Devět let starý film Malý Pán režiséra Radka Berana a scenáristy Lumíra Tučka byl loutkovým divadlem ve filmu. Loutkovodiči se sice do záběrů nevlezli, všem postavám však trčely z hlav drátky, kterými je na lesních mýtinách i v jezerních pevnostech lidé ovládali. Jak moc je v pokračování cítit přítomnost dospělých?
Vtip Malého Pána spočíval i v tom, že si Beran s Tučkem při vybírání dějových zákrut nedělali příliš těžkou hlavu s nějakým sáhodlouhým vysvětlováním, které by podlézalo logice dospělého diváckého doprovodu.
Ne, když se tady rozsedly kouzelné brýle, musel hrdina sehnat šťávu ze speciálních okurek, aby je zase opravil. Nebo udělat něco podobně ulítlého, u čehož ale dětský divák ani nemrkne.
Malý Pán, jehož mluví Saša Rašilov, se ze svého lesního příbytku vydal pátrat po tom, co mu chybí, podobně jako v nedávném stop-motion animáku Tonda, Slávka a kouzelné světlo hrdinové pátrali po kořenech blbé nálady ve svém domě.
Pátračka po čemsi půvabně abstraktním v Malém Pánovi paradoxně stála na starosvětské fortelnosti české loutkové školy, která řemeslo propůjčuje humanistickému příběhu.
Zatímco ale zmínění Tonda se Slávkou nebo jiné stop-motion animáky jako Myši patří do nebe či aktuální Život k sežrání vznikaly technikou, která umožňovala natočení třeba jen několika vteřin animace za den, kdy se reálný objekt mezi záběry ručně upravoval, tady se natáčení i počtem dní ve skutečných lesních exteriérech či povrchových dolech přibližovalo hranému filmu. Akorát s herci, kteří mají jen jeden výraz.
Ne že by přípravy, výroba loutek i výtvarné řešení, které připravil František A. Skála, netrvaly dlouhé roky.
Vždyť se Malý Pán pohyboval lesem pomocí všemožných lodí i letadýlek, potkával obří mluvící hlavy, příšery i roboty, přesto se přemisťoval v povědomé české přírodě, takže malí diváci mohli mít klidně opojný pocit, že spolu s filmaři vlastně staví svůj prázdninový bunkr, jenž je zaplněný nejrůznějšími fantastickými udělátky.
Tenhle pocit patrně vyvolá i aktuální pokračování Velký Pán, kde už je Velká Tíseň z jedničky poražena, její poskok však ještě neřekl poslední slovo.
A zatímco původní film natahovalo rozsáhlé putování až k půldruhé hodině, pokračování je v necelých sedmdesáti minutách sevřenější, vyhrocenější akcí, kdy musí Malý Pán vysvobodit své přátele z pevnosti zlotřilého doktora Zetka. Celé to bude hodně vybuchovat.
Beran s Tučkem si tady tak mohou pohrát i s klišé akčních filmů, kdy se komplikovaný plán na osvobození kamarádů krok za krokem vypráví, ale zároveň už v obraze probíhá.
Jistou očividnost oproti prvnímu filmu ale nezapře ani zápletka s padouchem, který jako politik uměle vytváří strach, aby si lesní obyvatele podmanil. V jeden moment křičí, že se „nikdy nevzdá, nikdy“. Minulá honba za přátelstvím v sobě měla možná víc tajemství, protože se takto neohlížela po bitvách dospělých.
Filmy jako Velký Pán jsou ale přesto fascinující. A to tím, jak vůbec nestárnou. Když se dnes podíváte na devět let starého Malého Pána, řeknete si, že by mohl vzniknout klidně včera. Všechno totiž má takzvaně v kameře. To o všech těch současných digitálních Rozzumech v divočině za pár let rozhodně prohlásit nepůjde.