Vystavoval v New Yorku, Paříži, Sao Paulu, Los Angeles či Madridu. O plátna rodáka z Rožnova pod Radhoštěm projevila zájem hollywoodská hvězda i šéf módního domu Dior. Proč o něm v Česku téměř nikdo neví?
„Na přesun těch napnutých pláten musím používat speciální vozík. Jsou moc těžká na ruční manipulaci,“ říká mi ve svém brněnském studiu malíř Vojtěch Kovařík. Není divu. Díla, která maluje kombinovanou technikou malby a sprejováním, mají často přes tři metry na výšku či šířku.
Foto Lukáš Havlena
Foto Lukáš Havlena
Nekompromisní monumentalita může u někoho, komu není ještě ani třicet, budit dojem přehnané suverenity. Tahle rozmáchlost ale není jediným paradoxem mladého umělce. Dalším je humorný fakt, že přestože je dnes v zahraničí možná naším nejpopulárnějším malířem, v Česku je jeho tvorba prakticky neznámá a veřejnost, a to ani ta výtvarná, o jeho práci příliš neví.
„Vždy jsem se chtěl pohybovat ve výtvarném prostředí, ale nechtěl dělat to samé, co mí bráchové (pozn. red. jeden je malíř, druhý sochař). Kreslil jsem, ale dvakrát mě vyhodili z příjmaček na AVU. Po keramice, kterou jsem studoval na střední, jsem to nakonec zkusil s kresbou na FAVU v Ostravě. Tam mě vzali a já jsem za to zpětně hodně rád.“
K malbě si přitom docela dlouho hledal cestu.
„Ostrava byla hodně jiná v tom, že mi umožnila experimentovat a zkoušet, chyběl tam rigidní pohled na to, co umění je a jak má vypadat. Nakonec jsem se v posledním roce studia dostal do fáze, která mi vyhovovala. Sprejoval jsem na plátno vlastně takové zvětšené ilustrace. Během posledního roku jsem vyprodukoval asi 300 obrazů,“ vzpomíná.
V prostředí, ve kterém vyrůstal, by bylo s podivem, kdyby k nějaké formě umění nedospěl. Pochází z Rožnova pod Radhoštěm, jeho otec je zahradní architekt. Jedním jeho bratrem je oblíbený výtvarník Jan Vytiska, druhým sochař Jiří Kovařík. Umělecké prostředí ho tedy provázelo od dětství.
„Rozdíl byl v tom, že třeba brácha (pozn. red. Jan Vytiska) si ty svoje krváky kreslil už od dětství, bylo to jeho téma, které ho bavilo jako malého a drží ho doteď. Já jsem se ke svým tématům a výrazu musel trochu probojovat. Z dnešního pohledu se tak moc nedivím, že jsem tenkrát na AVU neuspěl, hledal jsem se dlouho,“ přemýšlí.
V příběhu Vojtěcha Kovaříka hraje zajímavou roli Instagram. Jeho plátna jsou rozsáhlá a líbivá, což sociální síť dokáže zachytit a poslat dál do světa.
„Účet jsem kdysi založil, abych tam vyfotil plátna, která jsem aktuálně dokončil. Na škole jsem ale byl jeden z mála, kdo Instagram používal,“ říká Kovařík a zároveň dodává, že právě tato sociální síť může zřejmě za to, že ho před pár lety objevila jeho pařížská galerie.
Pokud se na jeho účet podíváte, zjistíte, že naprostou většinu jeho sledujících tvoří vesměs cizinci, Čechů je mezi nimi velmi poskrovnu.
Kovaříkův současný styl je specifickou směsí monumentalismu a modernismu, znatelně se v něm zrcadlí i česká trnkovská ilustrace. Jeho robustní figury tvoří často hrdinové z řeckých bájí a jiné mytické postavy. „K tomu jsem měl blízko vždy. Celá rodina jsme jezdili každé léto do Řecka, takže to je ve mně zažrané hluboko,“ říká.
Další viditelnou inspirací je modernismus typický pro polovinu dvacátého století, a často tedy i pro sociální realismus brzkého komunismu.
„Myslím, že tohle je vliv Ostravy. Když v tom městě jste, nemůžete těžké figury horníků minout, nějak se to do vás propíše,“ líčí. Nespornou marketingovou výhodou na trhu s uměním je, že podobný styl vizuálního jazyka je v současnosti málo k vidění, a díla Vojtěcha Kovaříka jsou tak snadno zapamatovatelná.
Otázkou ale je, jak a kdy se tyto vlivy proměnily ve fenomén, který Kovaříka dostal z malé ostravské fakulty do galerií v Brazílii nebo New Yorku. I jeho vlastní popis je trochu chaotický, protože k této proměně z čerstvého absolventa v malíře, kterého sleduje řada mezinárodních uměleckých osobností, došlo rychle.
„Myslím, že to nastartovala série rezidencí, které jsem absolvoval po škole. Opravdu důležitý pro mě byl pobyt v Kalifornii, kde jsem pracoval u galeristy, který měl kolem sebe velkou skupinu sběratelů. To bylo poprvé, kde jsem viděl, že lidi, které umění zajímá a kupují ho, chodí přímo do studia, prohlížejí si díla, diskutují s umělcem.“
Foto Lukáš Havlena
Foto Lukáš Havlena
Další milníky následovaly rychle po sobě. „Nejdřív si mě našli z galerie Derouillon v Paříži, po nich následovala mezinárodní galerie Mendes Wood,“ vzpomíná Vojtěch. Výstavní síně se v tomto případě vhodně doplňují.
Ta menší, pařížská, mu zajistila pozornost osobností v hlavním městě módy, a jeho obrazy se tak dostaly třeba k řediteli slavné módní značky Christianu Diorovi či mezinárodní instituci Mendes Wood, která má pobočky v Sao Paulu, New Yorku a Bruselu.
Největší počet sběratelů Vojtěcha Kovaříka se ale nachází v Asii. Třeba díky jednomu místnímu hiphopovému zpěvákovi, který se vyfotil s jedním z pláten českého malíře. „Nastala mánie, jeho fanoušci fotku vzali a začali se k tomu obrazu různě přidávat, šířilo se to jako lavina,“ směje se Kovařík.
To ale není poslední kontakt se světem celebrit. Na podzim minulého roku mu jeho galerie Mendez Wood uspořádala samostatnou výstavu v New Yorku. Prakticky všechna vystavená díla se přímo během vernisáže prodala.
„Ten večer do New Yorku dorazila rodina, chtěli jsme jít do města na jídlo, ale můj galerista mi říkal, ať ještě počkám, že dorazí Leo. Moc jsem mu nerozuměl a už se chystal ven, když jsem ve dveřích narazil do Leonarda DiCapria. Pak jsem teprv pochopil, koho měl na mysli.“
Historka má nečekaný závěr: „DiCaprio měl zájem o pár konkrétních pláten, ale nám už z těch obrazů nic nezbylo. Dostal teda alespoň katalog k výstavě,“ doplňuje.
Díky bohatým zkušenostem tak může Kovařík zhodnotit výhody mezinárodních galerií. „Mám pocit, že dělají hodně nad rámec nějakého zprostředkování prodeje díla. Jsou v intenzivním kontaktu se sběrateli, pečují o ně a mají zájem i o svoje umělce. Zajímá je nejen prodej, ale i vaše dlouhodobá perspektiva, to, kde chcete umělecky být třeba za pět deset let.“
Při uvádění aktuální výstavy Kovaříka v zahraničí představili jako „nejznámějšího českého umělce po Milanu Kunderovi“. Byť toto bombastické označení může působit přehnaně, nehledě na nesmyslnost porovnání výtvarného umělce se spisovatelem, relativní ticho, které kolem Vojtěcha panuje v tuzemských uměleckých kruzích, je přesto trochu s podivem.
A Kovařík tomu sám nerozumí. „Pro svoje promo jsem tu moc neudělal. Ale může to souviset i s tím, že jsem nestudoval v Praze, některé instituce zase do různých seznamů a indexů rádi zařazují starší, etablovanější umělce, třeba až po čtyřicítce,“ přemýšlí.
Avšak on české oblíbence má. „Mám rád malbu Pavly Malinové a sochy Anny Hulačové. Líbí se mi taky práce Kláry a Igora Hosnedlových.“
Přehlížení konkrétních umělců je trochu v české tradici, stejně jako „čekání na potvrzení“ ze zahraničí a následná adorace. Jen před pár lety tak česká umělecká obec například „objevila“ fotografku Libuši Jarcovjákovou, která od sedmdesátých do konce osmdesátých let intenzivně dokumentovala život marginalizovaných lidí v Československu.
Ovšem až potom, co jí Francouzi uspořádali retrospektivní výstavu v Arles následovanou vlnou mezinárodní mediální pozornosti, se spustila i lavina zájmu lokálního.
Relativní tuzemská lhostejnost, která kontrastuje s úspěchem Vojtěcha Kovaříka v zahraničí, není ale něco, co by ho příliš tížilo. „Můj život se kolem těchto věcí netočí. Mám rodinu a dvě malé děti, takže priority mám jinde. Když k tomu přidám občas nějaké cestování, ke štěstí mi nic nechybí.“
V každém případě se vyplatí Kovaříka sledovat. A nejen proto, že cena jeho děl vyletěla během posledních pár let raketově vzhůru.
„Teď znovu trochu koketuju se sochařstvím a do budoucna bych rád vystavoval sochy společně s obrazy,“ říká umělec a dodává, že se možná brzy dočkáme i jeho první výstavy v Praze.
