Ve filmu Queer mlsný kocour závislý roky na heroinu marně baží po lidské blízkosti v kulisách Mexika padesátých let. Bohužel ho ale neměl hrát někdo tak pěstěný jako superhvězdný Daniel Craig.
Když chtěl americký spisovatel jménem Lee zaujmout v baru mladíka Eugena, snažil se být přátelský a nenucený, ale vyšel mu z toho „hladový pohled plný chtíče, znetvořený bolestí a nenávistí zanedbaného těla bez lásky“, překládá Josef Rauvolf jeden z obrazů knihy Williama Burroughse zvané Teplouš, z níž vychází nový film Luky Guadagnina, jenž právě dorazil i do českých kin.
Když ale na danou scénu dojde i na plátně, žádné zhrození nenastane. Lee je v Craigově podání spíš roztomilý, sice trochu opocený v onošeném krémovém letním obleku, pořád ale hlavně elegantní a udržovaný.
To stvrdí i o pár minut později, když svršky odhodí, aby ukázal, že namakané prsní svaly z bondovských let ještě zdaleka nezmizely. Tohle že má být troska na heroinu?
I když se o nové roli bývalého agenta 007 Daniela Craiga píše jako o „odvážné“, jde z jeho strany i z pohledu režiséra spíš o omyl, protože zvláštně tupí nejen sílu původního materiálu, ale i samotné figury barového povaleče, který v Mexiku padesátých let bezcílně tlachá s ostatními expaty, vyhlédnuté mladíky prý často spíš obtěžuje a od okolí slýchává, že je jako feťák odporný.
Jenže soucit s takovou postavou příliš nevyvoláte, když jí dáte tvář pěstěné, globálně rozpoznatelné celebrity první kategorie, která se sice snaží, seč může, divného sjetého pavouka v rohu ale nikdy přesně nevysekne.
Do role postaršího gaye, který se marně snaží zachovat si důstojnost, by se víc hodil třeba takový Richard E. Grant, jenž ho ztvárnil už ve skvělé, neprávem zapadlé dramedii Můžete mi kdy odpustit.
Podobně vycíděný je ale i zbytek filmu Queer, v němž Lee stále naráží na citovou nedostupnost zmíněného Eugena v mexických kulisách postavených na pozemku římských studií Cinecittà, kdy skoro slyšíte, jak asistent režiséra v zákrytu diriguje, kdy má jaký statista vejít do záběru, a kde i kohoutí zápasy nebo šlehání heroinu vypadají jako z editorialu Vogue.
Jistě bude tahle umělost záměrem, vždyť přírodní scenerie naklíčované kdesi nad město, do něhož přilétají digitální aeroplány, na sebe upozorňují až příliš okatě. Guadagnino ostatně tentokrát točí o nemožnosti či vzácnosti lidského doteku, tak možná i svým postavám staví takovou Potěmkinovu vesnici, kde jsou některé vztahy spíš zbožným přáním než žitou realitou, již tady ve třetím aktu nalomí i ayahuascový rituál.
Třiapadesátiletý italský tvůrce již domestikovaný v Hollywoodu a známý díky filmům jako Oslněni sluncem nebo Dej mi své jméno bral vždycky city vážně, neshazoval je ironií, což je naštěstí znát i tady, jakkoli většinu práce oddře dojemný hudební motiv Trenta Reznora a Attica Rosse.
Další z romancí ale možná poprvé v jeho zářivé kariéře nekypí životem – klidně nevzhledným – a zapomíná být kvůli těžkopádné symbolice skutečně jemná a zranitelná.
Při sledování se tak spíš cítíte, jako by se někdo s až moc těžkým parfémem zjevil na akci, kam se taková vůně vůbec nehodí. A s odkazem na zmíněný film Můžete mi kdy odpustit se chce říct, že adaptace knihy Teplouš by fungovala, jedině kdyby zpod Leeho postele páchly tři týdny zapomenuté kočičí bobky.
