Před premiérou Idiota ve Stavovském divadle jeho režisérka Daniela Špinar říkala, že tvůrčí tým dostal pár vzkazů s tím, že uvádět hru podle ruského autora je v současnosti nevhodné. Dostojevskij ale za Putina přece nemůže, reagovali pochopitelně tvůrci. Kdyby se navíc Idiot divákům neukázal, šlo by o další z jeho mnoha nekonečných odkladů.
Po několikátém přerušení zkoušek této inscenace kvůli pandemii se režisérka Špinar rozhodla, že návratu knížete Myškina z léčebny mezi cynickou petrohradskou smetánku dá podobu divadelního filmu. Nejde přitom o suchý divadelní záznam, v němž by dění na pódiu staticky snímaly tři unavené kamery.
Špinar naopak využívá prostory Stavovského divadla – na jevišti se odehrávají přípravy na večírek Nastasji Filippovny, party samotná se pak koná v mozartovském salonku divadla. Bizarní rodinka Ivolginových získala svůj salon ve stísněném divadelním zákulisí, na takzvaném náměstíčku před maskérnou, kde se konalo mnoho popremiérových večírků.
Divadelní film natočený za pět intenzivních dnů, který se promítá jak přímo ve Stavovském divadle, tak od 17. března v kinech, má však několik problémů.
Herci svoje více či méně zakomplexované postavy, které Myškina Patrika Děrgela z různých důvodů označují za „idiota“, často nehrají pro kameru vzdálenou dva metry od nich, ale pro poslední řadu v divadle. Na rafinovanou subtilnost, na jejíž zachycení jsou profese kameramana a střihače stavěné, se tady moc nehraje.
Špinar je tradičně nejsilnější v pasážích z jedovatých večírků, během nichž si jejich rozevláté osazenstvo opilecky ubližuje. Tady jde hlavně o večírek Nastasji Filippovny, který kameraman částečně snímá v duchu roztřesených instastories a jímž se kymácí představitelka Nastasji Tereza Vilišová v naddimenzované róbě vybízející ostatní, aby řekli, co nejhoršího v životě provedli.
Působí trochu jako Zuzana Stivínová ve skvělém Obědu u Wittgensteina, který Špinar ještě před změnou genderové identity režírovala také ve Stavovském divadle. A kde si trio příbuzných rovněž sypalo sůl do otevřených ran na oslavě, která se ošklivě zvrtla.
Postavy tam na klinicky bílou scénu přicházely krbem, v Idiotovi ale podobné půvabné zkratky chybějí. Místo nich sledujeme závoj plazící se po divadelních schodech, což je povrchně poetické vizuální klišé.
Filmový Idiot je tak především snaživá znouzectnost, která ale k látce originální klíč nenašla.
Fungovalo by to lépe, kdyby šlo třeba o jednozáběrové drama, jako byl nedávný filmový Bod varu, který byl také ohraničen jedním prostorem, konkrétně luxusní restaurace? Je to možné. Zajímavější fúzí divadla a filmu je třeba také Kosmos na Nové scéně Národního divadla, kde interakci mezi postavami snímají dva kameramani, jejichž záběry se promítají na plátno nad scénou.
O skutečně skvělého Idiota ale přijít nemusíte. Na Aerovodu najdete poslední film Saši Gedeona z roku 1999 Návrat Idiota, v němž si současnou verzi Myškina zahrál Pavel Liška. Jde o rovněž stylizovaný tvar, který ale i po letech skutečně dýchá a stále překvapuje svojí prací s médiem. A i když ho vidíte už poněkolikáté, cítíte se pořád trochu jako Liškův František, který má ze všeho jen intenzivní první dojmy.
