Bylo jim šestnáct, když Vojtěch Paukner a Martin Kučera vymysleli, že o Vánocích pomůžou splnit přání dětí z dětských domovů. Dojemný příběh dvou kluků, na který by se zřejmě brzy zapomnělo.
Tihle dva se ale svého nápadu nevzdali. Ze studentů gymnázia dorostli do mladých vysokoškoláků a jejich projekt Milý Ježíšku, který v šestnácti odstartovali, se každý rok rozrůstá a sílí.
Skrz stejnojmennou webovou platformu si mohou návštěvníci prohlédnout přání opuštěných dětí a vybrat, které z nich splní a do kterého domova pošlou hračky, oblečení či školní potřeby, o něž si děti většinou píšou.
A tajní Ježíškové už takových přání zprostředkovali osm a půl tisíce. Dva mladí zakladatelé teď spolu vymýšlejí, k jakým dalším filantropickým účelům svůj systém dál využít.
Čtěte také: Šťastné a ekologické. Jak si užít Vánoce a nezanechat po sobě spoušť
Ale zpátky na začátek, do roku 2011, na vyhlášení programátorské soutěže. V ní tehdy uspěl nápad mladého Kučery na webovou stránku s wishlistem, kde bylo možné nenápadně zjistit, co si vaši přátele přejí, a přání jim splnit.
Když spolu se svým kamarádem Vojtou Pauknerem diskutovali nad tím, jak se stránkou naložit, rozhodli se pro návrh Vojtovy maminky, ať s ním pomůžou v dětských domovech.
V roce 2013 pak začali oslovovat jednotlivé instituce a programovat. Před Vánocemi se na stránce sešly stovky přání.
Pětiletá Michalka si přála domeček pro panenky, třináctiletá Šárka zase novou brašnu do školy… Maličkosti, které jsou pro děti z běžných rodin často samozřejmostí.
Nenápadní Ježíšci
Mladíci sice stránky dokončili, ale nebyli si jistí, co dál. Neměli žádné prostředky, pomoc odborníků, marketingovou strategii… Jenže nápad byl tak silný, že začal žít vlastním životem.
Jejich spolužačka uveřejnila link na sociálních sítích. Jeden lajk, druhý, třetí… Do pár hodin měla stránka tisíce sdílení a lidé si začali rezervovat dárky, které pro děti nakoupí. První rok se podařilo splnit na pět stovek přání.
Tahle smršť dobra kamarády zasáhla tak silně, že se okamžitě rozhodli pokračovat dál. Přidali další domovy, vylepšili stránky a pak přišla zpráva, že si jich všimla porota Nadace Via, a oba gymnazisté vyhráli cenu Via Bona za filantropii.
Paradoxně se k nim spolu s gratulacemi donesla i kritika. „Oceněný Srdcař roku Tomáš Slavata (jeho příběh si přečtěte zde) nám vzkázal, že plníme přání jen dětem z domovů, které finančně tolik nestrádají, a zapomínáme na děti ze sociálně slabých rodin, které jsou na tom často mnohem hůř,“ vzpomíná Paukner.
Mohli se bránit a dohadovat, ale tihle dva se snaží vždy využít příležitosti a přetvořit ji v něco prospěšného. „Radši jsme ho přizvali, ať nám pomůže zkontaktovat i vyloučené rodiny a zařadit je na seznam přání,“ krčí rameny Paukner.
Přání pro celou rodinu
Seznam přání se tím lehce proměnil. Najednou se na něm objevily vzkazy jako tenhle: „K Vánocům bych si přál myčku na nádobí. Jsme velká rodina a mamince by ušetřila hodně práce.“
„Uvědomujeme si, že projekt, který byl od začátku zaměřený na dárky pro děti, se tím pozměnil. Ale pro některé dárce a firmy není problém tyhle dárky plnit. A my jsme rádi, že děti ze sociálně slabých rodin v přáních myslí na celou rodinu. Lepší než kdyby si napsali o PlayStation,“ konstatují zakladatelé. Po rozšíření projektu se jim s chválou ozvalo i pár zaměstnanců sociálních úřadů.
V současnosti spolupracují se 70 dětskými domovy a desítkami sociálně slabých rodin. A přibývá i dárců. Většinou se nepodaří splnit jen kolem jednoho procenta přání.
Dva tisíce dětí si naproti tomu letos dárek od Milého Ježíška pod stromkem rozbalí.
A co by si od Ježíška přáli zakladatelé projektu? Možná více času či víc pomocníků. „Vše děláme ve svém volném čase, večer po škole. Tak tak to stíháme,“ popisují.
Dalo by se očekávat, že na Vánoce se pak dva mladí filantropové vydají do dětských domovů a užijí si předávání. „Občas jsme se někam vypravili, ale pozornost se soustředila na nás, usmažili pro nás třeba řízky, chtěli si s námi povídat… A my se cítili nepatřičně. Vždyť hlavní jsou přece děti a jejich přání,“ vysvětlují, proč už na svátky do domovů nejezdí.
A tak je málokteré z obdarovaných dětí má šanci potkat či aspoň zahlédnout. Ostatně s opravdovým Ježíškem se to má stejně.
Foto: Michael Tomeš
