Režisér Mohammad Rasoulof by klidně mohl být postavou svého nového filmu. Letos ho totiž v Íránu odsoudili k osmi letům vězení a bičování za „podvratnou“ činnost a výroky proti brutálnímu teokratickému režimu. Než však mohl být zatčen, tajně uprchl ze země. Jeho případ pravděpodobně řešil Revoluční soud, jenž v jeho novince zasáhne do života teheránské rodiny.

Když si čtete anotaci nepříliš vábně nazvaného filmu Semínko posvátného fíkovníku, říkáte si, že slibuje konflikt poměrně jasně vykolíkovaný, v němž vás žádná ze zainteresovaných stran nemůže překvapit.

Je tady zločinný režim, proti němuž točí disident, jehož už několikrát věznili, přesto se ve scénáři nebojí využít skutečné události, tedy protesty, které v zemi vypukly před dvěma lety po smrti Mahsy Amíní.

Snímek, který si letos z festivalu v Cannes odvezl jedno z nejvyšších ocenění, skutečně vysílá jasný, průhledný, očekávatelný politický apel, zároveň však počítá s tím, že taková agenda není samospásná, protože nestačí, když z novin vypreparujete aktuální téma, které se navíc neustále vyvíjí.

V nejlepší tradici íránské kinematografie, v níž režiséři jako Abbás Kiarostamí, Džafar Panahí či Asghar Farhádí těsné příbuzenské vztahy testují komplikovanými morálními dilematy, které ještě zesilují rigidní společenská pravidla, se i tady ocitáme v bytě teheránské rodiny, již zasáhne dění ve společnosti, vůči němuž se nelze v kuchyni, ložnici ani v koupelně opevnit.

Iman, hlava rodiny, se stane vyšetřujícím soudcem Revolučního soudu, což je pozice, od níž si jeho žena Najmeh slibuje zvýšení životní úrovně, již by mohly ocenit i dospívající dcery Rezvan a Sana.

Jenže ty na obrazovkách telefonů spíš s hrůzou sledují záběry z oněch demonstrací, které policie brutálně potírá, jen aby pak protestující bez řádného procesu odsuzovala mašinerie, jejíž součástí je i táta.

Nárazníkem mezi otcem a dcerami je Najmeh, která dcerám klade na srdce, aby se hlavně demonstrací neúčastnily, zároveň za represemi neviděly otce, jehož povolání má v nejlepším případě zůstat naprosto skryté.

Jako soudce totiž může mít v hledáčku i své nejbližší okolí, stejně jako se sám může stát terčem rozčílené veřejnosti, pokud by se jeho identita provalila. Aby se tak mohl případně ochránit, dostane od šéfa zbraň. Až ta atmosféru doma definitivně promění.

Rasoulof při posouvání hranic možného mezi nejbližšími postupuje nejprve s delikátní uvážlivostí, kdy se paranoia jen nenápadně prohlubuje, aby pak už tak hutnou atmosféru prokresloval stále ambicióznějšími tahy, jimiž by méně inscenačně zručný autor svůj film rozbořil.

Vždyť se komorní rodinné rokování překlopí i do thrilleru se silniční honičkou, proč, to by bylo spoilerem.

Tenhle film má svoje mezery –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ záběrů reálných demonstrací je skutečně možná až příliš –⁠⁠⁠⁠⁠⁠, přesto vás při sledování napadne, proč podobné filmy o morálce zkoušené státním zřízením vedeným kriminálníky točíme v Česku tak jiným způsobem, že musíme na festivaly vysílat tituly typu patetického, kašírovaného, mizerně napsaného i zahraného Slova, i když pracují s podobnými prvky personifikovaného zla i nepředstavitelných voleb.

Semínko posvátného fíkovníku vysílá na Oscary Německo, kde Rasoulof svoji novinku před canneskou premiérou stříhal. Snad ho tam už na koberci doprovodí hlavní herci Soheila Golestani a Missagh Zareh, kteří nyní kvůli zkonfiskovaným pasům nemohou opustit vlast. Věděli, že kvůli natáčení budou mít problémy, přesto do něj šli.