Před jedenácti lety, kdy stand-up komedii na Slovensku nikdo pořádně neznal, vyrazil Jakub Gulík s tímto formátem do soutěže Česko Slovensko má talent, kde to dotáhl do semifinále. Dnes je z něj nejvýraznější tvář slovenské politické satiry.
Kromě stand-upu v rámci spolku Silné reči moderuje pořad Ťažký týždeň, kde si dělá legraci z politiků a sbírá u toho statisíce zhlédnutí na YouTube.
Teď natočil svůj první speciál, hodinové sólo vystoupení s názvem Človek z ľudu, se kterým objel česká i slovenská města. Hraje si v něm na to, že kandiduje na prezidenta, a Slováky v současné nejisté době uklidňuje, že jim nic nehrozí – ani diktatura, jak to v posledních měsících vypadá z některých zpráv, které doputují do Česka.
„Diktatura potřebuje dobře fungující systém a my jsme přece Slováci, u nás žádný systém nefunguje. My bychom si ani ten koncentrační tábor nedokázali postavit, určitě by se to prodražilo a nezbyly by peníze na plot,“ vtipkuje Gulík.
Fyzická i kariérní podobnost s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, který si nejdřív jako komik také hrál na prezidentskou kandidaturu, je podle Gulíka čistě náhodná.
„Kdybych byl v jeho situaci a Američané mi nabídli odvoz, tak řeknu jasně, soukromé letadlo sem a chci pryč,“ říká Gulík s odkazem na začátek války na Ukrajině, kdy Zelenskyj na americkou nabídku reagoval slavnou větou „potřebuji munici, ne odvoz“.
Gulík zatím zůstává u politické satiry, která je někdy na Slovensku dost jednoduchou disciplínou. „Máme totiž politiky, ze kterých si ani není potřeba dělat srandu, stačí je pouze citovat,“ říká.
Jak vznikl nápad koncipovat speciál Človek z ľudu jako fiktivní kandidaturu na prezidenta?
Chtěl jsem ho udělat už dlouho, dohadovali jsme se se službou Voyo, ale to loni v prosinci definitivně nedopadlo, protože jim to přišlo moc politické. Tak jsme si v rámci Silných rečí řekli, že to natočíme sami.
Kvůli speciálům dalších kolegů vycházel jako ideální termín duben a já hledal konstrukci, do které to celé zabalit. Krylo se to se slovenskými prezidentskými volbami, tak jsme to udělali tak, že jsem také jeden z kandidátů.
Takže paralela se Zelenským a jeho kandidaturou v seriálu Sluha národa, kde také hraje člověka z lidu, nebyla záměrem?
Vůbec. Lidé mi sice z legrace říkali, že teď půjdu jako Zelenskyj i za prezidenta, že se mu i podobám. Ale já kdybych byl v jeho situaci a Američané mi nabídli odvoz, tak řeknu jasně, soukromé letadlo sem a chci pryč. Ne, takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel.
Pointa speciálu je v tom, že se všichni bojí. Například diktatury. A já je jako kandidát uklidňuju. Diktatura potřebuje dobře fungující systém a my jsme přece Slováci, u nás žádný systém nefunguje.
My bychom si ani ten koncentrační tábor nedokázali postavit, dokážete si představit, že se na Slovensku něco staví? Určitě by se to prodražilo a nezbyly by peníze na plot.
Nemáte ani politické ambice?
Nemám. Občas jsem přemýšlel, jak by to asi vypadalo, kdybych tam byl, ale u mě by to bylo, jako když chlapi koukají v hospodě na fotbal. Všichni nejlíp vědí, jak správně nahrávat, centrovat, hlavičkovat… To samé mám s politikou, je to v této hospodské rovině.
Už notnou dobu tady slýcháme o extrémně polarizované slovenské společnosti. Jak se vám po Slovensku jezdí se stand-upy napěchovanými politickou satirou? Hlídáte si, jaký materiál kde vytáhnout?
Dříve jsem si na to dával pozor, ale dělám to čím dál méně. Teď už mi je jedno, zda vystupujeme ve velkém městě, nebo na venkově a své věci tam prostě dám. Stand-up jako žánr je stále silnější, i naše značka Silné reči, a chodí na nás spíš taková naše bublina. Setkávám s reakcemi lidí, kterým sedlo, že náš materiál zazněl i v jejich malém městě, kde jsou obklopeni konspirátory.
A co reakce na pořad Ťažký týždeň, kde nonstop ryjete do současné vládní koalice? Nechodí vám teď ve vyostřené atmosféře po atentátu na premiéra výhrůžky, tak jako slovenským novinářům a novinářkám?
Já vlastně nevím, protože komentáře většinou nečtu. Jestli je to obyčejný hejt a ne konstruktivní kritika, tak je mi to docela k ničemu. Měli jsme témata, která byla kontroverzní, jiná tolik ne. Nenávistný obsah se hodně soustřeďuje na Facebooku, když jsme tam řešili téma domácího násilí na ženách, tak jsme dostali backlash, že přece terčem mohou být i muži.
My jsme taková společnost, že ženám ani to domácí násilí nenecháme. Ale obecně to, co chodí nám, je nic ve srovnání s tím, čemu čelí novináři a někteří politici a političky.
Když Ťažký týždeň vychází pod hlavičkou zpravodajského portálu Aktuality.sk, nepodkopává to jeho snahu o nestrannou žurnalistiku?
Nad tím jsem se mnohokrát zamýšlel. Určitě je tam disclaimer, že se neztotožňují s našimi tvrzeními a že jsme pro ně externí záležitostí. Řekl bych, že teď už je to stejně jedno, protože člověk na Slovensku si pospojuje, co chce.
Mně třeba zmínil jeden člověk na YouTube kanálu jedné extrémně pravicové strany s tím, že Jakub, to je jako Jákob, židovské jméno, takže je to jasné. Stačilo mu jméno, aby si mě zařadil.
Před pár měsíci jste řekl, že vás sledování slovenské politiky stále baví. Platí to i po atentátu?
Mě to stále baví, i když jak nám postupně odpadávají politické pořady, asi za chvíli nebudu mít co sledovat. Na jednu stranu mě štve, že situace dospěla až do tohoto stavu. Ale nezavírám před tím oči, byť chápu lidi, kteří v rámci psychohygieny omezili přísun zpravodajství na minimum.
Já se kouknu na všechno, klidně na hodinovou tiskovku ministra zemědělství, v tomto jsem trochu autista. Ale je to vlastně moje práce, potřebuju mít přehled.
Nesměřuje teď Slovensko do nejtemnější kapitoly své moderní historie po rozdělení Československa?
Situace není dobrá, ale nevím, zda ji lze srovnávat například s devadesátými lety. To bylo moje dětství, takže mám k tomu období trochu nostalgický vztah. Pamatuji si mafiány, spálená auta, ale tehdy jsme nebyli v Evropské unii, nebyli jsme v NATO.
Teď jsou jiná nebezpečí, covid na Slovensku ukázal, jakou sílu mají dezinformace, jak rychle se přes sociální sítě šíří. Neřekl bych ale, že je to teď horší než v devadesátkách. Nad tak hroznou věcí, jako je atentát, samozřejmě nelze mávnout rukou, zároveň se dá politicky velice dobře využít – teď má vláda v rukávu ne eso, ale esa. A dokážou si nimi omluvit téměř cokoli.
Po vraždě Jána Kuciaka v roce 2018 to chvíli vypadalo, že se politická kariéra Roberta Fica chýlí ke konci. Povedl se mu však spektakulární návrat a loni opět vyhrál volby. Bude po návratu z nemocnice nezastavitelný?
Ficovi se musí nechat, že za třicet let v politice přesně ví, co dělat. A dělá to velice pragmaticky. Kdyby zjistil, že osmdesát procent Slováků konvertovalo k islámu, čekal bych video s prohlášením, že se vlastně vždycky modlil pětkrát denně a na záchodě sedí otočený směrem k Mekce.
Na Slovensku se donedávna protestovalo, v televizi Markíza se schyluje ke stávce, ale můžeme se dostat do bodu, že média a občanská společnost budou ještě více omezeny a vášně utichnou. Je evidentní, že mnoha lidem to, co vláda dělá, nevadí. Preference jí neklesají.
Co to znamená pro slovenskou politickou satiru?
Na jednu stranu to máme na Slovensku jednoduché. Můj kolega Šimon Ferstl má na mě takový vtip, když někde spolu vystupujeme: Ptá se, jestli to, že máme na Slovensku dobrou politickou satiru, je díky komikům. My tu máme politiky, jako je Andrej Danko, takové nízko visící ovoce. Z něho si není potřeba dělat srandu, jeho stačí citovat a lidé se smějí.
Nebo nedávná debata, proč bychom nemohli ve veřejnoprávní televizi diskutovat, zda je země kulatá nebo plochá. Ano, diskuse je to, kde se rodí nové myšlenky a podněty, díky kterým se společnost posouvá dopředu, ale tahle diskuse skončila před několika staletími.
Když se u nás měly měnit podmínky pro fond na podporu umění a jeden z poslanců Dankovy strany protestoval proti tomu, jaké zvrhlé umění se u nás podporuje, četl u toho v parlamentu z jedné obscénní knihy – jenže pak vyšlo najevo, že tu knihu vydalo jeho vlastní nakladatelství, které si na to vzalo podporu ze zmíněného fondu.
K tomu já opravdu nemám co dodat, aby to bylo vtipnější.