Dlouho byl známý jako tatér, od roku 2015 se ale naplno věnuje umění. Samouk Lukáš Musil, který nejčastěji pracuje s tvaroslovím jednoduché linky, nyní vystavuje v hale č. 11 v holešovické tržnici. Expozice umělce známého také jako Musa se jmenuje Kaple dechu a vedle velkoformátových pláten tu najdeme tisíc keramických sošek, nástěnné rytiny a také nejnovější geometrické kresby.
„Vernisáž, která proběhla minulý týden, byla popravdě asi vůbec nejpříjemnější, kterou jsem kdy zažil. Bylo to celé tak nějak akorát, nic opulentního,“ říká mi hned v úvodu umělec Lukáš Musil. Nacházíme se na jeho právě otevřené expozici Kaple dechu, kterou můžete najít v jedné z holešovických hal.
Běžně tahle hala s velkými okny funguje jako skladový a tréninkový prostor nedalekých Jatek78, až do 26. října se ale proměnila v místo, které je od podlahy ke stropu zaplněné uměleckými intervencemi Lukáše Musila.
Nečekejte tu – ani přes vysoké číslo celkového počtu vystavených artefaktů – záplavu vjemů. Prostor záměrně není přehlcen, a nabízí tak návštěvníkům místo a čas k přemýšlení, zastavení se.
„Hledal jsem pro svá díla přirozené, autonomní místo. Jakýsi chrám, jeskyni. Že udělám výstavu právě tady, jsem se rozhodl kvůli velkým oknům,“ říká Lukáš Musil, který v minulosti vystavoval například v pražské Villa Pellé nebo maďarském Ferenczy Museum Center, s pohledem na prosklenou stěnu.
Tu v rámci svého nejnovějšího projektu zahalil do světle růžových linek a díky poloprůsvitným foliím vytvořil jakousi uměleckou vitráž.
Vedle ní tu najdeme čtrnáct velkoformátových děl z cyklu Dechové, na nichž umělec pracuje už od roku 2014, přes třicet geometrických kreseb vznikajících za pomocí pera a tuše rozmístěných ve třech rozích haly nebo tisíc drobných keramických sošek vysázených na dlouhém dřevěném stole uprostřed haly. Celý prostor pak doplňují i na první pohled nenápadné nástěnné rytiny.
„Lukáš Musil zde jmenovitě akcentoval nejenom linii, její hloubku a intenzitu, ale také odhmotněnou figuru, znakovou formu a elementární tvar, vztah a soulad rytmu a řádu, světla a tmy, organičnosti a geometrie,“ popisuje výstavu její kurátorka Barbora Půtová.
Přípravy Kaple dechu trvaly Lukášovi Musilovi, který tvoří ve svém ateliéru na Letné, rok. Jen tvarově jednoduché, abstraktní nástěnné rytiny nacházející se na obvodových stěnách haly, mu zabraly měsíc.
Foto Tomáš Souček
Foto Tomáš Souček
Tvořil je intuitivně a za pomoci kladiva a vysokozdvižné plošiny. „Prvních několik dní jsem nemohl spát, měl jsem pocit, že se se mnou postel hýbe stejně jako plošina. Byl jsem jako na moři,“ směje se. „Nejtěžší pro mě bylo v rytinách udržet lehkost. Jako vždy jsem v nich ale pracoval s nedirektivním, autonomním jazykem,“ říká.
Nedirektivně přistupuje umělec-samouk i k interpretaci svých děl: nejde mu primárně o předání jasně formulované myšlenky, vzkazu, spíš usiluje o zanechání pocitu, o vytvoření prostoru, kde může návštěvník s díly komunikovat, vést dialog.
Obrazy, v nichž se objevuje pro něj typický symbol kříže ztělesňující každodenní realitu i lidskou hloubku, rytiny, ale i malé keramické sošky jsou podle Lukáše Musila stimuly, které mohou v člověku odblokovat jeho potenciál.
„Klidně si na ně sáhněte,“ nabádá mě umělec, když zkoumám jednu z tisíce keramických sošek na dlouhém stole. „Na vernisáži bylo fascinující pozorovat, že jakmile tuhle sošku, idol, talisman vzal do ruky první člověk, přidali se všichni,“ říká k tisícovce číslovaných objektů ležících uprostřed holešovického prostoru.
Foto Tomáš Souček
Foto Tomáš Souček
Foto Tomáš Souček
Foto Tomáš Souček
Ona tisícovka není náhodná. Lukáš Musil si tohle číslo zvolil kvůli tezi, že člověk je formovatelný po prvních tisíc dnů svého života. Tomu odpovídá i zvolený materiál: snadno tvarovatelná keramická hlína.
Tu umělec nabarvil metalickou glazurou a jednoduché sošky, někdy vzniklé i prostým stlačením materiálu, si nechával vypálit v keramické peci jedné letenské základní školy.
Ve třech rozích holešovické haly pak najdeme malé kresby, jejichž tvorbě se Lukáš Musil věnuje už několik let. Za tu dobu vzniklo podle jeho slov na čtyři tisíce minimalistických děl, denně jich umělec vytvoří hned několik. U kresby je – jak připomíná – vůbec nejklidnější.
Klid, prostor nadechnout se, meditovat, shodit batůžek naučeného nebo jen tak spočinout je ostatně pocit, který by měla v návštěvnících Kaple dechu zanechat. Zklidnění pak může člověk dosáhnout i díky poslechu Musilova dechu, který si nahrával při tvorbě nástěnných rytin.
Když se na závěr Lukáše Musila ptám, na co by nejraději návštěvníky nalákal, odpoví bez váhání: „Doufám, že tu lidi uvidí sami sebe. Není to o vizualitě, ale hlavně o tom, co si člověk odnese.“
