Vypadá jako historické drama, skrývá se v něm ale hororový thriller o skutečném zločinu, který před stoletím otřásl Dánskem. Problém filmu Dívka s jehlicí je však v tom, že i s moderním divákem chce otřást až příliš vehementně.
Ocitáme se v zanedbaném bytě, odkud zrovna neoblomný bytný vyhazuje nájemnici Karoline, která mu dluží činži. Její místo má okamžitě nahradit žena s malým dítětem. Dívku stihne Karoline ještě vystrašit, když jí řekne, že v bytě v noci vylézají obří krysy. Dítko se rozbrečí, ale matka ho neutěší, nýbrž uhodí. Teče mu krev z nosu.
Přibližně takový je modus operandi Dívky s jehlicí, filmu v Polsku působícího režiséra Magnuse van Horna, který Dánsko poslalo na Oscary. Procházíme v něm monotónním peklem Kodaně dvacátých let minulého století, v níž se všichni chovají buď jako slaboši, prospěcháři, nebo ďáblové. Jako kdyby si řekli, že všechno kolem je kruté, tak budou krutí také.
To by samo o sobě samozřejmě nevadilo, antihrdiny se to v kinematografii jenom hemží, van Horn ale zmar zesiluje způsobem, který nic nového neodhaluje, jen opakuje stále stejné teze o zoufalých lidech a jejich zoufalých činech, což jim však automaticky nedává žádnou kýženou hloubku. Ano, i utrpení může být banální, stejně jako všechno jiné.
Hlavní trpitelkou je tu zmíněná Karoline, která už nepočítá s tím, že by se její manžel vrátil z války. Otěhotní s majitelem továrny, kde pracuje jako švadlena, k vysněné svatbě však nedojde.
Když se chce plodu pomocí jehlice v městských lázních zbavit, zastaví ji žena jménem Dagmara, která prý pro robě najde náhradní rodiče. Ale vzpomeňte, v jakém jsme filmu…
Dívka s jehlicí se stává takovým tím typem snímku, kdy v černobílých obrazech děsivě nasvícených kreatur přes disonantní piana a smyčce skoro slyšíte, jak šustí stránky scénáře, který se tváří zničeně, hnusně, na pokraji šílenství, jenže je to tak trochu kontrolovaná patina, kde se neštěstí posouvá po pečlivě naaranžovaných trajektoriích. Takže i přes děsivé odhalení v polovině stopáže nemůže překvapit vlastně nic.
Van Horn si to totiž přes všechen hnus dělá tak nějak pohodlné. Když například Karoline překvapí její navrátivší se manžel sužovaný posttraumatickým syndromem, opravdu ho dělá zajímavějším znetvořená tvář skrytá pod strašidelnou maskou, nebo je to zase jen průhledný gimmick v duchu módních body hororů, který má zjevně ilustrovat, jakým panoptikem tehdejší společnost byla?
Ve finále se nedojde ani ke skutečně drásavým východiskům, pokud vám tedy nestačí, že si tvůrci myslí, že za zločince může tak trochu společnost, což je názor tak originální, že ho s velkou pompou prezentuje snad každý true crime projekt posledních let.
Je to hned vedle „provokativního“ konstatování, že historická látka z dřevní doby plné oprese je i dnes prudce aktuální, což zdejší filmaři patrně také chtějí slyšet. Jejich dílo, jež chce vláčet bahnem zvířecích pudů, by asi nemělo být takhle snobsky blahosklonné.
