Jen pár kroků od Karlova Mostu, v srdci Malé Strany, se potkáváme se známou designérkou šperků Janjou Prokić. Usedám do sametové pohovky od Jaimeho Hayona, přes industriální okno hledím do klidného dvorku na starý lihovarský komín i na velké plátno plné symbolů od Jana Híska a usrkávám espresso z originálního hrnku od Luisy Bělohlávkové.
Ocitám se v Janjině novém působišti, prvním skutečném obchodě a současně prostoru, který patří jen jejímu soustředění a tvorbě. Veřejnosti ho jako celek poprvé představí během Designbloku.
Jako by ti prostor byl souzený. Malá Strana je přece opředená spoustou tajemství a mýtů, které ve své tvorbě neustále vyhledáváš. Jak jsi ho našla a proč jsi se rozhodla svůj dosavadní prodejní ateliér přesunout a otevřít si svůj první „vážný“ obchod?
O tom, že bych ráda měla vlastní obchod, jsem uvažovala už delší dobu. Přestalo mi vyhovovat, že v bytovém ateliéru jsem k dispozici všem a pořád. Příliš mi narušovalo koncentraci na práci, když se třeba jen zastavil kurýr, někdo si přišel pro objednávku nebo mně či někomu z týmu pořád zvonil telefon.
Původně jsem hledala jen něco malého, ale přesně, jak říkáš, něco vyššího rozhodlo jinak. To, že si prostor musím pronajmout, mi volala Eva Eisler – má profesorka z UMPRUM, která si pamatovala, že už od školy jsem snila mít vlastní galerii. „No, budeš to tady mít trošku větší, než jsi plánovala,“ říkala mi.
Rozhodlo kouzlo prostoru i náhoda. Náhoda naopak není, že místo bývalo seminářem pro Lužické Srby. Nakonec došlo na propojení s mými srbskými kořeny i v jiné rovině.
Smlouvu jsem podepsala a za pár dní začala válka na Ukrajině. Situaci jsem konzultovala s rodiči, protože i my jsme kdysi prchali před válkou do Česka.
A možná proto jsem z událostí nebyla tak na hysterická jako lidi v mém okolí, i když ve mně najednou vyvřely hnusné vzpomínky, které jsem mezitím vytlačila. Ale pak jsem je zpracovala a začala uvažovat nečekaně pragmaticky. Řekla jsem si, že u nás se taky válčilo deset let a všude jinde svět běžel dál.
Sice jsem si nebyla jistá, jestli lidé za nových podmínek budou dál kupovat šperky, jestli je bude vůbec zajímat umění, ale pak se ukázalo, že naštěstí ano.
Do obchodu jsem sice vložila vše, co jsem si kdy vydělala, a ještě si musela půjčit, ale říkám si, že nemám co ztratit. V nejhorším zkrachuju a budu začínat v nějakém malém bytě znovu. Je mi čtyřicet a nemyslím si, že můj život končí a že bych to nezvládla. Veškeré své strachy jsem odsunula.
Kdo ti navrhoval úpravy interiéru?
Nakonec jsem rozvržení řešila sama a také mnoho prvků sama navrhla. Především prodejní stojací i nástěnné vitríny, ale i detaily, jako jsou odhalené kabely, které jsem stejně jako stojánky na šperky formovala do organických tvarů.
S technickými věcmi mi pomáhal kamarád Pavel Nový z 0,5 studia a výsledek by také nedopadl tak dobře bez truhláře Libora Motyčky, který měl pochopení pro desítky mých nákresů a hodiny se mnou dokázal diskutovat, jestli to, co si vymýšlím, je vůbec reálné.
Jsem hrdá na to, že systém šuplíků z mé hlavy pak použil i v jiné zakázce. Protože jsme se dostali do časového skluzu, sama jsem tu v montérkách pracovala i dvanáct hodin denně, takže můj kutilský repertoár se rozšířil o širokou škálu dovedností. Včetně nahození a malování zdí nebo přípravy malty.
Neskutečně moc si vážím řemesla a řemeslníků. Já mám to privilegium, že mě lidi vnímají jako umělce, ale jsem vlastně také řemeslník.
Jak sis rozlehlý prostor, který má 250 metrů čtverečních, rozčlenila?
Vstupní místnost má tvar písmena L. Levá část je větší, tam jsem umístila zlaté šperky, aby víc vynikly. Klienti také mají větší odstup a možnost posuzovat je jako umělecké objekty v galerii.
V pravé části si pak zákazníci mohou vybírat ze stříbra a pozlacených stříbrných šperků.
Na tuto část navazuje zázemí pro můj tým. Prostor zatepluje výmalba temně petrolejovou barvou i sametové závěsy od Color Design.
Miluju různé odstíny přinášející klid: temně modrou nebo vínovou. Předchozí ateliér na Vinohradech byl vymalovaný purpurově, a přestože v oblékání mám nyní spíš oranžové období, zdálo se mi o návratu k modré.
A na sny já dám, kromě přírody mě nejčastěji inspirují v tvorbě. Co mě při rekonstrukci mrzelo, je, že žádné změny nebylo možné provést s podlahou. A tak jsem se snažila od ní co nejvíc odvést pozornost.
Kromě intenzivnějších barev výmalby a závěsů pomáhá i černě vymalovaný strop nebo starý orientální koberec, což je dar od blízkého „Malostraňáka“, skláře Martina Janeckého. Vintage je i židle z Nanova.
Ano, tu si pamatuji ještě z tvého úplně prvního prodejního ateliéru na Uhelném trhu. Vidím tu i další známé kusy, jako jsou dekorace ve tvaru hořících srdcí, vázy Milana Pekaře, obraz s tropickou vegetací od Ladislavy Gažiové a některé kousky od značky Gubi. Co jsi pořizovala nového?
Ambientní světla od francouzské značky DCW éditions, další mušličkovou stolní lampičku od Gubi nebo zrcadlo téže značky navržené Gio Pontim, do jehož hlavy bych se chtěla při nějakém výletu do minulosti infiltrovat.
Přikupovala jsem další kus z kolekce Vuelta Jaime Hayona pro značku Wittmann. Jde o růžové křesílko v odpočinkovém koutu u pokladny, kde nejčastěji sedávají pánové, když čekají na své drahé polovičky, než si vyberou.
Když jsem to konzultovala s přáteli, všichni mi říkali, posaď ho do koženého křesla a dej mu do ruky koňak v broušené skleničce. Ale nebyla bych to já, kdyby doprovod neskončil v sametové oblině připomínající dělohu a neměl výhled na obraz Kristíny Bukovčákové.
Růžová pokladna vypadá jak hotelová recepce z filmu Wese Andersona. Měla jsi pro interiéry nějakou přímou inspiraci?
Neměla. Všechno ze zrodilo v mé hlavě. Kdo mě zná, ten ví, že když mám utkvělou představu, musím se ji pokusit realizovat. A prasátková pokladna je přesně ten případ. Na začátku ještě nemělo nic definitivní podobu, až na ni.
Chtěla jsem ji jako symbol štěstí a navrhla ji tak, aby měla obloukovou klenbu a vysoké čelo, aby nebylo vidět prodejním asistentkám na ruce, když operují s pokladnou nebo šperky balí.
Růžová dává smysl i proto, že kolektiv mé značky tvoří samé ženy. Je nás dvanáct holek. Tým vede manažerka Valentyna a všechny jsem je vybírala, abych měla sama chuť s nimi jít na kafe. Nepotkáte je tu v prodejních uniformách, chtěla jsem, aby v rámci nějaké základní elegance měly možnost projevit svoji osobitost, protože takové jsou i mé šperky.
Abychom sdílely podobné životní hodnoty a aby byly schopné se ztotožnit s mými věcmi. Což je moc důležité pro to, aby jejich energii a příběh mohly předávat dál. Všechno to jsou lvice, což je další náhoda-nenáhoda.
Co se nachází v další zóně, která oproti té vstupní působí klidnějším dojmem?
Salonek pro privátní prodej, který nahrazuje dosavadní prodej v ateliéru. Tady se prodejce s klientem setkává třeba na domluvené schůzce, když si chce objednat nějaký speciální kus. Na výběr tu dohlíží moje „královna“, což je soška holubičky.
Chtěla jsem si pořídit malou holubičku z kostela, protože to je symbol nejvyšší ochrany. Když jsme byli ve Vídni nakupovat nábytek Wittmann, tak na mě v jednom starožitnictví za Dorotheem číhala – žádná drobná holubička, ale téměř metrová holubice s přívětivým výrazem a lidskýma modrýma očkama, co má místo koruny šošolku. Musela jsem ji koupit.
Celý den jsme ji nosili v náručí po obchodech a galeriích. A teď shlíží na páry, kteří si vybírají snubní prsteny. Káravě se podívá na každého, komu se nebudou líbit mé vysněné židle značky Carl Hansen nebo stoly s koženou vsadkou, inspirované těmi pokerovými.
Na tento privátní salonek dál navazuje velký, prosvětlený, bílý galerijní prostor, kde budu pořádat výstavy.
Jakou povahu bude mít výstavní program?
Galerii jsem k obchodu připojila, protože umění je má obrovská vášeň a přijde mi škoda, že mnoho autorů, kteří si to podle mého názoru zaslouží, nedostávají ve známých komerčních galeriích prostor. Tím pádem o nich lidé, kteří by o jejich dílo mohli mít zájem, často ani nevědí.
Má klientela se od těch z galerií liší, a projekt proto chápu jako „otevírač hlav“. Nejde mi o prodej, ale o zprostředkování radosti, zážitků a smyslu. Umění dává obchodu a mým šperkům ten správný kontext.
Jako první tu budou vystavovat Tereza Příhodová spolu s Michaelou Karásek Čejkovou. Obě vycházejí ze stejného tématu, kterým je světlo. To se objevuje i v mé zcela nové kolekci Lumo. Všechny nějakým způsobem pracujeme s motivem plamenu jako symbolu života.
Budeš se pokaždé do výstav zapojovat ?
To určitě nebudu. Je to momentální souhra okolností, že v obchodě bude k vidění má nová kolekce a v galerii velký kamenný plamen nebo hořící srdce Terezy Příhodové a fotografie hořícího keře Míšy Čejkové. Ačkoli artové objekty občas ke kolekcím dělávám, v umění se necítím.
Sedíme v poslední části prostoru, tvém novém tvůrčím kabinetu. Jak se tu cítíš?
Konečně jsem našla vytoužený klid na práci. Přijímám tady jen minimum návštěv a zákazníků, dokonce tu není ani moc silný signál, takže telefon někdy nefunguje. A to je nejvíc!
Ve zvýšeném patře mám místo pro „špinavou“ práci, tady dole pracovní stůl a sedací kout, kde často jen tak sedím, někdy i polehávám a nechávám myšlenky proudit. Koukám přitom na cihly nejstaršího komínu na Malé Straně a cítím, že to tady a teď je správně.
Janja Prokić Studio, U Lužického semináře 11, Praha 1, www.janjaprokic.com
