Česká hudba má ve světě skvělou pověst. A nejde jen o Smetanu nebo Dvořáka. Český národní symfonický orchestr (ČNSO) a jeho zakladatel Jan Hasenöhrl stojí za mnoha velkými projekty, od filmových soundtracků až po spolupráce s hvězdami světové pop music. Jak se z trumpetisty stal úspěšný producent, který spolupracoval i s režisérem Quentinem Tarantinem?
Minimálně od devadesátých let patří český hudební talent ke stabilnímu, byť veřejnosti nepříliš známému byznysu. České orchestry mají totiž velmi dobrou reputaci u amerických i evropských filmových a hudebních producentů. A svůj podíl na tom bezpochyby má i Jan Hasenöhrl, bývalý trumpetista a dnes úspěšný producent Českého národního symfonického orchestru.
Navzdory rostoucím možnostem digitální produkce a syntetické hudby zůstává zájem o živé orchestrální nahrávky stále silný. Hasenöhrlův orchestr pracuje přibližně na třech až pěti velkých filmových projektech ročně.
S ročním obratem mezi čtyřiceti a padesáti miliony tvoří hudba pro audiovizi aktuálně asi šedesát procent celkových aktivit orchestru. Zbylých čtyřicet pak generuje umělecká činnost a koncertování, ať už pod vlastní hlavičkou, nebo jako Prague Proms, tedy festival klasické hudby, který těleso pořádá.
„Vrcholem pro mě bylo asi, když vzal Quentin Tarantino devadesát členů našeho orchestru do Londýna, kde jsme nahrávali pod taktovkou Ennia Morriconeho ve stejném studiu jako Beatles,“ popisuje Hasenöhrl, jak se dostal k hraní na slavné Abbey Road.
„Angličani Tarantina tenkrát sice přemlouvali, aby najal Brity, ale on ani legendární italský skladatel si to nedali vymluvit. Takže jsem ve studiu Abbey Road za účasti režiséra a herce Kurta Russela nahrával sólo na trubku do westernu Osm hrozných přímo na takový ten vinylový záznamový váleček, tak jak se to dělalo v padesátých a šedesátých letech,“ vzpomíná Jan Hasenöhrl.
Začátek orchestru přitom sahá už do roku 1991. Příběh tělesa, jehož hudbu jste mohli slyšet v seriálu Cobra, na Stingových nahrávkách nebo na turné George Michaela, postavil tehdy hudebník na zelené louce. Jeho vznik je do určité míry dílem náhody i divokých devadesátek.
„Těsně po revoluci jsem byl součástí Talichova komorního orchestru a po jednom koncertu mě a kolegu Dušana Mihelyho oslovil japonský producent Chikari Fujii. Ten v té době hledal orchestr, který by pro nahrávací divizi firmy JVC natočil komplet Dvořákových symfonií. My v té době byli součástí malého souboru, on potřeboval daleko větší orchestr,“ vzpomíná Hasenöhrl.
Nabídku tehdy Hasenöhrl neodmítl. Z jednotlivých orchestrů pozval své kolegy a známé, aby projekt pro Japonce nahráli. V roce 1993 pak orchestr spolu s dirigentem Zdeňkem Košlerem formalizoval. Na rozdíl od tradičních uměleckých těles té doby se ale orchestr nesoustřeďoval jen na koncertní činnost, reagoval naopak na rostoucí poptávku po zakázkách na natáčení hudby pro popové umělce, televizi a film.
Hudebník pochopil, že to, co chybělo na trhu, byl dostatečně velký ansámbl schopný flexibilně reagovat na natáčení symfonické hudby pro audiovizi. Ze dne na den se tak z trumpetisty stal zároveň manažer a producent.
Orchestr samozřejmě potřeboval zázemí pro zkoušení a natáčení. To Hasenöhrl se svými přáteli v druhé polovině devadesátek vytvořil ve studiu v Modřanech. V roce 2002 ale zainvestoval, pronajal a nechal přestavět původní Kulturní dům Vltava v Hostivaři, kde orchestr sídlí a nahrává od té doby až doposud.
Část úspěchu ČNSO spočívá v jeho flexibilitě. Zaměstnance firmy tvoří jen malá administrativa, jednotliví hudebníci spolupracují s ČSNO podle aktuální potřeby. V tom má podle Hasenöhrla orchestr výhodu i vůči americké konkurenci.
„Když je to nutné, jsme schopni dát dohromady i dvě stě hudebníků, na většinu nahrávek je ale obvykle potřeba daleko menší skupina. Naše konkurenční výhoda je právě v tom, že můžeme daleko flexibilněji reagovat na to, co konkrétní projekt vyžaduje. Pro producenty je výhodnější, když nemusejí platit celé těleso, ale jen ten počet muzikantů, který se na projektu skutečně podílí,“ vysvětluje producent fungování firmy a zčásti i důvod, proč jsou evropské orchestry tolik vyhledávané.
Co Čech, to muzikant
Pro americké filmaře má natáčení v Evropě svá úskalí. „Jejich filmařské unie jsou už pár let tak silné, že hudbu k čistě americkému filmu už dnes u nás producenti jen tak nenatočí. Většinou tedy jde o filmy s britským nebo francouzským koproducentem,“ vysvětluje Hasenöhrl.
Velkou část práce ČNSO tvoří ale také hudba pro u nás ne tolik známé evropské televizní seriály. „Italové a Francouzi stále ještě točí televizní seriály s dostatečnými rozpočty,“ směje se Hasenöhrl.
Česko podle něj má pro hudební produkci ještě jednu výhodu. „Máme díky hudební tradici v tomto ohledu nadstandardní zázemí, tedy velké množství hudebních škol a konzervatoří. Disponujeme tak rozsáhlejším ‚poolem‘ hudebních profesionálů a dá se říct, že si mezi hudebníky můžeme vybírat.“
O nahrávání těch nejzajímavějších projektů občas probíhá lítý boj. A Hasenöhrl nezastírá, že před covidem byla byznysová stránka jeho práce veselejší.
„Během covidu si řada klasických hudebníků ze západní Evropy uvědomila, že cenově nemůžou konkurovat, a snížila ceny. Naproti tomu u nás si mezitím hudebníci zvykli na určitý standard, a tak se naše a západní ceny přiblížily. Hodně do toho šlapou také Maďaři a Bulhaři, dvě země, kde se často natáčejí nákladné filmové produkce. I oni můžou nabídnout nadstandardní kvalitu, co se týká orchestrů,“ říká producent.
Projektů, které si mohou dovolit natáčet hudbu s živým orchestrem, je přitom, třeba i v Hollywoodu, jen nepatrné množství. Živou hudbu si totiž nemůže dovolit jen tak někdo.
„Našimi klienty jsou tedy ti, co natáčejí na tom nejvyšším stupni, tedy buď velkofilm nebo film mimořádně kvalitní, kde záleží na každém detailu a existuje dostatečný budget,“ přiznává producent. A není to jen Hollywood nebo mezinárodní filmové projekty. Orchestr natáčel i pro Netflix. „Je ale pravda, že streamovací služby mají na projekty daleko menší rozpočty, takže pro ně třeba natočíme smyčce nebo hudební sekvence, ale většinou ne kompletní hudbu,“ vysvětluje.
A co si myslí o nástupu AI? „Syntetická hudba je součástí audiovizuálních děl a byla tu i před AI, předpokládám ale, že jí teď bude ještě o něco víc. Problém soundtracků bez živých hudebníků je paradoxně její hladkost, dokonalost. Živý orchestr vám dodá patinu, moment zaváhání, živou emoci. Každý živý hudebník vám zahraje skladbu trochu jinak. To je něco, co AI nedokáže, alespoň zatím, replikovat.“
A má po více než třech dekádách ještě stále nějaký hudební sen? „S Morriconem už se nám bohužel znovu natáčet nepodaří (skladatel zemřel v roce 2020, pozn. red.), ale rád bych znovu natáčel s Vladimirem Cosmou nebo Alexanderem Desplatem,“ vyjmenovává Hasenöhrl své oblíbence.
