Nejpopulárnější streamovací platforma nyní možná nejvíc propaguje Frankensteina a Stranger Things, v nabídce se ale objevily i Sny o vlacích, které chtějí operovat na trochu jiných vlnových délkách.
Kamera se plíží při zemi, asi na úrovni batolete, kolem nějž pobíhají slepice. Idylu sledují blažení rodiče, jejichž tváře vidíme v detailu osvětleném jen sluncem zapadajícím v magické hodince nad panenskou přírodou, v níž je život tak nějak čistší a pravdivější. Kde už se máme i jako diváci takzvaně usebrat, když ne tady?
To není popis nového filmu Terrence Malicka, ale premiéry na Netflixu, která zmíněného velikána amerického filmu kopíruje celkem bezostyšně – akorát je ve své obrazotvornosti z americké divočiny začátku dvacátého století poněkud plochá, jako kdyby všechny ty pečlivě naaranžované kompozice patřily spíš do traileru na Instagram, než aby tvořily dvouhodinový film.
Sny o vlacích, které Netflix koupil na letošním festivalu v Sundance, chtějí být lyrickým vyprávěním o ztrátě, kterou zažívá dělník Robert (Joel Edgerton). Ten slouží rozpuku civilizace, ale staví mosty, po nichž za dvacet roků už nikdo jezdit nebude, stejně jako kácí stromy, které rostly stovky let – jen aby mu unikal malý život po boku manželky Gladys (Felicity Jones) a malé dcerky.
To tak nějak chápeme, vždyť režisér Clint Bentley nás chce přece zasáhnout především obrazy, často čarokrásné krajiny, proto moc nedává smysl, proč má v téhle adaptaci knihy Denise Johnsona dřevorubcova soužení komentovat ještě voiceover. „Nevěděl, že na toto období bude vzpomínat jako na to nejšťastnější,“ ozývá se u idylky. Ale my přece z viděného tušíme!
Tvůrčí rozhodnutí je to o to zvláštnější, když Robertův příběh do velké míry rytmizují náhodná setkání s jinými dělníky i lesnicemi, kteří z kapsy vždycky příhodně vytáhnou moudrý monolog o stáří světa nebo fázích truchlení, po němž se může Robert chvilku zadumaně dívat do dáli. Už tyto výstupy vedlejších postav film zatěžují konvencemi literatury, proto je tu vypravěč navíc.
A konečně – do scénáře přes jeho kýženou mnohoznačnost vstupují důležité události, k nimž se ale nemůžeme vztáhnout jinak, než jak nám je tvůrci předkládají. Jde zejména o útok na Robertova kolegu asijského původu, jenž nemá ve snímku jinou úlohu než být terčem patrně rasově motivované vraždy, která bude protagonistu repetitivně strašit ve snech.
V knižní předloze měl podle všeho Robert na zločinu svůj podíl, což je bohužel jediná literární konvence, již filmaři nevzali za svou, přitom by hrdinovi mohla dát určitou hranu, odstín, kontroverzi. Takhle se musíme spokojit jen s jeho truchlením, které je zejména díky úspornému hereckému výkonu Edgertona dojemné, ale také nepříliš překvapivé.
Sny o vlacích jsou tak spíš jen představou Netflixu o artovém filmu, který o sobě rád řekne, že řeší velké otázky o smyslu života a lidského pinožení. Ve finále je tím ale spíš složí do další úhledné krabičky určené k prodeji.
