V rubrice Forbes Life se dvakrát do měsíce setkáte s Forbes osobnostmi mimo jejich tradiční prostředí. Dozvíte se více o jejich vkusu, gurmánských preferencích, vezmou vás na svá oblíbená místa, do šatníku i do lednice. Kateřina Šimáčková se hlásí do režimu Out of Office.
Je jedinou českou zástupkyní mezi soudci Evropského soudu pro lidská práva a nositelkou nejvyššího francouzského vyznamenání za celoživotní nasazení v prosazování lidských práv. Kateřina Šimáčková, dříve dlouholetá soudkyně Ústavního soudu, odpočívá na břehu Atlantiku a u filmů Paola Sorrentina.
Můj osobní styl v oblékání
Líbí se mi francouzské rady – oblékej se tak, abys ve svém oblečení mohla pohodlně tančit. Když vycházíš z bytu, sundej si jeden šperk, ať jich nemáš moc. Typické oblečení jsou pro mě buď delší šaty, nebo kalhotový kostým a o jeden šperk míň. Barev se nebojím.
Místo, kam nejraději cestuji
Nesnáším proces cestování, ale moc ráda se procházím v Alpách, Beskydech nebo na břehu Středozemního moře a Atlantiku. Dobře se cítím i v Benátkách, Florencii, Římě, Paříži a teď i ve Štrasburku.
Hudební album, po kterém vždy ráda sáhnu
V poslední době si často pouštím píseň Gracias a la vida ve společném podání Mercedes Sosy a Joan Baez. Nikdy mne nezklame hudba od Franka Zappy, Davida Bowieho, Led Zeppelin a Čokovoko.
Poslední věc, kterou jsem si koupila na sebe
Ráda si vybírám oblečení českých návrhářek – naposledy to byly modré šaty od Hany Noble a hnědé šaty od Denisy Nové. Své nákupní zvyklosti zakládám na tom, že chci podporovat malé podnikatele, a ne nadnárodní korporace.
Pro dobré fungování demokracie totiž nutně potřebujeme malé a střední podnikatele, řemeslníky a tvůrce, kteří můžou být mnohem svobodomyslnější a prakticky méně závislí a více schopní kontrolovat kvalitu vládnutí podle dopadů na své podnikání. A navíc služby či věci od menších výrobců obvykle zaručují nějakou míru individuality a jedinečnosti.
Předmět, bez kterého nemůžu být
Těžko bych si zvykala na život bez mého manžela Jiřího. Ztrátu zbytku svých věcí (kterých mám zbytečně moc) bych asi nějak zvládla.
Nejlepší kniha a podcast
V mládí jsem byla velká knihomolka a ráda čtu pořád, takže jednu nejlepší knihu vybrat nedokážu. Nejsilnější citový vztah mám ale ke knize mého manžela Jiřího Šimáčka Charakter a pak k Mužskému právu, obsahujícímu feministickou kritiku práva.
Na jeho už druhém svazku pracuji s moha vynikajícími českými a slovenskými právníky a právničkami. Podcasty si pak vybírám podle toho, kdo je hostem – v posledním roce mne dojaly rozhovory s Ivanou Svobodovou z Respektu a Petrou Procházkovou z Deníku N.
V mé lednici vždy najdete
Mesocain pro našeho psa Jeroma, aby si na packách nevylízal rány. A pak většinou nějaké ovoce a zeleninu.
Oblíbený suvenýr z cest, který jsem si přivezla
Je to katalog Maxe Ernsta z jeho benátské výstavy. Připomíná mi mou účast na zasedání Komise pro demokracii prostřednictvím práva. Vystoupil na něm polský zástupce se sžíravou kritikou požadavku vlády práva, na němž stojí naše evropská civilizace. Zaručuje totiž každému bránit svá práva před nezávislými soudy proti státu i dalším mocným.
Bylo jasné, že je to jen velvyslancova politická úlitba vládě, nikoli jeho skutečný názor. Připomnělo mi to dobu, kdy také spolupráce s komunistickým režimem umožňovala jeho prominentům pracovat na Západě, který byl nám normálním smrtelníkům v té době uzavřen.
No a po tomto zážitku jsem poprvé v životě viděla naživo obrazy Maxe Ernsta, o čemž jsem před rokem 1989 mohla jen snít. Vstoupily mi tam slzy do očí z vědomí, jak chamtivost či kariérismus mohou jednoduše narušit zásady evropské právní a politické kultury, která nám umožnuje třeba i užívat si se svobodnou samozřejmostí krásy umění.
Předmět, se kterým se nikdy nerozloučím
Šaty po mamince z kravatového hedvábí, krajkové šaty po babičce, prsten se zeleným smaragdem od manžela, samizdatová kniha na průklepáku O původu lidských práv od Boženy Komárkové, kterou mi věnovala Eliška Wagnerová. A také porcelánová socha surikaty, která pro mě symbolizuje gracilnost, jemnost a zranitelnost všeho živého.
Film nebo kulturní akce, která mě v poslední době obohatila a donutila se zamyslet
V poslední době jsem neviděla nic, co by překonalo Melancholii od Larse von Triera, Dej mi své jméno od Luca Guadagnino nebo Velkou nádheru od Paola Sorrentina. A už vůbec ne Silnici od Felliniho, Sedmikrásky od Chytilové nebo Stalkera od Tarkovského.
