Pro některé je okrajovou figurou české literatury, pro mnohé autorem až takřka kultovním. Jeden z nejtajemnějších spisovatelů 20. století Ladislav Fuks by 24. září oslavil sté narozeniny.

Kdybychom měli popsat Fuksův osobní život v několika bodech, působilo by to jako synopse k nějakému brakovému dílu. Osamocené dětství přecitlivělého hocha s psychicky nemocnou matkou a přísným, odtažitým otcem. Homosexualita v době, kdy ještě byla trestná.

Útěk z vlastní svatby s rumunským číšníkem, mezinárodní skandál a následná hospitalizace v psychiatrickém zařízení, kde italská šlechtična a Fuksova nastávající doufala, že ho z jeho homosexuality vyléčí. Poplatnost komunistickému režimu. Fámy o tom, že spisovatel spí doma v rakvi. A takhle bychom mohli ještě dlouho pokračovat.

V dnešní době je až zarážející, jak málo rozhovorů či jakýchkoli jiných mediálních vystoupení s Fuksem lze dohledat. To málo, co k nalezení je, je ale natolik podivné, že to Fukse vlastně dobře vykresluje.

Na krátkém televizním záběru Československé televize z období pozdních osmdesátých let stojí Fuks na Vítězném náměstí v Dejvicích, je zima, ve svém baloňáku a bekovce rozhodně nevypadá jako aristokrat, kterým se celý život snažil být.

Na dotaz reportéra pak apaticky odříká předem naučenou frázi o nutnosti řešit všechno v klidu, nerebelovat. Fuks byl patrně, jako už několikrát předtím, povolán, aby se jako tehdejší prominentní spisovatel postavil za režim a odsoudil „nesmyslné požadavky disentu“.

Je to trochu smutný, ale zároveň i celkem úsměvný pohled, protože Fuks, když se mu zachce, oplývá jedinečnou schopností neříct v mnoha větách zhola nic. 

Další z málo dohledatelných vhledů do osobního života spisovatele nabízí pořad GEN Fero Feniče, který se těsně po revoluci natáčel u něho doma, a my tak můžeme nahlédnout do bytu opředeného mnoha tajemstvími. Fuks si svůj malý dejvický byt obložil zrcadly, čímž ho opticky zvětšil a udělal z něj kabinet kuriozit plný fantastických artefaktů.

Ze stěn vymalovaných na červeno není vidět prakticky nic, vše je zakryto obrazy, plyši, lebkami, vycpanými zvířaty a umělými květinami.

Mít možnost tohle panoptikum patnáct minut pozorovat je na rozhovoru zdaleka to nejzajímavější, literát totiž před kamerou a na diktafon opět ztrácí svůj černý humor a ironii a neustále působí, že se bojí, aby „něco neprořekl“.

Tragikomické je, když se pak redaktora, jako kdyby byl u výslechu, zeptá, jestli „odpovídá správně“. Záchvěv nadšení je vidět jen při otázce, co autor rád jí. Tehdy Fuks vzpomíná, jak do jedněch lahůdek v centru Prahy přivezli koncem osmdesátých let ústřice, podnik bohužel záhy přestal fungovat, což mistra evidentně zamrzelo.

V podobném duchu pak Fuks pokračuje i ve své „autobiografii“, kterou na sklonku svého života psal na doporučení svého přítele Jiřího Tušla. Ten ho tak chtěl uchránit před apatií, která Fukse v posledních letech jeho života čím dál více uchvacovala.

Vzpomínky jsou sice potměšile pojmenovány Za zrcadlem, ale největším vítězstvím Fukse je zde opět to, že v rozsahu stovek stran autor neodhalí prakticky vůbec nic ze svého života.

Martin C. Putna ve svém článku o homosexualitě v české literatuře přišel s tezí, že si Fuks na začátku své spisovatelské dráhy vybral židovské téma, protože o tom, jaké to je být homosexuálem, psát nemohl, tudíž ho nahradil příběhy o jiných pronásledovaných a skrývajících se. 

V dnešní době, která si cení především autofikčního psaní (o tom, co autor sám prožil), by to asi schytal víc. Příběh židovského úředníka, kterého autor sleduje v období protektorátu, by Fuksovi, který židem nebyl, dost možná vysloužil obvinění z kulturní apropriace.

Ve své době byl „jen“ osočen, že téma pro svou prvotinu ukradl z příběhu židovských přátel rodiny, který vyslechl. Tuto anabázi ale později výrazně přebije psaní knih takzvaně „na zakázku“, třeba té o Juliusovi Fučíkovi, kterou mu po revoluci jeho kritici velmi rádi připomínali.

Fuks se v sedmdesátých letech opravdu dostal k psaní několika „prorežimních“ knih výměnou za to, že mu další nové knihy i reedice budou vydávány ve velkém nákladu, bude moci poměrně svobodně cestovat, a dokonce i dostávat honoráře za vydání svých knih v zahraničí.

Poslouchej!
Vydání Forbesu Poslouchej!

Jednu dobu sice přemýšlel o emigraci, ale rozhodl se zůstat i kvůli své nemocné matce, o kterou se až do její smrti staral. Fuks tedy zůstal a se Státní bezpečností zdánlivě spolupracoval, ale je nutné dodat, že neříkal nic, co by komukoli mohlo ublížit.

Někdy v té době asi začal slýchávat tehdejší hanlivé označení „jednotka připosranosti rovná se jeden fuks“.

Představu o Fuksovi jako o „prominentním komunistickém autorovi“ uvádí na pravou míru memoáry Evy Kantůrkové, ve kterých se objevuje vzpomínka filozofa Karla Kosíka, jenž potkal Fukse „ve společnosti svých mladíčků a jakéhosi staršího, přísně vyhlížejícího muže“.

O chvíli později Kosík spatřil spisovatele, jak klečí u zdi, nad ním se sklání onen estébák a říká Fuksovi: „Tak vstaň, ty ku…, tak vstaň!“ 

Jedno z nejlepších Fuksových děl, kniha Myši Natálie Mooshabrové, která vyšla na přelomu šedesátých a sedmdesátých (tedy v době, kdy bylo tvrdě potlačeno hnutí pražského jara), je navíc zjevnou alegorií na komunistický totalitní režim.

„Podstatnější než to, že byl homosexuál, byl všeobecný strach, který ho pronásledoval. Byl to člověk citlivý a bojácný a měl z toho problém. Ve všech jeho knihách tahle osobní vlastnost probleskuje a vytváří citovaný šerosvit jeho děl,“ myslí si Jan Poláček, který o Fuksovi sepsal biografii.

V knize Příběh spalovače mrtvol / Dvojportrét Ladislava Fukse, která se nyní dočkává opětovného vydání, najdete prozatím nejucelenější příběh sestavený ze vzpomínek blízkých.

Byl to člověk citlivý a bojácný a měl z toho problém. Ve všech jeho knihách tahle osobní vlastnost probleskuje a vytváří citovaný šerosvit jeho děl.

Ladislava Fukse je poslední týdny všude plno, ale o moc blíž k poznání, jakým člověkem vlastně byl, nejsme. Kino Ponrepo ho připomíná o víkendu promítáním slavné Herzovy adaptace Spalovače mrtvol (sám autor si do hlavní role prý namísto Rudolfa Hrušínského přál Josefa Kemra). Do konce října je v letohrádku Hvězda rovněž zajímavá výstava Protisvěty Ladislava Fukse.

Nejlepší ale bude se do Fukse opět začíst. Většina jeho knih v posledních letech vyšla v nových vydáních a skvěle zpracované jsou i čtyři audioknihy dle Fuksových děl, Spalovač mrtvol (namluvil Lukáš Hlavica), Myši Natálie Mooshabrové (Jiří Ornest), Příběh kriminálního rady (Jan Hartl) a Pan Theodor Mundstock (Miloslav König). 

Až jeho poslední z dvaceti knih, které napsal, však Fukse ukazuje tak, jak si ho máme pamatovat nejvíce. Vévodkyně a kuchařka ho vykresluje jako člověka, který se narodil o století později, než měl.

Skoro 800 stran velmi pomalého vyprávění, opakujících se motivů, nesčetných odboček, jinotajů a obdivuhodně dlouhých popisů interiérů, oblečení a pokrmů, je dost možná opravdu nejen Fuksových vrcholným dílem, ale i jedním z vrcholů českého románu vůbec.

Vévodkyně a kuchařka je naprosto ojedinělá jak námětem, tak jazykem, geniální imaginace Fukse zde nepřipomíná vůbec nic jiného z české literatury. Kniha s mnoha různými výkladovými rovinami naopak spíše působí, jako kdyby ji napsal nějaký dekadentní německý autor z devatenáctého století.

Hlavní hrdinka románu, šlechtična z časů mocnářské Vídně, má tolik společných zálib s autorem (za všechny: zrcadla, pohřby, hostiny), že o autobiografičnosti tentokrát nemůže být pochyb.

Surrealistický, groteskní i posmutnělý román o konci jedné dějinné éry působí, jako kdyby se odehrával mimo naši realitu a zároveň tesknil po časech, které si už ani nepamatujeme. Soumrak Rakouska-Uherska, příchod nového století se vším očekáváním a obavami… Román začal Fuks psát v roce 1963 a skončil v roce 1983.  

Co bude, až bude jiná doba? Ladislav Fuks, v duši výstřední aristokrat, musel tvořit za normalizace. Byl to boj, který vyhrál? Nejspíše ne, ale i porážka by to byla v mnoha ohledech čarokrásná.