Bujará zábava v maskách, setkání s přáteli, oslava kreativity a návrat k tradicím. Masopustní průvod v Roztokách u Prahy každý rok láká čím dál více návštěvníků. Z původní sousedské obchůzky se stala kulturní akce, kterou si do diáře každoročně zapisuje několik tisíc lidí. V čem tkví její kouzlo?
Na začátku února se na Veselém kopci u Hlinska konal masopustní průvod masek, který je zapsaný na seznam UNESCO. V posledních letech se ale tradiční lidová veselice nedodržuje jen ve skanzenech.
Oslava hojnosti ožívá i na místech, kde dlouho zvykem nebývala – ve velkých městech, Prahu nevyjímaje. Vděčí za to i komunitě v Roztokách u Prahy, kde ji před více než dvaceti lety obnovilo místní sdružení Roztoč.
Ze sousedské masopustní obchůzky se živelně vyvinula pompézní kulturní akce, na niž se do oblíbené středočeské výletní lokality sjíždějí tisíce návštěvníků. Láká je rej masek a unikátních rukodělných loutek tancujících za doprovodu bujaré hudby, domácí jídlo a pití, ale především pospolitá atmosféra.
Akci, která se letos odehrála 15. února, dlouho dopředu připravují dobrovolníci z řad výtvarníků, divadelníků, tanečníků, hudebníků a dalších kreativních profesí i veřejnosti. Původní předkřesťanskou oslavu hojnosti a konce zimy v Roztokách v průběhu let obohatili o nové prvky, které se stávají součástí novodobého folkloru po celé republice.
Na nádraží v Roztokách už před polednem vystupují z vlaku houfy lidí, mnohdy už v převlecích, a vydávají se asi kilometrovou procházkou k řece. U přívozu dobrovolníci během posledních dní postavili obří šapitó, kde se začínají scházet první masky. Kdo ji nemá, může si ji tu vyrobit nebo půjčit, případně si alespoň namalovat červené tváře. Největší hřích totiž je přijít na masopust v „civilu“.
Než se na venkovním pódiu začne odehrávat hlavní program, probíhají v manéži workshopy prokládané vystoupením závěsných akrobatů. Venku hraje hudba, jedí se koblihy a pečené sele a naráží se masopustní speciál z nedalekého Únětického pivovaru.
„Udělejte místo pro královny masopustu!“ ozve se náhle z tisícihlavého davu. Uličkou k pódiu prochází defilé nazdobených krasavic a jejich družin a lidé je vítají mávátky za doprovodu obdivných vzdechů a provolávání slávy.
Poslední přichází ta, která bude teprve korunována a převezme z rukou starosty „masopustní právo“.
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
„Znamená to, že se ten den může všechno. Jediné, co je zakázáno, je být smutný,“ vysvětluje scénografka a výtvarnice Marianna Stránská, která se každoročně podílí na výtvarné podobě masek a sama byla také královnou – v roce 2014, týden poté, co byla nominována na Českého lva.
K této příležitosti si tenkrát připravila nejen kostýmy pro sebe a svou družinu, ale také celou dramaturgii na téma Statečné srdce. Pasovala se na skotskou královnu a bubeníkům, kteří ji v průvodu doprovázeli, ušila tvídové kostýmy s barety.
„Být královnou masopustu byl jeden z nejkrásnějších dnů mého života. Je to taková oslava bytí. Jste poslem ,pohostiní‘, symbolem užívání si. Táhnete celý průvod, máváte lidem, všichni volají Sláva! a klaní se vám,“ popisuje své tehdejší pocity.
Tentokrát je ale královnou Ema Mojrová a přichází na pódium za zpěvu ústřední melodie ze Smetanovy Prodané nevěsty. Jejím tématem ovšem není prodaná, ale „provdaná“ nevěsta. Ačkoli bývá v Roztokách zvykem, že je královnou masopustu svobodná dívka, ta letošní se stihla několik dní před masopustem vdát.
Po korunovaci nasedá na „Klibnu“, tradiční masku koně, v níž se skrývají dva muži, kteří ji nesou průvodem. Na jeho konci pak symbolicky padne za oběť a znovu se oživí. Za stometrový závoj královny se postupně řadí všechny přítomné masky a vyrážejí na průvod městem, kde se zastaví na společný tanec v kole či hod svatební kyticí. Cestu jim razí vymítačky, dopravu řídí muži převlečení za dopravní kužely.
Být královnou masopustu byl jeden z nejkrásnějších dnů mého života. Je to taková oslava bytí.
Na rozdíl od tradičních masek, jako je medvěd, kůň nebo třeba bába s nůší, nepatří role královny masopustu do původního zvykosloví, ale vznikla právě tady, v Roztokách u Prahy. Vůbec první královnou zdejšího masopustu byla zakladatelka celé akce, Jitka Tichá. Stála i za vznikem sdružení Roztoč, které tu masopust pořádá a zastřešuje i další sousedské a volnočasové aktivity.
Když před dvěma lety zemřela, převzaly štafetu její dcery. „Do Roztok jsme se přistěhovali z Benešova, kde máma pořádala masopusty a podobné akce se svými spolužáky z DAMU a kamarády z ochotnického divadelního spolku Ledňák. V zimě 1997 uspořádala první masopustní obchůzku i v Roztokách. Myslím, že to vycházelo z její potřeby poznat se s místními lidmi,“ vzpomíná dcera zakladatelky tradice Madla Marková, která dnes stojí za organizací celé akce.
Už tehdy do Roztok na masopust začali jezdit lidé z Prahy a okolí. Skupinky muzikantů se naučily masopustní písně a na výtvarných dílnách začaly vznikat první velké kašírované loutky, které v průvodu figurují dodnes.
Ty nejstarší, více než 25 let staré, vyráběli především výtvarníci Zuzana a Jaromír Sléhovi a další dobrovolníci z řad kreativní veřejnosti. Místní je i dodnes pečlivě opečovávají – před masopustem je vyndají ze skladu, vyspraví a navoskují, aby venku odolaly nepřízni únorového počasí.
„Zuzka učila v Roztoči výtvarku a Jarda vymýšlel konstrukce pro nošení masek,“ vysvětluje Madla Marková původ prvních loutek nadživotní velikosti. Několik set masek je během roku uloženo ve fundusu sdružení Roztoč a zpravidla se vyndávají až před masopustem.
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Čas od času se na Roztocké někdo obrátí s žádostí o jejich vypůjčení na jiné masopusty nebo kulturní akce, jako byl v létě například folklorní festival ve Strážnici. Postava Bakcha ládujícího se věncem jitrnic se loni podívala dokonce až do Bruselu.
„Dva roky po sobě k nám jezdili bubeníci a performeři z Bruselu a pozvali nás i na jejich letní průvod. Ten ale probíhá trochu jinak – vynášejí na světlo politická a společenská témata typu klimatická změna, přistěhovalci nebo LGBT,“ vypráví divadelník Ondřej Marek, který se scénografkou Dorotou Krátkou masopust spolupořádá.
K roztockému masopustu neodmyslitelně patří také hladová postava Půstu, Smrťáci nebo různé zvířecí masky od zmiňované klisny „Klibny“ přes kozy, kohouty až po modré jeleny, kteří do české tradice vnesli nádech exotiky. Jejich autorkou je mexická scénografka Fortuna, která pro motiv sáhla k mexické legendě o stvoření světa. Původně vznikli pro imerzivní divadelní projekt Proměna krajiny, který se hrál v Roztockém háji.
Velkou roli při roztockém masopustu hrají i masky vlaštovek nebo chrtů, které byly součástí družin předchozích královen. Roztočtí mají několik set vlastních masek, které půjčují veřejnosti, ale každý může přijít ve vlastní masce. V průvodu se objevují i propracované modely, jako byla letos medúza nebo čajová konvice.
„Nechceme, aby na nás chodili koukat lidé jako na karneval v Benátkách nebo v Riu. Každý, kdo se masopustu účastní, by měl přijít v masce,“ říká Ondřej Marek.
Masky na společné tance vznikají ve dvou ateliérech; v jednom z nich se šije, v dalším lepí a maluje. Vznikly tu i masky na předtančení v šapitó, které zahajuje večerní placený kulturní program. „Sem ještě přijdou rolničky a dolů dám krajku na zavázání pod bradu,“ ukazuje Dorota Krátká den před masopustem.
Každý, kdo se masopustu účastní, by měl přijít v masce.
O den později už její výtvory oblékli performeři, kteří doprovodili přes třicet tanečnic ve folklorních sukních ve stylu Prodané nevěsty v kombinaci s vystoupením akrobatů. Po koncertě kapely Magnum Jazz Bigband ukončil celou akci tradiční obřad čepení nevěsty a pochování basy.
Akci organizuje zhruba padesát lidí a dvě stovky dalších dobrovolníků. Někdo staví pódium a šapitó, další vyrábí masky, jiný peče vdolky nebo čepuje pivo. Obrat celé akce se podle Ondřeje Marka pohybuje řádově kolem milionu korun. „V tom je ale zahrnuta především technika, zázemí, vytápění a podobně. Většinu práce obstarají dobrovolníci,“ připomíná.
Část peněz se vybrala předem formou crowdfundingu, část za lístky na večerní program. „Máme finanční podporu města, menší grant z kraje a ministerstva školství v rámci celoročního programu sdružení Roztoč a část nám dává také Letiště Václava Havla v rámci celoročního grantového programu pro obce postižené provozem letiště. Něco přispívají i místní podnikatelé,“ říká Marek s tím, že zhruba polovinu ale musejí vybrat od návštěvníků.
V posledních letech přichází návštěvníků několik tisíc, na tom nejpočetnějším ročníku bylo podle odhadu organizátorů asi deset tisíc lidí. Dříve průvod vycházel z nádvoří roztockého zámku, chodil od domu k domu a u každého dostával pohoštění. Na Holém vrchu se pak spojoval s průvody z Únětic a Suchdola.
Veselice končívala v únětické sokolovně, přilehlém prostoru zvaném „kravín“, v místním vyhlášeném podniku U Lasíků a později také v Únětickém pivovaru.
S přibývajícími návštěvníky přestaly kapacity zámeckého nádvoří i koncových restauračních zařízení stačit, a místní se proto rozhodli vybudovat základnu akce ve velkém šapitó. Nejdříve stálo v horní části města, poté se přesunulo ke břehu Vltavy. Komorní sousedskou obchůzku místní ale drží dodnes, jen zvlášť, v jiném termínu než veřejný průvod.
Právě roztocký masopust dal ostatním novodobým průvodům masek, které se konají například v Praze na Břevnově, na Letné, na Žižkově, v Hlubočepech nebo na Kladně, tradici královny masopustu, která v původním lidovém obyčeji nefiguruje. Vznikla tak, že zakladatelka akce Jitka Tichá původně chodila za královnu a celý průvod přirozeně vedla.
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
„Když už nemohla stát v čele průvodu, protože měla na starosti další organizační věci, přistoupilo se k volbě královny masopustu,“ říká její dcera Madla Marková, která taktéž bývala královnou. „Dnes se královna volí i na leckterém jiném masopustu, ale pochází to právě z toho našeho,“ vysvětluje pyšně. „Kdyby nevznikl roztocký masopust, neexistovala by dnes ani řada pražských a středočeských masopustů,“ doplňuje ji Marianna Stránská.
Na masopusty po celé republice, včetně toho roztockého, jezdí pravidelně také vystudovaná antropoložka Kateřina Papežová: „Už jsem masopustů navštívila opravdu hodně a musím říct, že na tom roztockém se projevuje velká kreativita a zručnost. Umějí přetavit tradici do současnosti snad nejlépe,“ říká žena, již zajímají tradice, jejich přežívání a posun v moderní době.
Na roztocký masopust jezdí téměř dvacet let a vzpomíná především na ty předchozí, menší ročníky: „Největší gros akce byl pochod neolitickou krajinou Holého vrchu, kde se průvody setkávaly. Za soumraku tam spolu všichni tančili v kole a mělo to obrovský náboj.“
Foto Vojtěch Veškrna
Na masopust si Kateřina Papežová vyrábí vlastní masku, podobně jako to dělá řada dalších účastníků. „Mám folklorní základ, který obměňuji nějakým moderním twistem – například že tradiční kostým korunuje discokoule,“ popisuje.
Letos se inspirovala silvestrovským folklorem ze švýcarských Alp, kde na hlavě nosí panoramata vesnic a stavení. „Stačí mít ale i minimalistickou masku s vtipem, třeba si gafou na klobouk přidělat řapíkatý celer, jak jsem jednou viděla právě v Roztokách,“ dodává.
Návrat k tradicím a obnovu oslav masopustu, který se ve staré předkřesťanské tradici týkal hlavně příslibu plodnosti, kvituje Kateřina Papežová s povděkem: „Přijde mi důležité, ukotvující a pro psychiku prospěšné, uvědomovat si koloběh roku. Většina společnosti slaví Vánoce, Velikonoce, možná ještě čarodějnice a Halloween. Původními svátky jsou ale především rovnodennosti a slunovraty nebo dušičky, kdy se ztenčuje hranice mezi naším světem a světem zemřelých. Je dobré, když se k tomuto lidé vztahují,“ říká.
Masopust je podle ní jedním z momentů, které pomáhají lidem uvědomovat si proměnlivé kvality každého období. „A také je to skvělá zábava, kde jde o sounáležitost s ostatními lidmi – v tom mají rituály magickou schopnost zlepšovat člověku život.“
