„Musela jsem jen najít ten správný tón,“ říká Zdeňka Havlíčková, hrdinka nové minisérie Dcera národa, když píše dopis svému milému. Očekávaný první tuzemský projekt platformy Canal+, který má premiéru v neděli, ho ale v prvních třech epizodách nenachází a většinou jen šlape vodu. Pokud byste čekali událost, třeba jakou byly počiny od české pobočky HBO, musíte si nechat aspoň prozatím zajít chuť.
Zdeňka Havlíčková byla dcera slavného novináře a spisovatele, z níž chtěli ve druhé polovině devatenáctého století obrozenci vytvořit symbol české společnosti, podobně jako ji současní tvůrci Matěj Chlupáček a Cristina Groșan v nové minisérii využívají jako postavu, skrze niž lze národní obrození převyprávět mladému publiku. Obě snažení ale vyvolávají spíš rozpaky.
Celkem šestidílná série má být podle slov tvůrců, mezi nimiž je ještě scenáristka Lucie Vaňková, rozvernou „komedií ze střední“, v níž Zdeňka navzdory autoritativním páprdům touží po zakázané lásce. To je v pořádku, většina postav tím pádem ale ztrácí jakoukoli plastičnost, protože alespoň v prvních třech dílech, které jsme měli možnost vidět, jde hlavně o karikatury.
Abychom si rozuměli, je jedno, že minisérie v lecčems neodpovídá historickým pramenům nebo že v ní postavy mluví současnou češtinou, problém je, že není dobrá v tom, čím chce být, tedy lehkou komedií z obrozenecké éry.
Obrozenci v podáních Jiřího Langmajera, Leoše Nohy či Jana Vlasáka jsou střídavě strejcovsky bodří, střídavě majetnicky nebezpeční a Zdeňka hraná Antonií Formanovou v reakci na ně vzdychá, dává oči v sloup a říká „neasi“, aby se tato dynamika v další scéně o pár minut později zopakovala.
Na to, že má jít o hbitou zábavu, se tady zkrátka pořád jen těžkopádně mluví a popisuje, proti čemuž marně bojuje kameraman Martin Douba, jenž neustále narušuje osobní prostor většiny postav, abychom na ně nikdy nehleděli jako na muzejní exponáty z jiné doby, jejich interakce jsou ale natolik ploché, že pozornost nepřitáhnou.
Chvílemi se zdá, jako kdyby ani herci neměli pořádné instrukce, jak moc rozšafné to celé má být, skoro jako kdyby váhali, co se po nich vlastně chce, protože to kolikrát vypadá, že se akce brala takzvaně na první jetí. Formanová je jistě talent, vládne lehkou sebeironií i vědoucí rezignovaností, ale všechno zachránit nemůže.
Marketing projektu si asi představuje, že se bude pohodlně říkat, že to celé „rezonuje s dnešní dobou“, popřípadě že zde jsou „paralely s dneškem“, tady ale zase scénář nahazuje banální udičky, jako když se v první epizodě na dobročinné loterii projde Karolína Světlá v podání současné spisovatelky Kláry Vlasákové, aby se s Riegerem Jiřího Langmajera toporně pobavila o emancipaci.
Dcera národa samozřejmě místy ožije – scenáristka Vaňková úvodní epizody umně obtáčí kolem tří společenských událostí, tedy loterie, konkurzu na ženicha a bálu.
Právě bál se stane jakousi obrácenou verzí Popelčina plesu, kdy se čeká na příchod polského důstojníka, na něhož si Zdeňka myslí, zatímco Droběnou je vlastenec, co se chce bavit o stromech. Rakouský valčík dokonce nahradí bezmála voguing, přesto si říkáte, kolik energie v sobě taneční scéna mohla mít, a vůbec nemá.
Tvůrci v rozhovorech mluví o tom, že při výrobě mysleli na seriál Veliká nebo film Favoritka. V podobných projektech, které se chtějí inspirovat zahraniční produkcí, je však něco z upachtěného devadesátkového dohánění Západu. Opravdu teď bude třeba kulhavější česká verze každého konceptu či subžánru, o němž se mluvilo v zahraničí, abychom ukázali, že sledujeme trendy a že to taky umíme?
Když už to tedy musí být, lepším vzorem by byly Malé ženy, klidně ty nové od Grety Gerwig. Třeba se k nim v závěrečných třech epizodách, v nichž tvůrci budou muset uhnout k životním tragédiím, novinka přiblíží.