Dušičky ve skle. Prohlédněte si svérázné urny od Tona Stana nebo Vladimira 518

Martina Sikorová dlouhá léta pracovala v Hospici Dobrého Pastýře. Deset let také působila jako kurátorka multifunkčních galerijních prostor na pražských Vinohradech a Letné. Teď téma smrti a umění spojila v projekt Glaz Bridge.

V rámci něj dala dohromady jedenadvacet umělců, kteří společně vytvořili kolekci uren Skleněná duše. Od pondělí 30. října do soboty 4. listopadu si ji můžete prohlédnout v rámci „dušičkového pop-upu“ v Sumo Garden na pražském Senovážném náměstí.

„Přede dvěma lety jsem natáčela dokument o skle v souvislosti s výstavou Czech Glass, Quo Vadis!?, která zvítězila na mezinárodním festivalu The Venice Glass Week v italských Benátkách. Skláři mi tehdy říkali, jak řemeslo v Česku upadá. A tak mě napadlo ho podpořit nějakým netradičním projektem,“ popisuje Martina Sikorová.

Během natáčení se seznámila s mistry skleněné plastiky Zdeňkem Lhotským a Vladimírou Kumpar, kteří se stali hlavními motory celého projektu Skleněná duše. „Chtěla jsem dát možnost pracovat se sklem i malířům, fotografům a dalším umělcům, pro které to bylo zcela nové médium. A právě od Zdeňka a Vladimíry se s ním učili pracovat,“ líčí.

Každý se s tím nakonec popasoval po svém. Například malíř Petr Písařík objekt pojal jako raketu, která v sobě nese kapsli na ukládání popela. „Sám bych nechtěl mít hrob. Bavilo by mě, kdyby mě vystřelili v rachejtli někam nad Pražský hrad,“ popisuje svou inspiraci.

Hudebník a výtvarník Vladimir 518 zase vycházel z přírody. Naskenoval dva balvany a podle nich ze skla vymodeloval dvě párové urny, kterými prochází čára života. „Vycházel jsem z myšlenky přeměny chaosu na život a zpět. Z přírody vzniká reformováním hmota těla a mysli, která se následně rozpadá zpět do celku,“ přibližuje Vladimir 518 svá „dvojčata“.

Fotograf Tono Stano použil model lebky, kterou ztloukl do krychle. „Je to pro mě symbol strachu. Lidé se pořád něčeho bojí, ale to není úplně šťastný styl života. Je potřeba neřešit, co bylo a bude, ale žít přítomný život, jak nejlépe umíme,“ připomíná Tono Stano.

Jeho plastika je z celého souboru největší: váží přes padesát kilogramů a má objem sedm litrů. „Říkáme jí rodinná hrobka,“ usmívá se Sikorová.

Výstava Skleněná duše byla letos čtyři měsíce k vidění v Uměleckoprůmyslovém muzeu. A teď se u příležitosti dušiček na šest dní znovu představí veřejnosti v konceptuálním obchodě Sumo Garden na Senovážném náměstí.

„Není to klasický výstavní sál, ale nádherný dvoupatrový prostor zaměřený na bytový design a celá kolekce je do něj přirozeně začleněná,“ popisuje zakladatelka Glaz Bridge.

V současnosti s Ministerstvem zahraničních věcí a Českými centry domlouvá zahraniční turné Skleněné duše. Příští rok by tak měla kolekce zamířit například do Galerie Královských skláren v Madridu a časem možná do Spojených států nebo do Japonska na Expo v roce 2025.

Celá kolekce je zároveň prodejní. „Ceny se pohybují kolem milionu korun, což odpovídá náročnosti výroby. Tavená skleněná plastika se jen ve sklárně vyrábí dva měsíce a tomu předchází ještě náročná příprava,“ přibližuje Sikorová.

Kromě kupců, kteří si objekty pořizují přímo jako urny, jsou mezi zájemci i sběratelé, zajímající se o jednotlivé autory a autorky. V rámci dušičkového pop-upu představuje Glaz Bridge také retailovou kolekci funerálního umění, jejíž ceny se pohybují kolem čtyřiceti až padesáti tisíc korun. Zároveň uvádí i menší zvířecí kolekci.

Součástí projektu je navrch soutěž na jeho další ročník projektu. Zapojit se může jakýkoli autor či autorka a po novém roce vybere komise dvanáct vítězných objektů, které se budou realizovat.

„Už to nebudou urny, ale stély, což jsou pamětní objekty, které se dají umístit do interiéru i exteriéru, ale nemusí obsahovat popel. Jsou to takové pamětní sochy až do metru osmdesát,“ upřesňuje kurátorka.

Glaz Bridge doprovází publikace Skleněná duše, která představuje první kolekci a věnuje se také pohřebním rituálům ve světě. „Sklářská výtvarnice Vladimíra Kumpar například strávila hodně času v Mexiku, kde dušičky probíhají tak, že pozůstalí tráví tři dny na hřbitově, baví se, hrají tam mariachi a je to oslava života,“ říká Sikorová.

V Japonsku je zase odchod ze světa řešený podobně jako svatba. „Přípravy jsou podobně pečlivé. Všichni vědí, jak to bude probíhat. Jsou na to připraveni a není tam ta ohromná tíha. Probíhá tam i výroba funerálních kimon, která máme i v naší výstavě od návrhářky Natálie Dufkové, která studovala v Japonsku,“ popisuje.

Glaz Bridge připravuje i obsáhlý funerální slovník, který zatím na českém trhu chybí. „V Česku je téma smrti tabu. Vyhýbáme se mu a neřešíme ho včas. Pak dochází k rozporům v rodině kvůli závětem a majetku. Potřebujeme tu velkou tíhu nějak zjemnit,“ míní Sikorová, která díky práci v hospicu podobné situace zažívala denně.

„Naučilo mě to, že je potřeba dojít ke smíření. A bavit se o smrti včas. Když k ní skutečně dojde, nemusí člověk řešit provozní věci, ale může se soustředit na loučení,“ připomíná.

„Zároveň bych si moc přála, abychom se v Česku inspirovali ve světě a nebrali pohřeb jen jako tryznu, ale i jako oslavu toho hezkého, co bylo za života. Pokud budeme mít zdravější přístup ke smrti, bude zdravější celá naše společnost.“

Vyhledávání...

Nebyly nalezeny žádné výsledky. Zkuste prosím zadat jiné klíčové slovo!

...nebo si přečtěte rubriky

American Dream!