„Furt to samý dokola,“ říká v nové festivalové znělce herec Benicio Del Toro, když se s černou taškou v ruce prochází po berlínském nádraží. Slyšíme tak vnitřní hlas zachmuřeného muže, který by klidně mohl být nájemný vrah, jenž v podezřelém futrálu nese zbraň k další zakázce. Pokud ale už trochu znáte karlovarské znělky, tušíte, že protagonista s sebou táhne něco zcela jiného.
Režisér znělky Ivan Zachariáš mi vyprávěl, že ji natočili s Beniciem na jaře v Berlíně ve zcela rekordním čase dvou hodin, které na české filmaře oscarový laureát měl, než se musel vrátit na plac nového filmu Wese Andersona.
Na soustředěném tvaru byste však žádný spěch nepoznali – ostatně i většina záběrů prý byla takzvaně na jedno „jetí“, i když se muselo čekat, až nástupištěm projdou cestující, kteří herce samozřejmě poznávali.
Znělka, která se poprvé promítala právě na včerejším zahájení, jinak oslavný ceremoniál svou suchou věcností vlastně velmi dobře vyvažovala – uhádli jste, Benicio podobně jako jiné hvězdy znělek samozřejmě hraje verzi sebe samotného, víceméně zpruzelou star, pro niž je Křišťálový glóbus z Varů spíš přítěží.
„Udělám, co musim, a zase rychle vypadnu,“ říkal tak na plátně těsně předtím, než před něj vystoupil aktuální držitel varské ceny Viggo Mortensen.
Jinou verzi jeho děkovačky za Cenu prezidenta MFF KV si tak v další Zachariášově znělce možná poslechneme za pár let, hned po ceremoniálu byl však k vidění Mortensenův druhý režijní počin Až na konec světa.
Charismatický herec, kterého někteří označují i za básníka, fotografa, malíře či skladatele, hraje ve filmu i jednu z hlavních rolí. Několikrát v něm padne, že je někdo „zručný“. Problém je, že to nelze říct o Mortensenovi jako o režisérovi.
Svoji parafrázi na westerny umisťuje do Nevady devatenáctého století, kde spolu zkouší žít svobodomyslná Vivienne (Vicky Krieps známá z Nitě z přízraků) a málomluvný Holgen (Mortensen), ohrožuje je však zkorumpované a násilnické prostředí – stejně jako Holgenovo rozhodnutí narukovat a Vivienne na dlouhé roky opustit.
Z nelineárního vyprávění i akcentu na silnou hrdinku je zjevné, že Mortensen chce obracet naruby klišé tradičně spojená s Divokým západem, výsledek je ale spíš takový, že za sebe jen skládá zcela mrtvé obrazy bez jakéhokoli vnitřního napětí, v nichž postavy návodně oznamují, že ženy bojují jinak než muži.
V nové zlaté éře podvratných westernů typu Síly psa, První krávy nebo Zabijáků rozkvetlého měsíce je tohle prostě málo. Co se týče dvouhodinové stopáže, tak samozřejmě zase moc.
Start festivalu není dobré nikdy přepálit, ať už si pod tím představíte cokoli, proto je tak unavený film vlastně možná ideálním zahajovákem.
Přesto už se první den letošního ročníku objevil titul, který dokáže diváka zaháčkovat – a možná i naštvat, což ale vůbec není špatně. Italská Důvěra režiséra Danieleho Luchettiho by Vary mohla rozdělit svým rozuzlením, které leckoho nadzvedne ze židle.
Vztah kantora a jeho bývalé studentky ve filmu ovlivní tajemství, které si v jeden moment každý o tom druhém pošeptají, ale my to neslyšíme. To, co sdělí on jí, je však údajně tak hrůzné, že by se mu v případě prozrazení rozsypal úplně celý život.
Samozřejmě chceme vědět, o co jde, italská novinka však velké odhalení oddaluje, jakkoli vodítka rozhazuje po celou stopáž poměrně pečlivě. Jen je třeba přistoupit na hru místy melodramatického braku se směšnými maskami – stejní herci zde totiž hrají teenagerky i babičky.
Není si těžké představit, že v americkém remaku filmu založeném na strachu, že se vám rozpadne vaše pečlivě budovaná veřejná persona, za pár let budou chtít hrát ty nejzářivější hollywoodské hvězdy.
Možná by bylo ale nejlepší, aby to zůstalo jen u italského originálu – a abychom slovy Benicia Del Tora nemuseli zase na festivalu říkat, že je to tady to samé pořád dokola.
