Kennet Branagh se už potřetí objeví na filmových plátnech jako kníratý génius Hercule Poirot. Dokonce ani jako režisér a herec v jedné osobě se s adaptací děl spisovatelky Agathy Christie nevrací poprvé, byť loňská Smrt na Nilu příliš nadšené ohlasy nesklidila.
Nový film Přízraky v Benátkách naštěstí žádným propadákem není. Jeho zábavnost však kupodivu spočívá v něčem úplně jiném než v promyšlené detektivní zápletce.
Zatímco u Smrti na Nilu hrála oscarovému tvůrci do karet kvalitní knižní předloha, hvězdné obsazení a dvojnásobný rozpočet, tentokrát zvolil odlišnou, úspornější taktiku.
Román Viděla jsem vraždu, kterým se Přízraky v Benátkách inspirovaly, není u čtenářů ani filmařů zrovna dvakrát oblíbený. A díky tomu zde na většinu diváků čekají nové dílčí zápletky a navíc v Poirotovské detektivce nevídané mysteriózní prvky.
Děj nás zavede, překvapivě, do Benátek. Píše se rok 1947, záhady a krvavé případy si vybraly svou daň a Poirot je unavený. Odebere se proto na zasloužený odpočinek do proslulého italského městečka, ve kterém může nerušeně zahradničit a pojídat dortíky.
Rozplétání zapeklitých vražd už mu hlavu netíží a zástupy lidí žadonících o pomoc úspěšně odhání jeho nový bodyguard. Vše je zkrátka tak, jak má být. Tedy alespoň do chvíle, než se v Benátkách objeví jeho dlouholetá přítelkyně, slavná spisovatelka Ariadne Oliverová.
Ariadne má pro Poirota velmi kuriozní nabídku – chce, aby se s ní zúčastnil duchařské seance se světoznámou vědmou Joyce Reynoldsovou. Ariadne na žádné duchy nevěří, přesto nedokáže praktikám této tajemné ženy přijít na kloub.
A kdo jiný než on by mohl pomoci duchařskou podvodnici odhalit? Společně se tedy vydávají na seanci do paláce operní pěvkyně Roweny Drakeové.
Ale kde je Poirot, tam musí být i vražda. Když tedy jeden z hostů tragicky zemře, musí detektiv oprášit svůj ikonický notýsek a dělat to, co umí nejlépe. Brzy se však ukáže, že vrah není zdaleka jediným problémem, se kterým se zúčastnění musí potýkat.
Tentokrát je pro Poirota větší hrozbou jeho vlastní mysl. On, racionální, analytický a vždy pečlivý, přece nemůže připustit, že by se jakákoli záhada nedala logicky vysvětlit. Přesto do něj okolnosti případu neustále zasévají semínka pochybnosti. Přízrak v zrcadle, tajemná znamení, nevysvětlitelné vraždy. Možná, že už Hercule zkrátka není v kondici. Možná, že v domě opravdu straší.
Nadpřirozené prvky v Poirotovské detektivce? To není příliš obvyklé, můžeme namítnout. Ale právě hravé prolínání mezi detektivkou a hororem je jedním z důvodů, proč film navzdory slabší zápletce nenudí.
Nedostane se nám nicméně takového uspokojení jako třeba u franšízy s Benoitem Blancem nebo u jiných Poirotových případů. Pravdu, která celou zápletku otočí o 180 stupňů, se zrychleně dozvíme v posledních minutách. Ale to ve výsledku nevadí. Více než odpověď na to, kdo je vrahem, nás totiž bude zajímat, kdo je vlastně Hercule Poirot.
Branaghově sérii se už v předchozích dílech dařilo na pozadí detektivních případů rozehrávat Poirotovu osobní linku, na kterou Christie ve svých románech příliš nemyslí.
Vražda v Orient Expressu nám o Poirotově osobnosti udělala základní obrázek a Smrt na Nilu nastínila jeho válečnou minulost. Přízraky v Benátkách se do detektivovy mysli noří daleko hlouběji. Musí se vypořádat s vlastní omylností, těžkou minulostí a pochybnostmi o tom, zda existuje něco mezi nebem a zemí.
A my si společně s Poirotem po celý čas nejsme jistí, zda sledujeme obyčejný zločin nebo událost, kterou zkrátka logicky vysvětlit nelze.
K napjaté atmosféře přispívá klaustrofobické prostředí temného paláce, ve kterém jsou postavy po většinu času uvězněné. Nikdo nesmí opustit budovu, dokud se nezjistí, kdo má všechny podivné události na svědomí. K dávkování napětí pomáhá nejen samotný uzavřený prostor, ale především způsob, jakým jsou jednotlivé záběry v něm snímány.
Kamera neustále mění úhel pohledu, naklání perspektivu, smršťuje prostor a kontrastuje mezi nejmenšími detaily a co největšími celky. Jakkoli může místy působit samoúčelně, společně s rytmickým využíváním zvuku a ticha ono kýžené napětí vyvolat dokáže.
Škoda jen těch občasných lekaček, které sice k hororům patří, ale v tomto případě temnou komorní atmosféru zbytečně ruší.
Pokud tedy očekáváte klasický a dechberoucí detektivní příběh, budete možná zklamáni. Ale přízraky v Benátkách nabízejí více než jen rozkrývání klasického kriminálního případu. Přivádějí nás k úvahám nad světem, kde se hranice mezi realitou a nadpřirozenem stírají. Nebudete o nich přemýšlet dlouho, ale jako příjemná halloweenská jednohubka to postačí.
