Pro ženu, která trpí nemocí motýlích křídel, představuje každý dotek obrovské utrpení. Zdrcující pro ni může být i tak běžná činnost, jako je zapnutí vlastní podprsenky. Módní návrhářka Barbara Horáková Fehérová se rozhodla lidem, na které módní průmysl nemyslí, pomoct. Navrhla sérii inkluzivních oděvů a dokázala, že návrhář má moc vytvořit nejen krásnější, ale hlavně snesitelnější život.
Původem slovenská návrhářka se k módě dostala už jako malá holčička. „Babička ve svém volném čase šila patchworkové deky, a když jsem u ní trávila léto, učila mě šít. Mým prvním modelem byla košile pro plyšového psa. Burda, látky, nitě a knoflíky mě obklopovaly už od dětství,“ vzpomíná Barbara Horáková Fehérová na léta, která ji později formovala.
I proto, že se jí nelíbila běžná konfekce dostupná v obchodech, začala si šít oblečení pro sebe. A také proto se rozhodla, že kostýmy a oděvy půjde studovat. Nejprve se vydala na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, později zamířila na DAMU.
„Chvíli mě lákalo jít i na UMPRUM. Dokonce jsem si tam podala přihlášku na magisterské studium. Když jsem ale přišla na konzultaci do ateliéru, Liběna Rochová se mě zeptala, proč se raději nepřihlásím na DAMU, vždyť moje práce vypadají, že tam patří. A měla naprostou pravdu. Moje přemýšlení o oděvu bylo asi vždy velmi divadelní. Bez příběhu nebo nositele to pro mě asi nefunguje,“ vysvětluje, proč se rozhodla plně věnovat studiu divadelního kostýmu.
Vedle návrhu kostýmů pro Dejvické divadlo nebo Divadlo Viola se ale začala paralelně věnovat i autorské tvorbě.
„Trápilo mě, že v obchodech nenacházím oblečení, v němž bych se cítila dobře. Buď to nebyl můj styl, nebo mi střihy neseděly, protože jsem měla nestandardní postavu. Dodnes ze stejných důvodů nerada nakupuji oblečení. Chtěla jsem proto prozkoumat, zda něco podobného prožívají i ostatní lidé.“
Brzy zjistila, že takových lidí je celá řada. Nejen, že pro ně běžná konfekce představuje problém estetický nebo morální. Častěji jejich specifické potřeby trh naprosto ignoruje.
Lidem po amputaci končetin, s vážnými kožními nemocemi nebo třeba i se specifickými psychickými potížemi tak nezbývá, než složitě hledat cesty, jak si vhodné oblečení přešít nebo opatřit v zahraničí.
Foto se svolením Barbory Horákové Fehérové
Barbara se rozhodla navrhnout speciálně upravené oděvy pro pětici konkrétních lidí. Kromě zmiňované podprsenky pro ženu s nemocí motýlích křídel to byl haptický oděv pro hudebnici se zrakovým postižením, plášť pro malíře s neurodiverzitou, pro kterého je nákup oblečení noční můrou, kabát pro učitelku s chybějící končetinou a upcyklovaný frak pro ekologického aktivistu s queer vzhledem.
„Největší výzvou pro mě byla podprsenka, protože jsem žádnou předtím nešila. Musela jsem se to nejprve naučit – navrhnout střih, upravit ho na míru a následně ušít. První jsem proto ušila pro sebe. Podprsenka je konstrukčně velmi náročná a já jsem si tento úkol ještě více zkomplikovala. Chtěla jsem, aby vyhovovala všem netradičním požadavkům. Bylo to velmi časově náročné, ale nakonec to dopadlo dobře,“ svěřuje se designérka.
Dobře to dopadlo i přesto, že v Česku je problém najít materiály, které jsou pro podobné návrhy potřeba. Barbara Horáková Fehérová si je proto musela objednávat ze zahraničí.
Projekt vyvrcholil výstavou nazvanou a/typik, která proběhla v Městské knihovně Jezerka v Praze i v Českém centru v Bratislavě. Jak si vlastně návrhářka vybrala, pro koho konkrétní oděvy navrhne?
„Původně jsem do projektu chtěla zapojit více lidí, ale bohužel na to nebyl grant z Fondu na podporu umění dostatečně vysoký. Účastníky projektu jsem hledala prostřednictvím dotazníku a měla jsem například mnoho respondentů na vozíku, které inkluzivní móda velmi zajímala a potřebovali by ji,“ svěřuje genezi projektu.
A ačkoliv zájem byl veliký a smysluplnost podobné aktivity je nezpochybnitelná, dál ho rozšiřovat nyní neplánuje. Pokud se na ni ale někdo s prosbou o návrh specifického oděvu obrátí, nebrání se tomu. Problémem podobných prací na míru je samozřejmě i cena.
„Bývá několikanásobně vyšší než v běžných obchodech. Jeden kus je vždy náročnější. Moje práce je placená hodinově, a když k tomu připočítáte i čas strávený hledáním nebo tvorbou prototypu, není to málo… Sériová výroba má tu výhodu, že vlastně kopírujete již jeden vymyšlený model, takže výsledná cena může být nižší,“ vysvětluje, proč není možné dostat se u podobných oděvů na ceny z běžných řetězců.
V případě oblečení pro znevýhodněné by mohlo být řešením i propojení se zdravotní pojišťovnou, která by hradila alespoň část nákladů. „Pokud bych našla investora nebo pojišťovnu, bylo by to skvělé! Myslím si, že je to něco, co na českém a slovenském trhu chybí. Pokud by se to nepodařilo mně, budu ráda, když to inspiruje další značky,“ doufá v brzkou změnu směru Barbara Horáková Fehérová.
„Současný trh je podle mě běžným konfekčním oblečením přesycený,“ je přesvědčená návrhářka, která vede i vlastní módní značku Baaa.
„Když přišla pandemie covidu, měla jsem dojem, že se divadlem už neuživím, tak jsem zkusila propagovat svou tvorbu na sociálních sítích a začala jsem prodávat své první modely inspirované geometrií. A od té doby moje značka Baaa pomalu roste,“ vzpomíná na složité období, které jí nakonec rozšířilo repertoár.
Vlastní autorská tvorba jí dovoluje věnovat se návrhům nadčasových, udržitelných modelů v limitovaných edicích.
„U svých vlastních kolekcí dbám na to, aby byl oděv především nositelný. Materiály jako například papír nebo polyester proto používám výhradně pro divadelní projekty,“ přibližuje svoje hlavní premisy výtvarnice, která v divadle dlouhodobě spolupracuje například s režisérkou Lídou Engelovou.
Aktuálně je však Barbara Horáková Fehérová na mateřské dovolené. A není proto náhoda, že přemýšlí nad inkluzivní módou pro děti. Protože kvalitní, funkční a estetický oděv nemá být výsadou, ale přirozenou samozřejmostí pro všechny bez rozdílu.
