Eva Herzigová je jednou z nejúspěšnějších českých modelek, kterým se podařilo vystoupat až do nejvyšších pater módního průmyslu. Na rozdíl od jiných je ale v branži ve svých jednapadesáti letech stále činná: naposledy fotila kampaň pro značky Balenciaga či Yves Saint Laurent. „Móda je dnes rychlejší a méně exkluzivní,“ říká.

Do své rodné země už nejezdí zdaleka tak často jako dříve. My jsme ale rodačku z Litvínova při jedné z těchto příležitostí zastihli: v Praze, kam přijela na dobročinnou akci své kolegyně Terezy Maxové a její Nadace Terezy Maxové dětem.

S nadací, která pomáhá opuštěným a znevýhodněným dětem a snaží se jim zajistit rodinné zázemí, je spojena už několik let. „S Terezou se známe pětatřicet let a jsem na ni velmi pyšná. Myslím, že snaha pomoct dětem zůstat v rodinách je vůbec ta nejdůležitější,“ říká Eva Herzigová.

Topmodelka a herečka odjela na konci devadesátých let do Paříže, kde se jí zanedlouho – stejně jako Tereze Maxové – povedlo prosadit. Své jméno spojila s takovými brandy, jako jsou Dolce & Gabbana, Chanel, Versace či Louis Vuitton, a hned několikrát se objevila na titulce světových edic magazínů Vogue, Elle či Harper’s Bazaar.

Úspěšnou kariéru v módním průmyslu neopustila. Tento rok se objevila například na dlouho očekávané přehlídce Victoria’s Secret vedle Kate Moss a Carly Bruni nebo na kampani značky Yves Saint Laurent, kterou tradičně zaštítil světově proslulý fotograf Juergen Teller.

Jak často jezdíte do Česka?

Od té doby, co mám tři děti, méně často. Předtím jsem jezdila třikrát čtyřikrát do roka, ale se třemi dětmi je to opravdu velká produkce. Každý (Eva Herzigová má tři syny, pozn. red.) chodí na jinou školu, takže je problém najít společné prázdniny.

Proto moji rodiče, ale i širší rodina teď jezdí spíš za mnou, často se stýkáme na dovolených, třeba ve Švýcarsku. Prožíváme spolu všední dny, nejsou to takové ty návštěvy, kdy člověk navaří a snaží se vést konverzaci. Tohle je víc všední, což si užívám.

Jak se cítíte, když se do Česka vracíte? Vracíte se domů, nebo už doma máte dlouho někde jinde?

To je zajímavá otázka. Doma je pořád doma, ale už nejsem ta malá holka. Maminka bude určitě plakat, až to bude číst, ale teď je pro mě doma tam, kde mám svou vlastní rodinu. Pořád se ale domů ráda vracím, i když nedávno jsem byla v Litvínově a musím říct, že to, co se děje s malými městy, je něco. Velké samoobsluhy, které vytlačují malé podniky, náměstí bez lidí, jsou to až místa duchů! To mě trochu zaskočilo. 

info Foto se svolením Nadace Terezy Maxové

Bývá vám z návratu do Litvínova úzko?

Nerada bych, aby to vyznělo, že je to tak vždycky. Dlouho jsem své rodné město viděla skrze růžové brýle, ale teď mám pocit, že se mi pohled trochu změnil, zostřil. Ale Praha? To je pořád krása, tady to pořád žije…

Do Česka jste přijela kvůli filantropické akci Terezy Maxové. Jste ve filantropii činná i jinde?

Nikdy jsem neměla vlastní nadaci. Myslím, že dnes hodně lidí – a tím samozřejmě nemyslím Terezu – bere charitu nebo filantropické aktivity jako způsob sebepropagace a uspokojení vlastního ega. Podporuji ale například organizace Hoping For Palestine nebo Walkabout Foundation. Ta druhá vyrábí vozíčky a dodává je do zemí, kde tohle vybavení pro handicapované není k dispozici. 

Svou nadaci jste si nikdy založit nechtěla?

Podporuji mnoho projektů, ale většinou inkognito. Nemám potřebu o tom mluvit, chodit se sloganem a všem se chlubit. 

Proč?

Nemusím si z toho dělat vlastní PR. Myslím, že člověk může dělat hezké skutky i bez velkých fanfár. 

Dneska časopisy vypadají spíš jako katalog než kurátorovaný výběr.

Pojďme teď na chvíli do světa módy a modelingu. Kam se podle vás za těch třicet let, co se v něm pohybujete, posunul? Jak se proměnil?

Posunul se hodně. Vezměme si třeba jen telefony, které vedle módy posunuly celou kulturu. Digitální platformy změnily módu velmi. Dám příklad: časopisy bývaly velká událost. Lidé se na ně těšili, čekali na ně, mnohdy se nedaly ani sehnat.

Všechno od první do poslední fotky v časopise byl příběh, storytelling byl tehdy na úplně jiné úrovni než dnes. Myslím, že dříve byl obor také více kreativní, i co se týče stylingu. Co spousta lidí nevidí, je fakt, že dneska časopisy vypadají spíš jako katalog než kurátorovaný výběr. Modelky jsou od hlavy k patě oblečené v jedné značce a věci se nemohou míchat. 

V čem se svět módy ještě posunul?

Celé se to strašně zrychlilo, jen si vezměte, kolik bývá ročně přehlídek. Módní svět se musí neustále a čím dál tím víc krmit, vyžaduje více a více obsahu, který se předkládá zákazníkům. Pomůžu si analogií – dneska je módní průmysl továrna, tehdy, když jsem začínala, to bylo ručně dělané řemeslo. A to, co vzniká, je méně exkluzivní.

Jak se pro vás jako modelku změnila v tomto kontextu práce? Musíte k ní přistupovat jinak?

I pro mě je všechno rychlejší a musím se tomu přizpůsobit. Navíc: všichni dnes mohou být modelky, všichni jsou fotografové, i když ve výsledku všechno a všichni vypadají stejně. Chybí mi různorodost, kterou jsme v naší době měli, i když je pravda, že dnes se daleko více dbá na inkluzi.

Vy jste se nedávno jako modelka zúčastnila resuscitované show značky spodního prádla Victoria’s Secret. I když se brand snažil na molo dostat různorodější těla a identity, nakonec sklidil kritiku, že inkluzivní vlastně moc nebyla a že stejně převážila ona dokonalá těla, která jsou s andílkovskými přehlídkami neodmyslitelně spojená. Co jste na kritiku akce, jejíž jste byla součástí, říkala?

Řekla bych asi to, že je těžké udělat radost všem. Člověk si z toho nemůže nic dělat, myslím, že ve Victoria’s Secret odvedli skvělou práci. Ukázala nové tváře, ale i holky z naší generace a předvedla i diverzitu. 

Vy jste v modelingu stále aktivní. Jaká byla poslední kampaň, na které jste pracovala? 

Ty, které ještě nevyšly, nemůžu zatím komunikovat, ale z těch posledních, které jsou venku, je to Yves Saint Laurent nebo Balenciaga. 

Pracovala jste se všemi velkými módními značkami, ať už na molech, nebo v kampaních. Jak se hledá motivace, když člověk ve svém oboru dosáhl už téměř všeho? Jak se může posouvat?

Myslím, že člověka posouvá, když pozná svoje já. A to může právě skrze práci. Práce by podle mého neměla být motivací sama o sobě, ale měla by člověka hnát k sebepoznání. 

Kdy jste se vy v práci našla? Kdy jste v práci začala více vnímat sebe samu?

Asi od covidu. To jsme všichni dostali facku. Člověk si udělal pořádek v prioritách. Najednou jsme si uvědomili, že můžeme ztratit blízké, aniž bychom se s nimi mohli rozloučit. Myslím, že mě to naučilo trávit čas smysluplně, i když nebudu tvrdit, že se mi to daří každou vteřinu dne.

Daleko více si ale cením času a chování lidí kolem sebe. Hledám osobní napojení, a když tam není, neztrácím čas. Jakkoli jsem přizpůsobivá, umím si říct ne. 

Daří se vám tohle pocovidové nastavení udržet? V covidu jsme se všichni zastavili, ale málokdo si to udržel i po jeho skončení…

Myslím, že jakmile si člověk na tuhle filozofii přijde, může ji jen prohlubovat. Takže ano, mám pocit, že se mi to daří.

Máte před sebou ještě nějakou metu, na kterou byste si chtěla v branži sáhnout?

Člověk by o tom neměl mluvit, protože když to řekne nahlas, realizuje to jen ve vzduchu, a ne v realitě. Ale prozradím vám to, i když se to netýká přímo módy. Ráda bych začala pracovat s hlasem. Zpěv by sice byl můj sen, ale vím, že na to nemám talent.

Spíš bych si ráda nahrála povídku, natočila hlas. Fascinuje mě. Když se dívám na videa svých dětí z minulosti, hlas je neskutečně silná výpověď, která má schopnost vrátit nás v čase.