit investiční potenciál výtvarného díla? Co všechno lze považovat za akt filantropie? A proč je pro budoucnost české společnosti podpora kultury a umění tak zásadní?
Tvoje práce spočívá v propojování dvou zdánlivě protikladných věcí, což jsou čísla, finance, matematika a zároveň umění a estetika. Proč zrovna tato kombinace?
Myslím, že ty světy nejsou vůbec protikladné, jenom je pro ně někdy těžké si porozumět. Naopak v matematice a v umění vídám paralely. Možná proto celý život hledám možnosti dialogu, nalézání silných stránek obou sfér a hledání toho, kde se ještě mohou vzájemně podpořit a znásobit.
Co tě vlastně přivedlo do světa umění a financí?
Studovala jsem matematický gympl a ekonomické školy. Ale zároveň jsem se po většinu svého života aktivně věnovala umění. Když jsem byla mladší, cítila jsem, že tam je jakási dichotomie. Přemýšlela jsem nad tím, čemu bych se mohla v životě věnovat, a myslela jsem si, že si prostě musím vybrat.
A pak jsem v roce 2014 díky studiu arts managementu na VŠE v Praze mohla vycestovat do Francie, do Nantes a na École du Louvre. Tam se můj pohled hodně změnil. Viděla jsem, že propojení s byznysem je vlastně daleko přirozenější. Asi i proto, že kultura a umění jsou pro Francouze trochu součástí DNA. A najednou jsem si otevřela v hlavě horizont toho, že bychom to mohli zkusit dohromady.
Když jsem se vracela do Prahy, ve fondu Pro arte se právě otevíralo výběrové řízení na pozici investiční specialista. Zdůrazňovala ten silný investiční aspekt a finanční stránku umění. Během dalších let jsem dostala velkou příležitost ve fondu vyrůst profesně a rozšířit svůj záběr. A posunula jsem se hlouběji až do finančních pozic, až do představenstva.
Pro arte nyní od loňského srpna vedeš. Co se za těch deset let všechno povedlo?
Desetiletá perioda je něco, co se hodně bilancuje, takže se nad tím i hodně bavíme s kolegy.
Jako subjekt regulovaný Českou národní bankou jsme přispěli k posunu standardů v celém odvětví českého trhu s uměním, ve vztahu k legislativě nebo AML. V řadě věcí, které jsou dnes naprosto běžné, jsme byli úplně první.
Vzniklo zde hodnotné portfolio. Přivezli jsme řadu obrazů výjimečných autorů zpátky do Česka – třeba Toyen nebo Kupku – a půjčovali je na výstavy. Tuto činnost tady dělá vícero sběratelů, takže v tom si nechceme brát ty největší zásluhy. Ale myslím, že to mělo velký význam.
Hlavní hodnota podle mě spočívá v naší komunitě investorů a investorek. Je to nějaké podhoubí, které nemusí být tolik vidět, ale činnost těchto lidí – a jejich finance – jsou opravdovým palivem kulturní scény. Podařilo se nám seskupit lidi, kteří mají signifikantní kapitál a mají o umění výrazný zájem, ať už čistě osobní, nebo veřejný. Vnímají to jako nástroj k posouvání společnosti, ke společenské změně.
Jde o lidi, kteří jsou velmi úspěšní v tom, co dělají – jedná se skutečně o ekonomické hybatele České republiky. Většinou platí, že abyste byli takto úspěšní, musíte mít velmi úzký fokus na svůj byznys a nemáte čas de facto kromě rodiny takřka na nic jiného. Takže já jsem v roli průvodce, vlastně takového kulturního kurátora, který je doprovází.
Ne každý se uvolí promluvit veřejně o svých filantropických aktivitách. Ale myslím si, že je opravdu důležité, aby se o tom vědělo, protože to může inspirovat ostatní. Filantropie v oblasti umění a kultury u nás nemá moc velkou tradici. Bohatství je skutečně v nějaké systematické činnosti a za mě je ta komunita opravdu to nejcennější.
Myslíš si, že v tomto smyslu se na české scéně daří přispívat k vytváření obrazu kultury a umění jakožto klíčových prostředků ke společenské změně?
Můžeš lidem vysvětlovat, proč je to důležité, ale cesta, kterou volím já, je vystavit je tomu. Takže často ani netuší, že jsou součástí uměleckého zážitku či díla. A v tu chvíli probíhá transformace perspektivy, aniž by si toho byli vědomi. V momentě, kdy to člověk sám prožije, najednou daleko víc rozumí, proč to má význam.
Jak přesně Pro arte funguje?
V kontextu investičního fondu, který se zaměřuje na umělecké předměty, používáme sofistikované ekonomické metody měření. V naší analytice pracujeme s vnitřním výnosovým procentem, což je standardizovaný způsob měření výkonnosti investic. Cílem je v tomto případě zhodnotit finanční prostředky prostřednictvím uměleckého díla.
Proces zahrnuje nákup obrazu, jeho držení po určitou investiční dobu a následný prodej na trhu. Průměrná doba držení díla se liší podle toho, jak se vyvíjí trh daného autora nebo konkrétní období, ve kterém bylo vytvořeno. Klíčové je zde správné načasování. Investice do umění je považována za alternativní aktivum. Její chování se výrazně liší od tradičních investic, jako jsou akcie nebo dluhopisy. Je potřeba počítat s nízkou likviditou a delším časovým horizontem.
Foto Instagram Alexandry Bízkové
Jaké jsou základní věci, které by měl každý vědět předtím, než začne investovat do umění?
Ne každý nákup uměleckého díla představuje dobrou nebo ziskovou investici. Proto máme celý aparát, který nám v tomto ohledu pomáhá. Pro jednotlivce nebo skupiny, kteří nemají dostatek zkušeností, je důležité, aby se nesnažili investovat bez odborné rady od někoho s dobrými výsledky.
Lidé by měli spíše přemýšlet o tom, že si rozšiřují obzory a kupují něco, co je oslovuje. Může to být něco, co je potěší, nebo naopak něco, co je bude provokovat – a to je na umění fascinující. Je skvělým katalyzátorem různých emocí a myšlenek.
Když si například koupíte dílo v ateliéru nebo v galerii, vždy můžete uvažovat i v investičních souvislostech – minimálně v tom smyslu, že byste na tom nechtěli prodělat. V tom případě se určitě nejedná o filantropii, i když z určité perspektivy to lze vnímat jako podporu umělecké činnosti, respektive umělecké scény.
Jak se v českém kontextu prolínají světy investic a filantropie?
Slovo „filantropie“ se může zdát příliš velké a ambiciózní, protože označuje systémové změny, ke kterým zatím směřujeme. Tento rozvoj teprve začíná, například s programem Nadace pro současné umění, která skrze akviziční program umožňuje státním institucím nakupovat díla současných autorů, čímž částečně supluje nedostatečné financování státu.
Moje podpora v této oblasti spočívá především v tom, že věnuji svůj čas a know-how a snažím se pomoci s jejím rozvojem. Nejtěžší výzva je v tom, že umělecká scéna je často velmi uzavřená a zahleděná do sebe. To myslím jako konstruktivní kritiku, věřím, že se s tím dá pracovat.
Klíčové je budování a kultivace vztahů. Zásadní je, že přijetím daru či podpory se instituce zavazuje vůči protistraně k tomu, jí opravdu dodat tu hodnotu. Pokud není tato hodnota srozumitelná, je na odpovědnosti instituce ji zřetelně vysvětlit.
Dárce nebo sponzory je třeba nejen informovat, ale také zapojit a ukázat jim, že jejich peníze měly konkrétní, hmatatelné výsledky. Dárci musejí mít jasno, že jejich prostředky měly významný a multiplikační efekt pro společnost a že se podíleli na něčem větším.
Jak tedy ty sama přispíváš k propojování světů financí a umění?
Svou roli chápu jako průvodce, který umí v lidech vyvolat důvěru a přiblížit jim svět umění způsobem, kterému rozumějí a který je pro ně přístupný. Mnoho lidí mi důvěřuje v tom, že to, co jim ukážu, bude kvalitní a nějakým způsobem je posune dál. Často je to i za hranicemi toho, co kdy viděli, a někdy jim to možná přijde dokonce úplně nesmyslné. A to je naprosto v pořádku, protože umění se nemusí vždy každému líbit.
Nedávno sis k výtvarnému umění přibrala i klasickou hudbu – začala jsi pomáhat České filharmonii. V čem tato spolupráce spočívá?
Česká filharmonie před dvěma lety díky iniciativě ředitele Davida Marečka oslovila skupinu lidí z byznysu, kteří mají blízký vztah k umění. Na této spolupráci bylo důležité, že filharmonie byla připravena pracovat s tímto typem podpory a zájmu. Zpětná vazba, kterou od nás dostávali, jim pomohla okamžitě posunout věci dál.
Výsledkem budou mimo jiné prosincové koncerty v Carnegie Hall, což je opravdu obrovská událost. Jsem nadšená, protože to bude velký moment nejen pro českou kulturu, ale také pro českou kulturní filantropii.
Základem celého projektu byly velké ambice, které byly podloženy skutečností, že Česká filharmonie je na světové úrovni. V Česku je možná pro kulturní instituce nezvyklé mít takhle velké ambice, ale právě proto je tento přístup tak osvěžující. To neskutečně rezonovalo v byznysu, což je pochopitelné, protože když máte vizi a dokážete ji dobře komunikovat, přitáhne to zájem lidí. Věřím, že tento krok může otevřít nové dveře i pro další české kulturní subjekty.
Foto Instagram České filharmonie
Dá se vůbec z investičního či filantropického hlediska popsat rozdíl mezi podporou výtvarného umění a klasické hudby?
Co se týče výtvarného umění, tam máme jednoznačnou výhodu, že umělecké dílo má nějakou konkrétní hodnotu a je unikátní. Ovšem je důležité zdůraznit, že cena uměleckého díla je platná až v momentě, kdy dojde k transakci.
Proto je odhadování hodnoty uměleckých děl velmi složité. I když postavím vedle sebe tři špičkové znalce, každý z nich mi může dát jiné cenové rozpětí, která se sice mohou částečně překrývat, ale stále půjde o různé částky. A přitom žádná z nich nemusí být špatná. Je velmi těžké předpovědět, za jakou cenu se nakonec dílo prodá, což je způsobeno jeho jedinečností.
Je zřejmé, že z investičního hlediska je velmi obtížné monetizovat hudbu. Hudební průmysl je sám o sobě složitý, zejména s nástupem platforem jako Spotify. Ale říká se, že co Čech, to muzikant – a je pravda, že máme mimořádně kvalitní síť základních uměleckých škol.
Procento dětí, které se u nás aktivně setkávají s hudbou a zapojují se do muzicírování, je opravdu vysoké, což je na mezinárodní scéně obrovská výhoda. Tohle je podle mě něco, co je v Česku opravdu velmi cenné, a doufám, že o to nikdy nepřijdeme.
Když někdo poprvé přijde do galerie a uvidí umělecké dílo bez jakéhokoli kontextu, ta cesta, jakým způsobem ho to osloví, může být delší. Nemyslím, že to jde přesně kvantifikovat, je to spíš takový intuitivní pocit. Zároveň ale výtvarné umění má tu schopnost otevřít prostor pro rozvoj kritického myšlení. Umí s člověkem dělat psí kusy a umožňuje hrát si s různými pohledy na svět, což je neocenitelné pro hlubší reflexi a pochopení.
Teď se ale dostáváme spíš k otázce přístupnosti umění než k investičnímu pohledu. A to je opravdu těžké nějak přesně kategorizovat.
Zmiňovala jsi snahu předat společnosti svoje know-how – to teď děláš i jako mentorka platformy Moonshot, kterou založil Yemi A.D. Co přesně tahle činnost obnáší?
Když mě Yemi v létě přizval na Moonshot Camp, byla jsem nesmírně vděčná. Najednou jsem se ocitla mezi sedmdesátkou výjimečných mladých inovátorů z celého světa, jejichž projekty mají potenciál měnit společnost. Absolvovali jsme spolu program zaměřený na leadership a jejich perspektiva velmi obohatila můj pohled na svět.
Připadá mi, že Česká republika, ale i Evropa je často zahleděná do sebe, zatímco hlavní změny se dnes dějí jinde. Ekonomicky začínáme ztrácet dech. Rychle se měnící svět však zároveň nabízí mnoho příležitostí k vzájemnému obohacení a nalézání nových přístupů. Nemusí to být hra s nulovým součtem, máme přece taky spoustu co nabídnout.
Už dlouho se věnuji propojování byznysového a kreativního světa tady u nás a hledání styčných ploch. V rámci Moonshotu jsem si naplno uvědomila, že tyto synergie jsou v mezinárodním měřítku mnohem silnější a často nečekané. Zároveň ve světle téhle zkušenosti vidím, jak může ta drobná kapka mé práce zapadat do širšího proudu světového dění.
Člověk musí vystoupit z komfortní zóny a dívat se na věci v globálním kontextu. Protože až potom je schopen naplno ovlivnit a kultivovat naše lokální prostředí.
