Je jí třiadvacet. Jednou možná bude nejúspěšnější českou módní designérkou. Andrea Vytlačilová jako jediná Češka studuje oděvní design na Central Saint Martins, nejprestižnější módní a umělecké škole světa. A už stihla pracovat pro Marca Jacobse, Kenzo či pro značku Versace. Rozhovor s Andreou Vytlačilovou poprvé vyšel ve speciálu Forbes Woman na podzim roku 2019.
V Česku ji zatím pořád ještě skoro nikdo nezná. Není vlastně divu. Moc se tu zatím nezdržela. Andrea Vytlačilová pochází z malé české vesnice Mžany u Hradce Králové a ještě před maturitou na gymnáziu v Hradci si podala přihlášku na zahraniční univerzitu – a hned na nejprestižnější módní školu na světě, Central Saint Martins v Londýně.
Tato fakulta oděvního designu při londýnské University of the Arts vždy přitahovala největší designérské talenty posledního století. Studovala tu Stella McCartney, John Galliano, Alexander McQueen. Z deseti tisíc uchazečů se do ročníku vždy dostane maximálně třicet lidí. Teď tu studuje dívka, která není vůbec nečekala mediální pozornost. Zato je zvyklá pracovat. Tvrdě pracovat. Pracovat šestnáct dvacet hodin denně. Má ohromnou disciplínu. A sní.
Pro potřebu tohoto článku jsme se sešly třikrát. Jednou během léta, pak ještě dvakrát na podzim. Člověk u ní hned pochopí, že ji věci napadají velmi rychle a je zvyklá velmi rychle také jednat. Jen za uplynulých dvanáct měsíců žila tahle vysoká, velmi štíhlá a velmi elegantní tmavovláska s pronikavým pohledem postupně v Londýně, ve Stockholmu, v New Yorku a v Paříži. V každé zemi strávila vždy několik měsíců v kuse. Ve Stockholmu si mladá Češka dlouhodobě studující v Londýně vyřizovala víza pro svou americkou stáž. Z New Yorku pak zase na dálku hledala svůj příští byt v Paříži, kam se potřebovala zanedlouho přemístit.
Není tedy divu, že je zvyklá sednout do letadla a přiletět za vámi na rozhovor asi podobně, jako někdo jiný v Praze sedne do tramvaje. „Jsem zvyklá rychle si kupovat letenky, být tam, kde si myslím, že mám zrovna šanci uspět. Tuhle práci nemůžete dělat, pokud ji nemáte rádi. Není to zaměstnání od–do. Nemám žádnou pracovní dobu. Mám chuť do práce – a to je pro mě to hlavní. Všechno je možné, když opravdu chcete,“ říká mi v kavárně v centru Prahy.
Když s ní mluvíte, cítíte z ní sympatickou pokoru, ale také příjemnou porci sebevědomí a odhodlání. Není to asi jen věc talentu, ale i lidského přístupu. „Aby člověk v této branži uspěl, musí hodně chtít. A nebát se. Vždycky jsem ale nebyla taková. Na střední škole jsem byla strašně stydlivá. Až extrémně. Je to tedy i věc nějakého růstu. Tuhle školu jsem hrozně chtěla. Hrozně jsem ji chtěla studovat. Tím, že jsem střední studovala neuměleckou, normální gymnázium, a nepocházím ani z umělecké rodiny, maminka je vědkyně, ekobioložka, moje touha byla tím větší. Nakonec ještě větší než ten stud,“ popisuje své začátky Andrea.
Jen chtít a toužit ale také nestačí. Přijímačky na Central Saint Martins v Londýně jsou mimořádně náročné, vícekolové, musíte prokázat jednoznačný talent. „Nejprve podáte klasickou podrobnou přihlášku jako na každou jinou zahraniční školu. Součástí je esej a pak i doporučení od tří na sobě nezávislých autorit. Může to být učitel ze školy, vedoucí vašeho výtvarného kurzu či umělecké školy, kam jste chodili, dále třeba nějaký váš mentor a tak podobně,“ vypočítává Andrea svou cestu k vysněným studiím.
„Pokud postoupíte do dalšího kola, oni si jednoho z nich vyberou a zavolají mu, aby si o vás popovídali. Teprve pak posíláte nástin portfolia, ukázky svých prací. Poté následuje pohovor. Měla jsem z toho dobrý pocit, ale nevěřila jsem, že to dopadne.
Když mi pak opravdu přišlo vyrozumění, že mě přijali, nejdřív jsem tomu nevěřila,“ směje se Andrea. Nepřišla totiž žádná naditá obří obálka, jak to člověk zná z filmů, ale jen obyčejný e-mail.
„Mailem obvykle přichází spíše odmítnutí – děkujeme, zkuste to příště. Nechtěla jsem to ani otevřít. Ale ona to byla informace o přijetí. Vzali mě.“ Čerstvé maturantce z východních Čech v tu chvíli začal úplně nový život, jaký si do té doby nedovedla ani představit. Studia na prestižní anglické škole nebyla v začátcích žádnou procházkou růžovou zahradou.
„Jasně že to bylo a pořád ještě někdy je těžké, třeba v začátcích jsem byla hodně sama. Ještě před odjezdem do Londýna mě chytla absolutní panika – jela jsem vlastně poprvé z domova, od nás z vesnice, nikdy jsem nestudovala ani v Praze, a jedu rovnou do Londýna na tak těžkou vysokou. Bála jsem se říct našim, jaký mám strach. Neznala jsem tam vůbec nikoho. Jediného člověka. Naštěstí bylo práce od prvního dne tak strašně moc, že na nějaký strach najednou vůbec nebyl čas.“
Na studiích na náročné umělecké škole se navíc ukázalo, jak dobrou průpravu dostala Andrea díky českému školství. „U nás je na české školy zvykem nadávat. Já si ale zdejší vzdělávací systém nemohu vynachválit.
Až v konkurenci dalších studentů z různých koutů světa jsem zjistila, co všechno jsou nám české školy schopné dát. Nadáváme na biflování a memorování, ale výsledkem je pak přirozený všeobecný rozhled i schopnost plnit zadání. Jsme tlačeni k tomu, dělat domácí úkoly – a druhý den je přinést. Jsme zvyklí dotahovat věci. To je strašně cenné, mně se to strašně vyplatilo. V umělecké branži na to ve světě lidé často nejsou zvyklí. Já jsem k tomu všemu ještě dost urputná, takže jsem měla před ostatními výhodu. Každý byl hned unavený, zatímco já byla nažhavená na další úkol.“
Svůj čas na škole se přitom Andrea od počátku snaží vytěžit na maximum. Už loni na jaře vyhrála v prestižní soutěži pro začínající designéry organizované respektovaným britským umělcem Graysonem Perrym. V soutěži nazvané Design a Fabulous Dress for Grayson Perry získala Andrea Vytlačilová první cenu za komplet hedvábných ručně malovaných šatů a tapiserie. Loni v srpnu pak začala ve Stockholmu pracovat pro značku Acne Studios, jako print designérka vymýšlela potisky pro dámskou i pánskou kolekci.
„Studium ve třetím ročníku umožňuje strávit rok na stážích ve světě. Říká se tomu placement year, cílem je absolvovat stáže v různých oděvních firmách a okouknout, jak to v reálném byznysu chodí. A strašně si cením toho, že jsem tuhle příležitost mohla takto naplno využít. Otevře vám to myšlení. Vidíte další, nové možnosti. Byla to pro mě vůbec první zkušenost, první možnost pracovat pro tým lidí, a bylo to nesmírně intenzivní,“ popisuje Andrea Vytlačilová.
https://www.instagram.com/p/B8BkrE3nQRU/?utm_source=ig_web_copy_link
Možnost strávit celý rok na stážích se snažila vytěžit na maximum – zatímco někomu stačilo strávit mimo školu jen pár měsíců, Andrea napsala hned do několika firem a vyblokovala si celý rok.
„Oslovit značku musíte vy, musíte mít doporučení od profesorů, musíte předložit ukázku svých prací, vyřídit si případně víza. A oni se pro vás buď rozhodnou a nabídnou vám stáž, nebo ne,“ popisuje Andrea. Ji si vybrali. A ne jen tak leckde. Ze Stockholmu se z Acne Studios přesunula rovnou do New Yorku – a čtyři měsíce pracovala pro slavného návrháře Marca Jacobse. A nešlo jen o práci do šuplíku. V hlavním ateliéru jeho firmy v Soho Andrea pracovala naplno – navrhovala oděvy, střihy i materiály.
„Nastoupila jsem totiž v nejlepším možném čase, v době před únorovým fashion weekem, což je nejprestižnější módní akce vůbec, kdy je zároveň absolutně nejvíc práce z celého roku.“ Šest týdnů tak pracoval Jacobsův dvacetičlenný nejužší tým, do něhož patřila i Andrea, prakticky v kuse. Začínalo se ráno v devět, končilo i v jednu ráno.
„Marc byl neustále přítomen, nikdy jsem nezažila angažovanějšího šéfa. Když se poprvé zjevil na place, nevěřila jsem vlastním očím, to se mi fakt podlomila kolena. Napsala jsem si o stáž, ale netušila jsem, zda se s ním v ateliéru vůbec uvidím. Vezměte si, že jde o jednoho z nejznámějších designérů současnosti. Býval kreativním ředitelem u Louise Vuittona. Je to obří jméno, opravdická hvězda. A tenhle Marc Jacobs nám, mladým designérům, objednával pizzu, podporoval nás, mentoroval, povzbuzoval. Záleželo mu na tom, aby tým fungoval a měl dobré podmínky na práci.“
V kolekci čtyřiatřiceti modelů měl každý z návrhářů na starosti jeden. „Já ten svůj i došívala, to byla totiž tak titěrná práce, že se ji nikomu nechtělo dělat, a mě došívání zrovna baví. Šlo o tmavomodré ptačí šaty z látkových plátků květin, které imitovaly peří. Z průsvitné látky se vylisovaly květiny, z nichž jsem stříhala jednotlivé plátky a pak je našívala na šaty. Marcovi se to líbilo, líbila se mu textura oděvu tak, jak jsem ji zpracovala. To bylo pro mě ohromné vyznamenání.“
Jacobsova přehlídka měla v únoru obrovský úspěch, modely předvedly ty nejznámější modelky současnosti: Gigi Hadid, dcera Cindy Crawford a nyní už podobně úspěšná Kaia Gerber, přehlídku zavírala legendární Christy Turlington. Ptačí šaty předvedla Lindsey Wixson.
„Byl to v tu chvíli neskutečný adrenalin, co se při takové akci děje v zákulisí, to si nedokáže skoro nikdo představit. Měli jsme ohromný úspěch, byl to fakt životní zážitek,“ říká Andrea. Každý životní zážitek ale jednou končí – a Andrea byla v Jacobsově ateliéru jen na omezený čas. „Ještě nevím, co mi osud přinese, ale tuhle stáž a tuhle práci mi z portfolia už nikdo nevezme. To není pro začínající návrhářku úplně špatný start.“
Ani další práce, kterou Andrea získala v rámci povinných školních stáží, nebyla jen tak ledajaká. Její návrhy se zalíbily ve francouzském módním domě Kenzo.
„Vybrali si mě jako návrhářku potisků na látky. A přišla jsem tam v době, kdy se měnilo celé vedení. Američané asijského původu Carol Lim a Humberto Leon po osmi letech odešli z pozice kreativních ředitelů a nastoupil Portugalec Felipe Oliveira Baptista, který předtím dlouhá léta působil ve firmě Lacoste. Práce předchozích návrhářů se kompletně vyhodila a začínalo se odznova, což je v této branži běžné – nový návrhář se často chce spíše vymezit vůči svému předchůdci, než aby na jeho práci navazoval,“ vysvětluje Andrea, která se naučila, že v módní branži rozhoduje rychlost a odhodlání. A hlavně žádné výmluvy.
„Musím být připravena na úspěch. Musím být schopná dodat věci rychle, proto jsem zvyklá vzít si větší sousta, než na jaká zdánlivě mám. V módě a designu to nejde jinak. Milion lidí čeká na příležitost, vy dostanete jenom jednu možnost. A je jen na vás, jak s ní naložíte,“ říká Andrea. Sama mluví rychle, zapáleně.
Když s ní člověk hovoří, je mu záhy jasné, proč se tohle všechno povedlo právě jí. Zkušenosti ze Stockholmu, New Yorku i Paříže Andrea Vytlačilová navíc průběžně zpracovává i ve vlastních kolekcích. „Tahle myšlenka vznikla už na stáži ve Stockholmu. Byly tam dlouhé noci a já se věnuju i ilustraci. Ráda kreslím. A strašně jsem chtěla vytvářet už i něco vlastního. A tak jsem se rozhodla propojit oděv a ilustraci a vytvořit první větší projekt, který dělám jen já sama,“ popisuje Andrea.
Dnes navrhuje působivé šátky různých barev a velikostí a do nich zpracovává svoje vzpomínky a postřehy. Třeba půvabné ilustrace černých koček z Paříže, slavných pařížských střech nebo dortíků známých z výloh pařížských patisserií či labutí na jezírku v Bouloňského lesíka, u něhož Andrea během své pařížské stáže bydlela. New York připomínají motivy ptáků, bagelů nebo lampiony z Čínské čtvrti, Stockholm zase přírodní a rostlinné motivy či ilustrace žraloků.
Šátky Andrea prodává prostřednictvím svého e-shopu: hedvábné čtvercové malované šátky o velikosti 90 x 90 centimetrů přijdou na 135 eur čili 3400 korun, užší skinny verze, také ze 100procentního hedvábí, na 85 eur, tedy 2200 korun. K dostání jsou ale třeba i v centru Prahy v kamenném butiku české designérky Kláry Nademlýnské, s níž Andrea Vytlačilová spolupracuje.
Své šátky také Andrea v Praze nedávno vystavovala se svým přítelem, pětatřicetiletým malířem a výtvarníkem Josefem Zlamalem, měla na podzim společnou komorní výstavu v prostorách Sotheby’s International Realty v Praze na Újezdě.
„U šátků je výhoda, že nejsou omezeny velikostně, jsou nadčasové a mohou fungovat i jako dekorace,“ říká o svých malých uměleckých dílech Andrea Vytlačilová. „Uspět pro mě znamená oslovit svou prací, svým nápadem i další lidi, a když vidím, že se jim mé návrhy líbí, když mi dávají pozitivní feedback a mají chuť si se mnou o mých věcech povídat, je to samozřejmě ta největší satisfakce.“
Během studií na CSM posbírala ještě řadu dalších zkušeností -vedle zmíněných už pracovala třeba i pro Museum Cristóbala Balenciagy v Getarii, pro společnost Swarovski Elements, Loewe nebo značku Versus Versace.
Letos se přihlásila i do soutěže, kterou pro designéry vypsal legendární výrobce hedvábných šátků, francouzská ikona Hermès. A se svým návrhem postoupila do dalšího, užšího kola. V Londýně má teď Andrea jeden hlavní úkol: momentálně dělá na své absolventské práci.
„Závěrečná kolekce oděvů uzavře má studia na Central Saint Martins a představovat ji budu v květnu v centru Londýna,“ těší se Andrea. Čím chce zaujmout, zatím tají – prozatím na svých sociálních sítích shání avokádové pecky, kterých prý pro svou připravovanou kolekci potřebuje větší než malé množství. Jak bude v kariéře pokračovat dál, zatím neví.
Nabízí se navazující studium na CSM, ale studia v Londýně jsou mimořádně drahá – na této škole přijdou na devět tisíc liber na rok. „Díky tomu, že jsme jako Česká republika v Evropské unii a Velká Británie je tam zatím ještě taky, dostala jsem na tyto první čtyři roky studentskou půjčku a v Anglii se ke mně chovali, jako bych byla domácí student. Chovají se tam ke mně jako k Britce. Půjčku budu splácet po studiu určitým procentem z příjmů, až začnu vydělávat, výše splátek se vypočítává v závislosti na tom, ve které zemi působíte. Pokud by ale došlo k brexitu, jak to teď vypadá, a já se rozhodovala ještě pro navazující studium na Central Saint Martins, bude to asi komplikovanější,“ přemýšlí Andrea, kterou však splácení studentské půjčky nijak neděsí.
„Jsem sice milionovou dlužnicí, ale pokud dostuduju a budu se úspěšně živit módním designem, zvládnu to splatit, vůbec se toho nebojím. Jsem člověk, který sice sní, ale zároveň stojí nohama pevně na zemi. Mám hlavu v oblacích, ale jsem i realista. To je dědictví, které mi dala už moje babička.“ Svoje kolekce financuje z vlastních peněz, zejména z výdělků ze zahraničních stáží – ale třeba i díky tomu, že vedle studentské půjčky a stipendia si v Londýně vydělává kurzy jógy, které se věnuje prakticky celý život a kterou také profesionálně předcvičuje.
„Současné prodeje šátků pokrývají výrobu těch dalších, hlavní příjmy mám ale ze stáží. Tedy, jak kde. Zatímco třeba moje práce ve Stockholmu byla neplacená, u Marca Jacobse jsme byli naopak velmi slušně placeni. A dobře placené tam byly i přesčasy, kterých jsem za tu dobu měla napracovaných nepočítaně. Odtud dodnes beru peníze na kolekce, které vznikají teď,“ vypočítává Andrea, jež si všechno zatím šije sama.
„Nejsem opravdu v pozici, abych někoho zaměstnávala, takže se prostě musím otáčet. Ale jde to a vůbec si nestěžuju.“
O svých dosavadních úspěších Andrea často říká, že „měla prostě jenom štěstí“. Že něco byla náhoda. Že byla ve správný čas na správném místě. Možná. Ale za jejím úspěchem stojí kontinuální práce, cílevědomost a drajv, jaký u člověka v tak mladém věku vidíte jen málokdy. A jak víme, náhoda vždycky přeje připraveným. A připravená tahle třiadvacetiletá dívka ze Mžan rozhodně je.
