Představa, že každý z nás je mimořádný, vede jen k pocitům marnosti. Stejně jako srovnávání se s Oprah Winfrey nebo třeba Billem Gatesem. Svět nepotřebuje víc miliardářů, ani není v silách většiny stát se někým, kdo přepíše dějiny.
Co dnešní společnosti doopravdy pomůže, jsou osobnosti, které znají samy sebe a jsou samy se sebou spokojeny. To v žádném případě neznamená, že se nemáte snažit být lepší – ale lepší verzí sebe sama, nikoliv představou o tom, kým by se vám hodilo být. Následování společenských vzorců totiž může být pastí, která člověka postupně rozdrolí.
Kdo je vaše ideální persona?
Rádi si vymýšlíme dokonalé bytosti a tuto ideu pak projektujeme na ty, kteří nám připadají schopnější, bohatší nebo atraktivnější. Takové myšlenky přitom nejsou nějakým doprovodným jevem moderní doby a všudypřítomných sociálních sítí, ale existovaly už v antickém světě.
Právě tam vznikaly ony slavné báje o nepřemožitelných hrdinech a všehoschopných bozích. Ve středověku to byli zase udatní rytíři, mnohem později komiksoví hrdinové. Dnes sníme pohádku o byznysových géniích, kteří vyhráli genetickou loterii a dokážou zpaměti citovat Sartra i předpovídat chování akciových trhů.
Své ideální persony potřebujeme k tomu, abychom si zřejmě nepřipadali tak bezbranní a odevzdaní. Když se nad tím zamyslíte do důsledku, na Zemi žije zhruba sedm miliard lidí, ale kolik z nich přímo ovlivní osudy těch ostatních?
Zanechat po sobě něco velkého… anebo taky ne
Kdo by si nepředstavoval, že po své smrti zanechá lidstvu důležitý odkaz, a tím pádem bude žít věčně? Psychoanalytici takové myšlenky vysvětlují jako přirozený strach z vlastního konce. Znatelně ulevit nám však může i zenový přístup, kdy si prostě uvědomíme, že odejít bez zachování nadživotního odkazu je zcela přirozené.
Ten umí to a ten zas tohle
Každému z nás jde něco jiného a vzájemně si můžeme být přínosem. Problém je v dnešním společenském nastavení, které říká, že všichni dokážeme být ojedinělými bytostmi. Ukrývá se v něm zásadní paradox: pokud bude výjimečný každý, čím bude výjimečná samotná výjimečnost?
Být obyčejný neznamená neúspěšný
Většina z nás se bojí přiznat si, že jsme úplně průměrní. Něco nám jde skvěle, něco vůbec. Jako by průměrný život nestál za bytí, s tím už ostatně měla problém i hrdinka románu Gustava Flauberta Paní Bovary. Ti nejlepší z nás se ale netrápí nad tím, že nejsou superhrdiny. Jen na sobě nepřestávají pracovat.