Největší umělecké dílo všech dob. I takové označení dostává Mastaba, obří instalace navržená legendárním uměleckým duem Christo a Jeanne-Claude, a to ještě ani nespatřila světlo světa.

Do několika let by měla vyrůst v poušti nedaleko hlavního města Spojených arabských emirátů, Abú Zabí. Na její realizaci dohlíží Christův synovec, Vladimir Javačev. Ten plánuje projekt financovat netradičním způsobem: rozprodáním jednotlivých částí instalace výměnou za NFT.

Christo se synovcem Vladimirem Javačevem | Foto Wolfgang Volz © Christo and Jeanne-Claude Foundation

„Všechny umělecké projekty Christa a Jeanne-Claude mají společné tři věci: jsou přístupné veřejnosti zcela zdarma, jsou hrazené z vlastních zdrojů a k jejich realizaci se používají jenom recyklované materiály. A tak je tomu už šedesát let,“ vypráví Javačev.

Stejně jako jeho strýc se narodil v Sofii, v sedmnácti letech se potom přestěhoval do New Yorku, kde vystudoval filmařinu. Postupně se ale přidal k týmu strýce a jako ředitel projektů pro značku Christo and Jeanne-Claude pracuje dodnes.

Samotný Christo prý těsně před svou smrtí před třemi lety vyslovil přání dokončit dvě poslední díla, která navrhl společně se svou životní partnerkou Jeanne-Claude. „Arc du Triomphe, Wrapped”, tedy zahalení Vítězného oblouku, a právě Mastabu.

„První slib jsem už splnil,“ říká Javačev a odkazuje na monumentální instalaci, která v září 2021 obalila pařížskou dominantu do 25 tisíc metrů čtverečních recyklovatelné polypropylenové stříbrně modré tkaniny a tří kilometrů červeného lana.

„Vždy, když jsem se během příprav potkával s prezidentem Macronem, říkal mi, že je to skvělé, že Francie potřebuje mnohem více takových bláznivých uměleckých projektů,“ doplňuje.

Nyní už rozjíždí kampaň na realizaci Mastaby, která se má stát jedinou permanentní instalací legendárního dua. Zhruba 150 metrů vysoká, přibližně 300 metrů dlouhá a 225 metrů široká, bude ji tvořit 410 tisíc různobarevných plechových barelů poskládaných do pestrobarevné mozaiky odkazující na islámskou architekturu. Označuje se za Eiffelovu věž pro 21. století.

Foto Wolfgang Volz © Christo and Jeanne-Claude Foundation


„Je to naše poslední mise. Na její realizaci nadále aktivně pracujeme ve spolupráci s různými partnery.“ Další detaily už ale prozradit nechce. V tom připomíná svého strýce, který na otázku, kdy vytvoří další projekt, odpovídal, že to není „otázka trpělivosti, ale vášně“.


Od prvotního nápadu po realizaci velkolepých děl Christa a Jeanne-Claude totiž většinou uplynula mnohdy celá desetiletí. I počáteční návrh na Mastabu vznikl už v roce 1977 a umělci pro ni tehdy našli místo uprostřed Arabského poloostrova v poušti Liwa, asi 160 km jižně od Abú Zabí.

Christo a Jeanne-Claude hledají potenciální lokalitu pro Mastabu | Foto Wolfgang Volz © Christo and Jeanne-Claude Foundation

Momentálně se odhadované náklady pohybují kolem 350 milionů dolarů. Avšak stejně jako u ostatních projektů ani Mastaba nebude financovaná z vládních zdrojů a sponzorských darů. Aby se projekt zaplatil, chystá se nadace Christo and Jeanne-Claude rozprodávat jednotlivé barely za NFT.

„Po dvanácti až patnácti letech bude potřeba barely vyměnit, takže každý majitel nakonec dostane svůj původní dvěstělitrový sud. Je to podobné, jako když se občané složí na stavbu katedrály. Jen v tomto případě si stavební kámen nakonec odnesete domů,“ říká Javačev.

Christo Vladimirov Javačev se narodil 13. června 1935 v Bulharsku. Od útlého věku se věnoval malbě a po maturitě se zapsal na sofijskou akademii umění. Ve třetím ročníku, na podzim 1956, získal povolení navštívit příbuzné v Československu.

V Praze prý poprvé objevil Picassa a Miróa, a vybaven skicákem prozkoumával město. Vytvořil přitom desítky kreseb tužkou a olejem na papíře.

Mezitím ale vypukla maďarská revoluce a Christo se rozhodl do Bulharska už nevrátit. Místo toho podplatil zaměstnance železnice, který ho v lednu 1957 pomohl propašovat v zapečetěném nákladním vagónu do Vídně.

Aby se vyhnul uprchlickému táboru, přihlásil se Christo na vídeňskou Akademii výtvarných umění. Chvíli se živil mytím aut a nádobí a maloval klasické portréty členů zámožných rodin, než se v roce 1958 přes Ženevu odstěhoval do Paříže.

Právě tam se seznámil s Jeanne-Claude Denat de Guillebon, která se stala nejen jeho životní partnerkou, ale také spoluautorkou nezapomenutelných uměleckých instalací. Dcera francouzských vojenských důstojníků se narodila v Casablance ve stejný den jako její pozdější partner a zemřela v roce 2009.

První společnou instalací na sebe Christo a Jeanne-Claude upozornili v červnu 1962, když na protest proti výstavbě Berlínské zdi zabarikádovali úzkou pařížskou uličku osmdesáti devíti ropnými barely. Často také pracovali s textilem, do kterého nejdříve balili malé objekty, postupně se zaměřili na veřejné stavby a přírodní útvary.

Barevnými tkaninami zahalili sochy, stromy, galerie moderního umění, dva a půl kilometru dlouhý úsek australského pobřeží, údolí v americkém státě Colorado, budovu Říšského sněmu – sídlo německého parlamentu v Berlíně – nebo nejstarší pařížský most Pont Neuf z 16. století.

Svými monumentálními instalacemi často hýbali nejen pocity návštěvníků, ale i žlučí politických představitelů. Projekt Reichstagu po bouřlivé rozpravě odhlasoval německý parlament ve vůbec prvním slyšení, na kterém se kdy projednávalo umělecké dílo.

Christo a Jeanne-Claude navštívili osobně celkem 352 poslanců včetně bývalého kancléře Willyho Brandta. „Christo tu politiku nevymyslel, ona už tam byla. Ale jakákoli interpretace je legitimní, každý si jeho dílo může vyložit, jak chce,“ doplňuje Javačev.

„Christo měl velmi rád ‚umění pro umění‘. On ani Jeanne-Claude se nikdy nesnažili svým uměním něco sdělit, a to je právě dojemné,“ vypráví o svém strýci Javačev.

„Vyrůstal v komunistické, stalinistické době a od malička mu bylo cizí umění jako propaganda, ať už jde o politiku nebo náboženství. Podle něj mělo větší sílu, když v umění žádné poselství nebylo. Protože každý z nás do něj vnášíme to vlastní.“

Důslednost Christa a Jeanne-Claude v prosazování umělecké i osobní svobody se projevovala třeba tak, že nikdy nepřijali žádnou vládní ani soukromou finanční podporu. Všechny projekty si hradili sami umělci z prodeje přípravných studií, kreseb, koláží, modelů, raných děl nebo originálních litografií.

I po smrti obou autorů vzbuzují umělecká díla Christa a Jeanne-Claude celosvětový ohlas a přitahují miliony návštěvníků. Za šestnáct dní, během kterých se v Paříži ukázal „L’Arc de Triomphe, Wrapped“, přilákala instalace na šest milionů návštěvníků, z toho polovina do francouzské metropole přicestovala jen kvůli tomu, aby ji mohla vidět.

Podle analýzy celý projekt městu nad Seinou přinesl asi 235 milionů eur jenom z cestovního ruchu.

„Ať už se lidem umělecké dílo líbí, nebo ne, prostřednictvím něj se stávají součástí procesu,“ říká Javačev. Podobné výsledky se očekávají i od Mastaby.

Analýza sociálních a ekonomických benefitů, kterou pro nadaci vypracovali PWC a Albright Stonebridge Group, předpokládá vytvoření dva a půl tisíce pracovních míst a další zhruba tisícovku pozic díky turismu, který do regionu projekt přinese. Navíc odhaduje, že do pouště Liwa kvůli instalaci každým rokem připutuje až dva miliony návštěvníků.


Přesto se nelze vyhnout kontextu vzrůstajícího vlivu arabských zemí na mezinárodní dění a nepříliš přesvědčivých výsledků v oblasti dodržování lidských práv. Letos v listopadu budou navíc Spojené arabské emiráty hostit klimatický summit COP 28, který schytal vlnu kritiky kvůli dosazení šéfa státní ropné společnosti do čela přípravného výboru.

„První návrhy na Mastabu pocházejí z konce sedmdesátých let. Tehdy ještě nikdo ani pořádně nevěděl, kde se Spojené arabské emiráty nacházejí. Ale jestli v tom vidíte politiku, to je samozřejmě čistě na vás. Máte
právo na svůj vlastní názor,“ uvádí Javačev.

Má smysl držet se životního kréda Christa a Jeanne-Claude za současné politické situace v Evropě?

„Pocházím z Bulharska, takže válka je teď pro mě doslova za dveřmi. Samozřejmě, že jsme si toho vědomi, ale umění je svébytná věc. Je to něco jako fotbal. Sjednocuje svět. Do umění se snažíme politiku netahat. Právě v tom podle nás tkví jeho síla,“ dodává Javačev.