Duševní zdraví je jedním z nejaktuálnějších společenských témat. O depresích, stresu či syndromu vyhoření se ale mluví především v souvislosti s dospělými pacienty. Pro děti přitom platí podobné statistiky. A onemocnění, které řeší dospělý, u něj možná vzniklo už v dětství.
„Až 50 procent chronických duševních onemocnění se u člověka objeví do 14 let věku a 20 procent mladistvých do 18 let prožívá nějaké duševní obtíže,“ upozorňuje Marie Salomonová, neurovědkyně, kterou jsme zařadili do letošního výběru 30 pod 30.
Od třinácti sama trpí depresí a zažila, jak jsou duševní nemoci u dětí podceňovány. I proto založila organizaci Nevypusť duši, která se snaží o destigmatizaci duševních nemocí u mládeže. Na středních školách pořádá interaktivní přednášky o tom, jak psychickým problémům předcházet nebo kde hledat pomoc, když už se objeví.
Upozorňuje na to, že u dětí a mládeže se objevují stejné nemoci jako u dospělé populace, tedy úzkosti, deprese nebo bipolární poruchy.
Roli samozřejmě hrají predispozice. Salomonová ale otevírá ještě jedno podstatné téma – že někdy mohou být spouštěčem i rodiče a jejich chování. V rodinách, kde je kladen důraz na výkon a práce je pro rodiče na prvním místě, si potomek vštěpuje pokřivený žebříček hodnot. Může kvůli tomu trpět nízkým sebevědomím, snažit se před rodiči obstát, a ocitá se tak pod velkým tlakem. I to může duševní onemocnění spustit.
„Zvlášť při větších životních zkouškách, třeba při přijímačkách nebo maturitě, je dobré být dítěti parťákem. Zajímat se o to, jak zvládá stres, a dát mu najevo, že perfektní výkon není v životě na prvním místě,“ doporučuje Salomonová. Už proto, že právě při těchto zkouškách může dítě zažít první velký neúspěch.
Marie Salomonová
Jak poznat, že doma něco není v pořádku? Rodiče by si podle Salomonové měli u svých potomků všímat hlavně výkyvů od normálu, které trvají delší dobu.
V pubertě je to sice těžší vypozorovat, ale varovat by měly:
- stranění se rodiny i přátel.
Dalšími signály jsou třeba časté noční můry, změny ve spánkovém režimu nebo ve stravovacích návycích či abnormální únava.
Rodiče by určitě měli citlivě zasáhnout, pokud u dětí zjistí známky sebepoškozování. Častý problém, který může nastartovat rozvoj psychických nesnází, bývá šikana. Proto je dobré s dítětem rozebírat i to, jak se mu daří v kolektivu.
„Pro některé rodiče je složité s dětmi mluvit, v pubertě je to někdy téměř nemožné,“ podotýká Salomonová. Rodičům radí, aby začali už v nižším věku děti učit, že v nich mají jistotu a mohou se na ně obrátit s prosbou o pomoc.
Pak občas stačí přijít s obyčejnou větou „Jak se máš?“ a dítě se svěří.
„A kdyby ne, musí alespoň vědět, že existuje Linka bezpečí. Není nutné, aby se svěřovalo rodičům, ale musí mít místo, kam se obrátit,“ říká důrazně neurovědkyně. Pro rodiče, kteří potřebují konzultaci, pokud mají starost o dítě, je určena zase Rodičovská linka.
Když už za matkou či otcem potomek přijde, platí několik zásad, které se dají shrnout do 5N: nenadávat, nesoudit, nezlehčovat, nesrovnávat, naslouchat.
Pokud dítě vysloveně nemá například sebevražedné tendence, není dobré mu příliš nutit pomoc. Mohlo by se ještě víc stáhnout a uzavřít do sebe. Když rodič s potomkem nenajde vhodné řešení, je lepší využít školního psychologa či třídního učitele – pokud ovšem mají s dítětem dobrý vztah.
Je také samozřejmě možné obrátit se na dětského psychologa nebo psychiatra, čekací doby ale bývají velmi dlouhé.
Pozice dětí a mladistvých s duševními problémy není v České republice jednoduchá. Mají velmi omezené možnosti, kde hledat pomoc, ve zdravotnických zařízeních potřebují doprovod či souhlas zákonného zástupce. Pokud jim rodiče nejsou dostatečnou oporou, mohou některé neléčené případy končit až hospitalizací.
V Česku není ani dostatečná síť služeb pro nezletilé, funguje tu například pouze jeden denní stacionář pro mládež. Prevence v oblasti duševních onemocnění ve školách také není v Česku ideální. I proto mají v Nevypusť duši práce nad hlavu.
