„Je velké množství filmů, které jsou předlouhé. Jak originály od Netflixu, tak debuty by často mohly být o půlhodinu kratší,“ říká režisér Vojtěch Strakatý těsně před odjezdem na filmový festival v Benátkách, kde v jedné z vedlejších soutěžních sekcí uvede svůj celovečerní debut jménem After Party. Ten měl v prvních verzích kolem dvou hodin, nakonec se ale jeho stopáž ustálila na svěžích devětaosmdesáti minutách.
„Když má film nad dvě a půl, nebo dokonce tři hodiny, tak je tak většinou zamýšlený a jde to přijmout. Od sto minut do dvou a půl hodiny je to ale podle mě problematické. Myslím, že není na škodu být divácky vstřícný, aby to lidé useděli. Tempo a rytmus jsou velké problémy nejen debutantů a délka odpovídající tomu, co sděluji, je náročná disciplína,“ usmívá se.
Úspornost je šestatřicetiletému tvůrci, zdá se, vlastní. Příběh třiadvacetileté Jindřišky, již doma překvapí exekutoři pátrající po jejím otci, ostatně ohraničil dvěma večírky v rámci jednoho dne, po nichž přichází vystřízlivění. S malým štábem snímek natočil za čtrnáct dní, s minimem techniky a omezeným svícením. A také během začínající rodičovské dovolené.
„Už jsem se načekal dlouho,“ směje se Strakatý. Absolvent písecké FAMO prý plánoval stihnout debut do třicítky, ale to se nepodařilo.
„Člověk se tak trochu děsí plynoucího času. Jedna z nejlepších pouček, které jsme na škole dostali, zněla, ať točíme, dokud na to máme síly. Protože ty budou ubývat,“ říká muž, který po škole pracoval mimo filmový průmysl – stavěl pódia nebo dělal pečovatele v Anglii. K oboru se vracel postupně, třeba skrze práci na filmových festivalech.
Scénář k After Party napsal před šesti lety. „Před deseti lety vrcholily v naší rodině problémy, které způsobil táta. Zažili jsme exekuce, insolvence a přišli jsme o byt. Jakkoli to bylo strašné, zpětně jsem v tom nacházel filmovou kvalitu. Vytvořil jsem ale spíš fikční příběh, který z reality vychází. Ve skutečnosti byly ty věci tak komplikované, že by byly na plátně neuvěřitelné,“ míní režisér.
Původně se měla protagonistka Jindřiška pohybovat v dystopické realitě Česka roku 2030, kdy je v zemi nedýchatelno, v krajině zuří požáry a lidé nosí filtrační masky. „Pak ale přišla pandemie, masky se staly realitou a mně najednou přišlo šílené, že bych doháněl peklo skutečného světa,“ sděluje Strakatý s tím, že by na sebe takový zavádějící „high concept“ okamžitě strhl veškerou pozornost.
„U debutů a dlouho vyvíjených projektů to někdy člověk překombinuje a pak se musí vrátit k jednoduchým cestám. Dramaturgicky bylo lepší zůstat v jednodušší přítomnosti,“ dodává režisér.
After Party se v jeho očích přesto stala jakýmsi žánrovým hybridem, kombinací road movie a rodinného dramatu. Když mu říkám, že výsledek spíš zapadá do ranku filmů o dospívání, subžánru takzvaných coming-of-age titulů, trochu nervózně se zasměje.
„Mám s tímhle žánrem problém,“ vysvětluje. „Často vidím, jak je špatně udělaný. Takže jsem za žádnou cenu nechtěl dělat coming-of-age film, až jsem u něj stejně skončil. Navzdory averzi se to člověk snaží udělat co nejlepší,“ říká Strakatý s tím, že trochu nečekanou inspirací mu byly westerny.
Komorní story se totiž odehrává ve světě satelitních městeček, u dálničních exitů a na parkovištích. Tak trochu v zemi nikoho.
„Tohle prostředí na pomezí industriální a přírodní krajiny mě fascinovalo, už když jsem jako kluk jezdil na angličtinu do Průhonic. Jsou to poslepované kusy měst s různými funkcemi, vlastně divočina,“ přemítá.
Kódům spojeným s filmy o dospívání se Strakatý chtěl vyhnout i skrze věk Jindřišky. Není jí totiž šestnáct ani osmnáct, jak je v podobných snímcích běžné, nýbrž už třiadvacet. Její představitelka Eliška Bašusová, již Strakatý objevil v divadle Disk, během příprav na natáčení navíc otěhotněla a vdala se.
„Přijde mi, že skutečně zlomové období přichází opravdu až kolem těch pětadvaceti, kdy na nás pařát rodiny už tolik nedosáhne. Jsme víc dospělí než v osmnácti,“ míní režisér.
Strakatý se prý jako perfekcionista naučil odpojit při práci od představy, s níž na plac poprvé vstupoval.
„Člověk si vysní scény, které přepisoval roky, nakonec na ně ale stejně má dva pokusy, protože není čas. Ten dostanete jen v případě, když máte peníze, které nesmíte utratit za nějakou šílenou techniku nebo stavbu. V dnešní klimaticky náročné době je navíc ve scénáři cokoli závislého na počasí naprosté realizační peklo,“ říká Strakatý.
„Nakonec člověk musí hrát s tím, co má. Film má tři varianty – na papíře, na place a ve střižně. Jde o to, se s každou fází smířit,“ dodává.
Režisér Vojtěch Strakatý
Režisér Vojtěch Strakatý
Ačkoli je After Party malým autorským filmem pro festivalové uvedení, Strakatý v žádném případě nechce odehnat takzvaného běžného diváka.
„Podle mě je důležité přinášet pro diváky vzruchy na různých úrovních. Být autenticky všední, ale pořád záživný. Tohle vybalancovat je základ,“ sděluje filmař, který už dotočil svůj druhý snímek Na druhé straně léta, v němž se opět vrátil do „nenáviděného“ coming-of-age žánru, tentokrát v něm ale akcentuje mysteriózní prvky. Nechá totiž hlavní hrdinky objevit na ostrově uprostřed rybníka tajemný portál.
V ideálním případě by Strakatý rád točil nový film každý rok. „To médium se demokratizovalo. Je hrozně jednoduché natočit film, což je skvělé, ale odbytiště je velmi omezené. Vyvstává problém dostat film tam, aby byl viděn diváky, kteří ho mají vidět. Vidím tak důležitost v kurátorovaném obsahu, což je protiklad tomu, kdy vlezete na stream a naprosto se ztratíte v obsahu, protože té platformě je jedno, co si tam pustíte, hlavně, že něco,“ myslí si Strakatý.
Komplikované je podle něj i zajištění festivalového uvedení. Sám pracuje v industry oddělení karlovarského festivalu a vidí, že slibných titulů vzniká velké množství.
„Už nejde jen o to, zda je film dobrý, ale zda programmerům sedne do kontextu výběru. My jsme si řekli, že zkusíme všechny áčkové festivaly, a vyšel ten nejlepší, co mohl vyjít,“ dodává.
Premiéra bude v úterý – a Strakatý se cítí nesvůj z představy červeného koberce. Tak se ptám, zda má v hlavě námět na nějaký horor. Prý ano, ale nejstaršího festivalu na světě se týkat nebude.
