Šperky téhle značky se už několikrát objevily na červeném oscarovém koberci. Vynesla je Nicole Kidman, Selena Gomez nebo Katie Holmes. Pod jejich podobou je podepsaný osmdesátiletý podnikatel Roberto Coin. Vydali jsme se do jeho manufaktury v italském městě Vicenza.
Ta budova nemohla být nenápadnější. Když přijíždíte z Benátek do asi hodinu vzdáleného města Vicenza, přehlédnout onu bílou stavbu obehnanou šedým kovovým plotem vás nebude stát žádné úsilí.
Fakt, že dovnitř musíte projít hned několika bezpečnostními dveřmi, ale napovídá, že tohle nebude jen tak obyčejný kancelářský dům.
I když to v prvním patře vypadá velmi prostě a místní kanceláře jako by vypadly ze setu populárního seriálu Kancl, stačí jen projít jednoduchými bílými dveřmi a ocitnete se ve zcela jiném světě.
Elegantní oblečení lidí v kanceláři střídají tmavě červené pláště, hrubý šedý koberec zase lino propojující všechny části šperkařské výroby. Ve vzduchu je cítit horko a vlhko. Nacházíme se v manufaktuře italské značky Roberto Coin.
Jejími útrobami nás provází sympatický manažer produkce Fernando a jeho mladší kolegyně. „Fotit si můžete vše, co chcete, ale až dojdeme k prototypům nové kolekce, prosím o diskrétnost,“ instruuje nás šarmantní Italka.
Tuhle šperkařskou značku založil v roce 1996 Roberto Coin, dnes osmdesátiletý podnikatel, milovník drahých kamenů, módy a cigaret. „Když jsem s podnikáním začal, věděl jsem, že zlato je žluté a diamanty bílé,“ opakuje svou oblíbenou hlášku později ve své pracovně jen několik set metrů od výroby.
Na sobě má dobře padnoucí tmavě modrý oblek, mezi odpověďmi vtipkuje, odbíhá do různých koutů místnosti a své vyprávění doprovází odklepáváním cigarety a skicováním do papírového bloku. Za sebou na pohovce má polštář s nápisem hlásajícím: buď Roberto Coin, nebo nic.
Ke šperkařskému byznysu se tenhle rodák z Benátek, který si podle vlastních slov první peníze vydělal prodejem cigaret na internátní škole, dostal vlastně náhodou.
I kvůli tomu, že mu jako malému zemřeli rodiče, studoval hotelovou školu ve Švýcarsku a v osmnácti letech odjel do Anglie, kde rok pracoval jako asistent manažera v prestižním hotelu na ostrově Guernsey mezi Francií a Británií.
V jednadvaceti koupil kavárnu, o dva roky později restauraci. V šestadvaceti si pak pořídil hotel Duke of Richmond. Nikdo ho podle něj nechtěl, protože prodělával. Se společníky ho ale postavili na nohy, začali vydělávat a stali se majiteli jednoho z nejluxusnějších míst na ostrově.
Na tuhle éru je Roberto Coin pyšný. Při rozhovoru vytahuje několik archivních šanonů vyskládaných na polici za ním a na několika vystřižených novinových článcích ilustruje, jak dobře se jeho hotelu vedlo.
„Měli jsme skvělého kuchaře, velký taneční sál, pořádali konference, boxerská utkání pro charitu, zvali hvězdy. No a ve třiatřiceti jsem hotel prodal,“ vzpomínal v roce 2012 Roberto Coin ve Forbesu.
Bylo to tak, že jednoho dne dostal Roberto Coin velkorysou nabídku a se společníky se hotelu zbavili. Mladý podnikatel tak stál před rozhodnutím: Otevřít si další hotel, třeba ve španělské Marbelle nebo Karibiku, nebo zkusit něco úplně jiného?
Třeba odvětví příbuzné módě, kterou mladý podnikatel jako správný Ital tak miluje? Ano, chápete správně, tohle je přesně ten typ příběhu, jak do sebe věci zdánlivě náhodně zaklapnou.
V případě mladého, tehdy asi třicetiletého podnikatele to bylo při návštěvě šperkařského veletrhu ve Vicenze, kam ho vzal jeho bratr.
„Díky hotelu jsem znal movitou klientelu. Když jsem si na veletrhu uvědomil, že v Itálii máme ty nejlepší řemeslníky, řekl jsem si, že bych se šperkařství mohl začít věnovat a oba světy propojit,“ líčí.
Jak ale začít, když nemáte vystudovaný ani design, ani gemologii, ani nejste vyučeným zlatníkem?
V tomhle mu pomohla Susan Foster, zkušená britská expertka, která ho seznámila s italskými výrobci a zasvětila ho do procesu výroby šperků. Ty napřed Roberto Coin dodával jiným šperkařským značkám a od konce devadesátých let je začal prodávat pod svým eponymním brandem.
Za jejich podobu – společně s dalšími několika in-house designéry – odpovídá dodnes. Podle jeho slov vzniknou pod hlavičkou značky stovky návrhů ročně.
Jak to funguje prakticky? Tak, že zakladatel značky předloží svým zaměstnancům skici a oni na základě nich vytvoří samotné prototypy šperků.
„Mohli byste mi do kanceláře přinést desky?“ říká Roberto Coin do telefonu a za několik okamžiků se ve dveřích objevují jeho zaměstnanci s ukázkami nadcházející kolekce.
„Třeba tohle,“ ukazuje na jednoduchý diamantový náhrdelník, „je hloupé. Nakonec jsme se ho rozhodli nevyrábět. Proč? Takový design by mohl udělat kdokoli,“ vysvětluje.
U prototypů to ostatně začíná i v italské výrobně, kam jsme měli možnost nahlédnout. V malé místnosti o několika metrech čtverečních sedí v době naší návštěvy dva zaměstnanci a ve 3D programech modelují, jak budou jednotlivé kolekce značky vypadat.
Počítačová data následně putují do sousedních prostor s několika 3D tiskárnami. To tady, v místnosti, kde se musí udržovat stále stejná teplota, se tisknou světle fialové voskové formy, které se následně používají při výrobě šperků technikou ztraceného vosku.
Zaměstnankyně tyto výrazně fialové formy zbaví pomocí kyseliny přebytečných částí, očistí je a vyskládá na takzvaný stromeček.
Ten se následně zalije speciální hmotou, jež je zpracováním podobná sádře, a celý objekt se zahřeje. Vosk vyteče a do dutiny vzniklé roztáním vosku se vakuově vtlačí kov, v našem případě zlato.
„Na dva kilogramy šperků použijeme osm kilogramů zlata,“ vysvětluje vedoucí výroby Fernando a dodává, že zbylých šest kilogramů, které zůstávají po osekání onoho zlatého stromu, se následně roztaví a ve výrobě se použijí znovu.
Výsledkem tohoto kroku je – zjednodušeně řečeno – zlatý stromeček. Jednotlivé „listy“ stromu, tedy nejrůznější komponenty šperků, se manuálně oddělí a v červených plastových kelímcích následně putují na leštění. Dalším krokem výroby je osázení kameny.
Ve vicenzské výrobně podle jejího manažera vznikne na šedesát tisíc kusů hotových šperků ročně. Celkem jich pak značka, která vyrábí ještě v Thajsku a spolupracuje s dalšími dodavateli, vyrobí za rok 186 tisíc.
V oddělení, kde se kameny zasazují, je celkem necelá desítka pracovních stolů. Na jednom z nich vedle několika fotek rodinných příslušníků leží malá černá krabička. Z ní jedna z pracovnic s neochvějnou přesností zvedá jeden diamant za druhým. Ty podle nákresu před sebou zasazuje do šperku.
Její kolegyně o stůl vedle zase všechny zlaté šperky dekoruje připravenými rubíny, kameny, které se pro štěstí svých nositelek vkládají do každého kusu značky. Jakmile jsou komponenty vyčištěné a projdou kontrolou kvality, už je zbývá – záleží samozřejmě na designu – zkompletovat, například navléknout na řetízek.
Pak už jen zlaté šperky stačí zabalit do polyetylenové výplně, vložit do sáčku a odeslat k expedici. Odběrných míst takových zásilek je mnoho. Roberto Coin se prodává ve více než šedesáti zemích světa a v několika z nich má i monobrandovou kamennou prodejnu.
Letos na podzim se otevře vůbec první butik v Paříži, další jsou v Praze, Dubaji a samozřejmě v rodném městě zakladatele – v Benátkách. Tady sídlí přímo na náměstí Svatého Marka.
„Dlouho byl pro nás vedle Spojených států, Kanady a Karibiku důležitý ruský trh, ale tam už nepůsobíme. Naštěstí se nám ho povedlo nahradit trhem v arabských zemích,“ líčí zakladatel.
Následně dodává, že ve firmě, která minulý rok dosáhla tržeb ve výši 138,7 milionu dolarů, došlo během minulého měsíce k velkým změnám.
Roberto Coin se zbavil své distribuční větve ve Spojených státech. Firmu koupila společnost Watches Of Switzerland, která se celosvětově stará například o distribuci hodinek Rolex.
„Byla to skvělá nabídka. Jde ale jen o distribuční větev, takže firma pořád musí nakupovat primárně od nás,“ vysvětluje Roberto Coin ve své designově zařízené pracovně. „Svou firmu bych nikdy nikomu neprodal. A věřte, že jsem už pár velmi zajímavých návrhů dostal.“
Zdá se, že Roberto Coin bude svou firmu reprezentovat, dokud to půjde. Rodinné nástupnictví je ale zajištěno. Ve firmě působí i jeho manželka Pilar a syn Carlo, který už dnes zastává pozici viceprezidenta.
