Byla druhá polovina padesátých let. Tehdy, jednoho uplakaného odpoledne na podzim roku 1957, si zavolal Christian Dior, šéf a zakladatel stejnojmenného módního domu v centru Paříže, svého mladého kolegu. Yves Saint Laurent byl velmi mladý, bylo mu teprve jednadvacet. U Diora, kterého považoval za svého boha, svého mentora i svého nejlepšího přítele, ale Yves Saint Laurent pracoval už čtyři roky, od svých sedmnácti. Tehdy prostě přišel – a zaklepal na dveře. A Dior brýlatého plachého mladíka, který téměř nepromluvil, jednoduše přijal.
Christian Dior byl tehdy už světová celebrita a nejslavnější návrhář své doby. Šily u něj hollywoodské herečky, evropské kněžny i nová mladá anglická královna Alžběta II., kamkoli přijel, budil ohromné pozdvižení. Jeho salon šil z nejdražších látek, jeho klientkami byly manželky nejbohatších lidí světa. Sláva mu ale do hlavy nestoupla: Christian Dior měl totiž velmi dobrý odhad na lidi. A velice pečlivě si volil okruh svých spolupracovníků. Nedal na jejich věk, nedal na zkušenosti, dal vždy jenom na svou intuici.
New Look a
nová krev
Takto tento muž, monsieur Dior, ostatně o 10 let dříve stvořil i onen ikonický poválečný Diorův „New Look“ s bohatými sukněmi, vypasovanými živůtky a extravagantními pokrývkami hlavy, revoluční módní styl, který si během 50. let s nadšením osvojily dámy po celém světě. Christian Dior věděl, co módní salon potřebuje, má-li se udržet na vrcholu: stále nové dechberoucí nápady, udržet pozornost svých bohatých zákaznic, které po hladových válečných letech a letech krize chtěly zase jednou pořádně utrácet. A Dior uměl vzbuzovat jejich touhu, dělal to zas a znova.
V jeho
šatech se i dámy ze střední třídy cítily jako šlechtičny.
V tom tkvěl největší Diorův úspěch. Dělal i z
běžných žen – princezny. Žádná praktická móda, prostě
velké, nákladné šaty z brokátů, hedvábí, ze sametu a
kašmíru, róby zdobené zlatem, kabáty lemované kožešinou. Dior
věděl, po čem ženy touží. A v tomto okamžiku Christian
Dior rychle rozpoznal i nedozírný talent tohoto teenagera
narozeného v alžírském Oranu do francouzské
podnikatelsko-diplomatické rodiny.
A Yvesi Saint Laurentovi, který vždy více kreslil, než aby o módě mluvil, nabídl smlouvu na plný úvazek. Brzy se z těch dvou stala nerozlučná tvůrčí dvojice. Dior perfektně rozuměl byznysu a řemeslu jako takovému, Saint Laurent přinášel nové tvůrčí impulzy, nápady, kreativitu, měl nové myšlení, přemýšlel o střihu jinak než o víc než generaci starší Dior.
Yves se velmi
rychle v týmu zkušenějších designérů prosadil – a ve
svých pamětech později vzpomínal na to, jak ho právě díky jeho
tiché, introvertní povaze Dior rád posílal k nejsolventnějším
zákaznicím, které na žoviální brebentění švadlen nebyly
zvědavé, kdežto uměřené, aristokratické způsoby mladého
Saint Laurenta oceňovaly. Saint Laurent měl k tomu navíc
styl, vkus a nápady. A talent tyto nápady realizovat. A i přes
svůj nízký věk si brzy v týmu vydobyl i potřebnou
autoritu.
To Christian Dior dobře věděl. A proto si onoho odpoledne v polovině října 1957 zavolal právě mladého Saint Laurenta, a ne někoho ze starších kolegů. V tu chvíli nevěděl, že dělá nejdůležitější rozhodnutí v novodobé historii módy.
Dior byl unavený – a po hektické sezoně podzimních přehlídek toužil po zasloužené dovolené. Bylo mu 52 let a těšil se do oblíbeného mondénního lázeňského střediska v italském Montecatini Terme. Měli tam všechno, co měl Christian Dior rád. Dechberoucí výhledy, majestátní středověkou architekturu z dob vlády proslulé rodiny Medici, luxusní lázeňské procedury, nejlepší toskánská vína, skvělé jídlo. Hrály se tu karty a Dior tu rád odpočíval a čerpal inspiraci.
Dior plánoval dovolenou na dva až tři týdny, během nichž ho měl Yves Saint Laurent zastupovat. A mladý Yves souhlasil. Slíbil nejprve svižně rozpracovat novou kolekci a pak čekat na další pokyny a konzultace svého šéfa, až se vrátí z dovolené.
Jenže Christian
Dior na téhle dovolené 24. října 1957 zemřel.
Jít dál
s hlavou vztyčenou
Dodnes se přesně
neví, co se stalo. Oficiální příčinou Diorovy předčasné
smrti je náhlá srdeční příhoda. Podle některých životopisců
Diorovi při večeři zaskočila rybí kost, načež se začal dusit,
jiné verze praví, že se rozčílil při partii karet, podle
dalších ho stihl infarkt kvůli dlouhodobé únavě a stresu
z dlouhodobého pracovního přetížení. Tak či tak, že se
zakladatel světově proslulého salonu ze své běžné dovolené
už nikdy nevrátí, to u Diora v Paříži nikdo nečekal.
Náhlá smrt
šokovala celý svět. Co proboha bude Dior bez Diora?
Tento celý svět, včetně jeho nejbližších spolupracovníků, se v tu chvíli opatrně otočil na Yvese Saint Laurenta. Otočil se na něj i hlavní Diorův akcionář, společník zesnulého návrháře, textilní magnát a jeden z nejbohatších mužů tehdejší Francie Marcel Boussac. Právě s jeho úvodním vkladem Christian Dior svůj módní salon v roce 1946 založil. A Boussac, nadšený z následného úspěchu i vlivu, který s Diorovým úspěchem po celém světě získával, fungování módního domu financoval i nadále.
Teď vše stálo
na Saint Laurentovi.
A jednadvacetiletý Yves Saint Laurent, otřesený náhlým odchodem svého celoživotního vzoru, šéfa, kolegy, mentora i blízkého přítele, stejně opatrně kývl. V tutéž chvíli možná začal toho obřího závazku litovat. Ne, nebyl připraven. V 50. letech, tedy ještě v době, kdy úspěch, uznání a respekt klientů a obchodních partnerů tradičně přicházely až s věkem a léty praxe, se jednadvacetiletý Yves Saint Laurent stal vůbec nejmladším kreativním ředitelem módního salonu na světě. Ale rozhodl se, že to nevzdá.
„Rozhodl jsem
se, že mě nikdo nesmí vidět shrbeného. I když přesně tak jsem
se cítil. Ze všeho nejraději bych se schoulil do sebe – nebo se
nervově zhroutil. Ale to nešlo. Musel jsem to ustát. Chtěl jsem
jít dál s hlavou vztyčenou,“ řekl Yves Saint Laurent
později v rozhovoru.
A tak se horečně pustil do práce – 15. listopadu 1957 byl Yves Saint Laurent oficiálně jmenován novým uměleckým ředitelem salonu Dior a okamžitě rozpracoval novou kolekci. Přinesl nové nápady a měl odvahu realizovat i ty, s nimiž sám Christian Dior během svého života nesouhlasil nebo na které neměl odvahu. Yves Saint Laurent začal kombinovat svůj nezaměnitelný styl – propojil tradiční Diorovy prvky, objemné mašle, draperie, velkorysost materiálu, se svým, „YSL stylem“. Rovnější, realističtější linie, odvážné střihy, více holé kůže. Saint Laurentovou první kolekcí pro „Dior po Diorovi“ byla tzv. Ligne Trapeze, definovaná volnějšími střihy do tvaru písmene A. Padesátá léta končila, začínala šedesátá. A Yves Saint Laurent je perfektně nastínil.
Nová kolekce se stala celosvětovým prodejním hitem, prodeje nových kolekcí vzrostly o 35 procent. A bylo jasno. Dior bude žít dál – i bez Diora. Yves Saint Laurent tu hozenou rukavici onoho října roku 1957 sebral, i když se bál, zda na to má. Díky němu a jeho rychlé reakci patří módní dům Dior ke světovým módním ikonám i víc než šest desítek let po náhlé smrti svého zakladatele. Dnes patří Dior do impéria čtvrtého nejbohatšího muže světa Bernarda Arnaulta.
A dál zajímá celý svět. Ostatně mezinárodní výstava Dior: Návrhář snů (nebo chcete-li Christian Dior: Couturier du Rêve, jak byla v roce 2017 uvedena v Musée des Arts Décoratifs v Paříži a následně v letošním roce v londýnském Victoria & Albert Museum coby Designer of Dreams) se stala jednou z nejnavštěvovanějších expozic svého druhu na světě. Jen v Londýně Diorovu výstavu za sedm letošních měsíců navštívilo téměř 600 tisíc lidí, uvádí BBC. Na pařížskou výstavu před dvěma lety podle údajů Le Parisien dorazilo dokonce přes 700 tisíc návštěvníků.
Dior zemřel, ať žije Dior!