Když v marvelovce necháte jednoho z hrdinů říct, že se tenhle filmový vesmír nenachází v nejlepší formě, automaticky se z toho vyviníte, umyjete si nad tím ruce a tu formu najednou zase získáte? Asi těžko. Jenže nový film Deadpool & Wolverine si přesně tohle myslí.
Jsem Ježíš Marvelu, prohlásí známý tlučhuba v červené kombinéze Deadpool, když se před ním v novém komiksovém blockbusteru vyjeví vzdálená možnost, že by se mohl stát členem týmu Avengers.
Taková varianta by ještě před pár lety nebyla možná, jenže pak mateřská loď Marvelu, společnost Disney, koupila studio Fox, které filmy s Deadpoolem vyrábělo. Takže teď by se klidně mohl přátelit s Thorem nebo Strážci Galaxie.
Pokud vám tenhle provozní exkurz přijde jako zákulisní věc, která by pro váš požitek z filmu samotného neměla být důležitá, na tenhle film za žádnou cenu nechoďte. Nejde v něm totiž o nic jiného než o toto korporátní kočkování, kdy se řeší, kdo vlastní jaké superhrdiny, jaké studio se na své hrdiny vykašlalo a kdo z nich by se mohl objevit v jakém univerzu.
A Deadpool, jehož hraje Ryan Reynolds, se snaží zachránit svůj svět před mocnou organizací, která hrozí, že ho vymaže. Prostě jako Disney.
Ťafky od klejícího vtipálka tak logicky dostává hlavně tento konglomerát, respektive jeho marvelovská filiálka, která po posledních Avengers není podle Deadpoola v nejlepší formě. Ne že by se proti tomu dalo něco namítnout, tenhle film si ale myslí, že když podobný vtip vysloví, stane se automaticky lepším.
„Teď tě budou ždímat až do devadesáti,“ řekne hrdina Wolverinovi, svému novému parťákovi, jehož zde v alternativní variantě vzkřísí. Jako kdyby sám dělal něco jiného.
Co však bylo vtipné před lety, kdy se Deadpool ukázal divákům poprvé, je nyní naprostým standardem, kdy korporátní výrobky naoko koušou do rukou, které je platí.
Vzpomeňte na předloňský Matrix nebo loňskou Barbie, v níž to schytala její mateřská firma Mattel tak brutálním způsobem, že jsme na premiéře všichni dostali tašku plnou jejích výrobků. Někteří naivnější diváci to přesto brali jako odvahu.
Nový Deadpool ale navíc propojuje rovnou dva z nejotravnějších způsobů, jak dnes točit mainstream. Vedle popsaného bourání takzvané čtvrté stěny a promlouvání přímo k divákovi se tady děj stejně jako v ostatních marvelovkách odehrává v multiverzu, kde existuje nekonečně variant známých hrdinů.
Takže v něm o nic nejde. Ostatně i Matthew Macfadyen v roli proradného úřednického šimla jménem Paradox hraje jen verzi svého Toma ze seriálu Boj o moc.
Při sledování se tak cítíte jako na srazu nerdů s ADHD, kteří ale zároveň sledují obecnou popkulturu, a okamžitě tak mohou ocenit narážky na to, že Reynoldsova skutečná partnerka Blake Lively prorazila díky seriálu Super drbna, nebo že Jackman hrál před lety v adaptaci muzikálu Bídníci. Nebo to byla narážka na jeho Největšího showmana?
Deadpool & Wolverine jsou tak vlastně takovým filmovým ekvivalentem účtu na Herohero.
V něčem je až fascinující, jak Reynolds komunikuje s fanoušky, jak se dneska říká, napřímo. Deadpool & Wolverine jsou tak vlastně takovým filmovým ekvivalentem účtu na Herohero, kde nyní všemožné celebrity vyprodávají „exkluzivní“ obsah a fanoušky tvrdě kasírují za domnělou, ale falešnou intimitu.
Jediný rozdíl je, že tenhle content stál 200 milionů dolarů, jinak je to ale dokonalé vítězství marketingu nad filmem, jak ho tradičně chápeme.
Jedinou zajímavou otázkou je tak důvod účasti Hugha Jackmana na celém tomhle tyjátru. V jedné z finálních scén se vedle Deadpoola musí zachovat skoro jako rodič, který se beze slov, pouze očima, všem kolem za své nezvladatelné děcko omlouvá, přičemž se snaží mít celou tuhle trapnou situaci rychle za sebou.
Jackman při tom vypadá, že ani nemusel moc hrát.
