Pozoruhodný debut polského režiséra Damiana Kocura nazvaný Chléb a sůl je generační výpovědí o návratu na polské sídliště. Sráží ho ale scenáristický kalkul i vyumělkovaná forma.
Tymek na tomhle sídlišti sice vyrostl, ale už je tu tak trochu host. Má rozjetou kariéru klavíristy a po těchto prázdninách zamíří na uměleckou rezidenci do Německa. Letní dny tráví s mladším bratrem, který také hraje na piano, ale zatím nemá takovou disciplínu a raději se poflakuje s kamarády.
Tymek se tak možná naposledy připojuje k partičce zaseklé mezi paneláky, kde vyrostla kebabárna s obsluhou, již omladina ráda rasisticky provokuje. I toho jako by mladík byl i nebyl součástí.
Ve filmu Chléb a sůl, v debutu polského režiséra Damiana Kocura, který nyní přichází do českých kin, protagonista skrytě ponouká svoje okolí k odchodu z místa, kde nevidí budoucnost.
Zamilovanému bratrovi sděluje, že pokud odejde, bude mít holek, kolik jen bude chtít, vrstevníků se zase ptá, jaké mají plány do budoucna. I ti největší sídlištní sígři se chystají vycestovat za prací do zahraničí, tedy podniknout přesně to, s čím přijela obsluha kebabárny, již teď šikanují, do Polska.
Tyhle paradoxy, z nichž má patrně vzejít jakási zpráva o společnosti, v níž mohou vést zdánlivě nevinné vtípky k tragédii, jsou však příliš očividné, než aby z nich opravdu zamrazilo.
Kocur sice v rozhovorech říká, že při psaní scénáře čerpal ze skutečného incidentu, který u našich sousedů zažehl rasové nepokoje, a do hlavních rolí obsadil reálné bratry, které zná od dětství.
Výsledek ale kupodivu působí, jako kdyby do něj na různých scenáristických workshopech, pitchinzích a slyšeních u fondů mluvilo tolik externích rozumbradů, až otupili autentický hlas a prostě vysochali konstrukt, které bude úspěšný na festivalech.
Propojení trpkého coming-of-age dramatu s obecnějším svědectvím o nenávisti tak není kompaktní a živé, což stvrzuje i poněkud vyumělkovaná forma.
Tvůrci si vždycky přepečlivě postaví kameru do kebabárny, autobusu či dětského pokoje a nechají před ní inscenovat akci, což se opakuje celou stopáž, takže Chléb a sůl vůbec negraduje, jakkoli jsou „vtípky“ na adresu cizinců stále zákeřnější.
K manýře sklouzne kameraman ostatně i tehdy, když hledá onu drsnou krásu ve vyloučené lokalitě, což mají přinést estetizované záběry z poutě či motokrosu.
Je to škoda, protože pár neokázale silných scén se tady najde, třeba když Tymek driluje ve hře na klavír malého chlapce, na něhož si patrně vylévá zlost původně směřovanou na bratra, který necvičí na přijímačky a raději se klackuje s kámoši na sídlišti.
Kocur si to ale zase pokazí tím, když nás nechá protagonistou seznámit s tragickou historkou o virtuosovi Fryderykovi Chopinovi, s níž film v závěru pracuje na hraně kýče.
Pokud byste tedy mermomocí chtěli strávit večer na bezútěšném polském sídlišti, pusťte si spíš na KVIFF.TV jiný polský debut, totiž zdrcující Poslední rodinu režiséra Jana P. Matuszyńskiho.
Tenhle příběh dalšího prokletého umělce se totiž na rozdíl od Chleba a soli dokáže vyvléknout z jednoduchých schémat, v tomto případě životopisných dramat. Je stejnou měrou záludný jako přístupný.
