Až si dnes na vaší oblíbené platformě pustíte váš oblíbený seriál, věnujte předtím tichou vzpomínku předmětu, který se jeví pomalu jako artefakt z doby kamenné. Přitom třeba s Netflixem souvisí dost: je to přesně 45 let chvíle, kdy na Consumer Electronic Show v Chicagu japonská společnost JVC představila kazetu s legendární zkratkou VHS.
Video Home System. Starším z nás se dost možná nostalgicky zalesknou oči. Autor textu na své první „véháesce“ zhlédnul kultovního Predátora s mizerným rychlodabingem, což byl fenomén, který náležel i k filmům, v nichž místo krve hrály ústřední roli úplně jiné tělesné tekutiny.
Ale nemá smysl omezovat éru videokazet jen na akční střílečky a na pornografii, formát VHS samozřejmě posloužil i k šíření těch nejkvalitnějších snímků. Klidně takových, ve kterých zazní slovo paradigma, neboť „véháesky“ paradigma úplně rozmontovaly.
Najednou nebylo sledování filmů dočasnou, jednorázovou záležitostí. Mohli jsme je sledovat znovu a znovu, jako kdysi já Arnolda Schwarzeneggera bojujícího ve vietnamské džungli s vesmírnou příšerou. Mohli jsme je sledovat, když jsme na to měli čas – nepřipomíná vám to něco?
Ale ještě než přeskočíme k tomu, jak videokazety stvořily Netflix, sluší se vrátit do 70. let minulého století. Zmíněná akce v Chicagu byla důležitá proto, že zrovna probíhala „válka formátů“, kdy JVC v ryze japonské bitvě soupeřilo s formátem Betamax, který vyvinula Sony.
Co rozhodlo o vítězi a o tom, že písmena VHS jsou pro několik generací symbolem doby? Jak prosté, šlo o to nejklasičtější tržní kritérium – o cenu.
Betamax totiž lákal na kvalitnější obraz, zvuk i záznam, ale nešlo o rozdíl zásadní, spíš o lepší detaily. Ty hrají roli v rozhodování fajnšmekrů, nikoli však mas. JVC uspělo a rozjelo nové časy.
Mohli jsme sledovat filmy úplně jinak, později jsme si s videokamerami na kazetách mohli uchovávat své vzpomínky, což je dnes patrně největší byznys spojený s technologií VHS – v Česku i v zahraničí naleznete společnosti, které tyto vzpomínky zdigitalizují, aby rodinné oslavy a další velké chvíle zůstaly aktuální i pro dnešní formáty.
Ne každý je z toho ale nadšený. „Představa, že se lidé budou koukat na filmy na mobilu, je pro mě jednou z nejdepresivnějších věcí, jaké jsem kdy slyšel,“ pronesl v roce 2015 Quentin Tarantino, fenomén, který doslova stvořily videokazety.
Jakožto řadový zaměstnanec ve videopůjčovně totiž naprosto propadl filmům, hltal klasiku i brak a výsledek jsou jeho vlastní mistrovská díla. Proto si ponechal obrovskou sbírku kazet a DVD a ve zmíněném interview se ošíval hrůzou, když se ho ptali na Netflix.
Tarantino je filmovou analogií těch, pro něž digitální kniha ztrácí kouzlo, neboť si na ni nemohou sáhnout, chtějí ji vlastnit ve fyzické podobě: „Nemám rád streamování. Filmy, na které se doma dívám, jsou z mého archivu.“
A teď konečně k tomu Netflixu. Ten totiž začal jako videopůjčovna, využil fenoménu, který přišel právě s masivním nástupem kazet. Mileniálům tyto „dinosauří“ vzpomínky už musí být vzdálené, svoji poetiku ale měly: přijít do půjčovny, hledět s bázní, respektem a touhou na stohy kazet a pak prožívat euforii i zklamání, podle toho, zda film byl, či nebyl dostupný…
A právě tady se ukázalo, že inovace je král. Zakladatelé Netflixu Reed Hastings a Mark Randolph pochopili, že je čas změnit jak formát, tak myšlení. Koncem tisíciletí videokazety pomalu vycházely z kurzu, a tak vsadili na DVD: sice dražší, ale výrazně menší, což jim je umožňovalo posílat poštou.
„Vtip byl v tom, že oproti konkurenci nesankcionovali své klienty za to, že jim film vrátili pozdě, na čemž velké kamenné sítě vydělávaly. Netflix si nechal naopak od zákazníků posílat seznam věcí, které by rádi v určitém pořadí viděli, aby vám poslali vždycky to, co chcete,“ vzpomínal nedávno v rozhovoru pro Forbes kreativní producent Michal Reitler z Novy.
Výsledek? „Když to nedostanete tenhle týden, tak ten další ano. Každý týden pošlu novou obálku. Jakmile do toho vtrhnul internet, dokázali to šíleně zefektivnit,“ dodal Reitler.
Do světa VOD (Video on Demand) platforem už objemné kazety nepatří, ale my jsme nezapomněli. Jako poctu této již takřka opuštěné technologii lze brát například to, že právě Tarantino v těchto dnech rozjíždí svůj nový podcast nazvaný The Video Archives, což je narážka na jméno kalifornské videopůjčovny, v níž získal svou nehynoucí vášeň pro kinematografii. Bude mluvit o filmech – o těch, které v 80. letech sledoval na „véháeskách“.
„Kdo by si pomyslel, že i o třicet let později budu dělat totéž, čemu jsem se věnoval tehdy: vášnivě debatovat o snímcích na videokazetách,“ uvedl.
Staromilci a cinefilové jeho typu si uchovali svoje videoarchivy, my ostatní jsme přešli na Netflix, HBO, Voyo a další a další varianty… Říká se tomu pokrok, na jeho začátku ale bylo pomalé a někdy až nábožné zasouvání videokazety do přehrávače.