Štíhlý krasavec milých, přívětivých rysů, zanechávající všude stopu své zadumané, ušlechtilé duše. To stálo v nekrologu Jakuba Schikanedera otištěném v časopise Zlatá Praha. Jinak ale o tajemném malíři víme málo. Mluví za něj ikonické dílo, jehož hodnota závratně roste.
Archiv Národní galerie v Praze
Ateliér Samuel Kohn, Jakub Schikaneder, kolem 1884, Archiv Národní galerie v Praze
Pražská nokturna. Zákoutí uliček za soumraku. Schoulené postavy za úsvitu.
Od poslední výstavy uměleckých děl Jakuba Schikanedera ve Valdštejnské jízdárně, kterou připravila Národní galerie Praha, uplynula více než dekáda. Cena obrazů závratně stoupá. A ještě stoupat bude. Blíží se totiž sté výročí malířovy smrti. S rostoucí hodnotou obrazů ale přibývá i množství falz.
Pohled na výstavu Jakuba Schikanedera ve Valdštejnské jízdárně, 2012–2013
„Ceny Schikanederových obrazů vyletěly tak vysoko, že už si nedovedu představit, kam by ještě šplhaly,“ říká Veronika Hulíková, historička umění a ředitelka Sbírky moderního umění Národní galerie Praha.
Poslední akvizicí, kterou Národní galerie obohatila svou kolekci děl Jakuba Schikanedera, je obraz s názvem Večer, zakoupený v roce 2003 za 1,5 milionu korun. „Obraz překonal hranici milionu korun a tehdy nám to přišlo jako něco naprosto neuvěřitelného,“ dodává Hulíková.
Večer, 1897, Národní galerie v Praze
V současné době přesáhly aukční ceny Schikanederových děl hranici deseti milionů korun. Rekord drží obraz Mlékařka, vydražený v roce 2019 za víc než devatenáct milionů korun v Galerii Kodl. V době výstavy byl nezvěstný, ale známý z fotografie pořízené v roce 1905 v Schikanederově ateliéru, kde před ním umělec sedí s paletou a štětcem.
Zikmund Reach, Jakub Schikaneder v ateliéru na Uměleckoprůmyslové škole, 1905, Archiv Národní galerie v Praze
Sté výročí úmrtí malíře s cenami jistě ještě zamíchá. Proč se obrazy tajemného charismatického umělce těší takové oblibě?
„Jeho obrazy jsou vizuálně velmi působivé a současně srozumitelné,“ říká Hulíková. Je jedinečný a poznatelný. Předává lidem schopnost najít krásu v ponurosti a lítost i klid v pomíjivosti. Schikaneder zachycuje kouzlo i syrovost okamžiku.
Výjimečné jsou i náměty děl, v raných pracích jsou hlavními postavami ženy v těžkých životních situacích. V pražských nokturnech, která vznikala od konce devadesátých let devatenáctého století, dosáhl harmonického spojení tématu lidského osudu, proměny města a jedinečného malířského rukopisu.
Archiv Národní galerie v Praze
Smutná cesta (Truchlivý návrat), 1886, Národní galerie v Praze
Archiv Národní galerie v Praze
Na Dušičky, 1888, Národní galerie v Praze
Ve skutečnosti ale o malíři, jehož obrazy moc dobře známe a okamžitě poznáme, víme opravdu pramálo. Zemřel v nedožitých sedmdesáti letech a dopisů po něm zbylo jen pár.
Manželka Emílie ho o několik let přežila. Bohužel není známo, co se po její smrtí stalo se Schikanederovými díly či korespondencí, které byly součástí jejího majetku. Její pozůstalostní spis byl skartován.
V ústraní (Podobizna manželky Emílie), 1884, Národní galerie v Praze
To, co o malíři víme, je poskládané ze vzpomínek jeho přátel a archivních dokumentů. I tak má ale tato mozaika bílá místa.
Narodil se v Praze 27. února 1855 jako druhorozený syn. Rodina Schikanederových nežila v bohatých poměrech. Finanční situace se výrazně zhoršila, když bylo Jakubovi patnáct let a jeho otec zemřel. Matka pak byla nucena požádat pražskou radnici o chudinský příspěvek.
Lékař a blízký přítel Josef Thomayer o něm napsal: „Chodil léta v jednoduchém kabátě i v čas nejkrutějších zim. Také ve příčině žaludku navykl nejednomu odříkání.“
Přesto se Schikanederovi podařilo uspět už během svého života. Finanční jistotu mu poskytla pozice profesora na pražské Uměleckoprůmyslové škole a umožnila mu podniknout i řadu služebních cest, například do Anglie a Skotska.
„Když to porovnáme s jeho spolužáky, například Mikolášem Alšem či Františkem Ženíškem, cestoval poměrně dost. První cesty do Francie a Německa realizoval již jako čerstvý absolvent Akademie,“ říká Veronika Hulíková.
Jak si ale dokreslit osobnost malíře, jehož tajemná díla nás vábí? Jakub Schikaneder byl vůdčí povahy už během studií. Jeho spolužák Mikoláš Aleš ho ve studentském časopise Blbárna zachytil jako člověka se smyslem pro humor. Dokonce se kolem něj shlukovali spolužáci, kteří si říkali Kubovo bratrstvo.
Mikoláš Aleš, Titulní list časopisu Blbárna, 1874, Národní galerie v Praze
Získal reputaci, jeho obrazy šly na odbyt a zakázky se množily. S nabytým věhlasem se začínají objevovat i první kopie jeho obrazů.
„Existuje celá řada falz, která vznikla již za jeho života. Je celkem obtížné je odhalit, poněvadž materiálově odpovídají. Mají navíc i stejné přirozené znaky stáří,“ komentuje Adam Pokorný, vedoucí Restaurátorského oddělení Národní galerie v Praze.
Století se láme a Schikanederovy obrazy potemněly. Jeho rodinný život zůstal nenaplněný. Charismatický malíř zpracovává zármutek z úmrtí novorozeného syna a svět už nikdy nemá být jako předtím.
Domy, ve kterých žil, jdou k zemi jeden po druhém. Koňské povozy vystřídaly tramvaje. Židovské město je asanováno. Možná právě to bylo hnacím motorem jeho pochmurných děl – zachytit město ještě tak, jak ho pamatuje.
Ulice navečer, 1906, Národní galerie v Praze
Archiv Národní galerie v Praze
Zimní večer ve městě, 1900 až 1910, Národní galerie v Praze
Schikaneder chodí na dlouhé procházky. Bedlivě, až úpěnlivě nasává atmosféru míst tak, aby je později ve svém ateliéru mohl přenést na plátna. Zachytit tíhu i krásu okamžiku.
Jeho styl malby má naprosto osobitý rukopis. „Maloval na připravené plátno, zakoupené už s podkladem, a hrubými štětci nanášel ještě druhou podkladovou vrstvu,“ vysvětluje restaurátor Pokorný. Cílem bylo vytvořit texturu, kterou pak využíval při samotné malbě. „Následně si kompozici vymezil úhlem, jak to vidíme na infračervených snímcích, které zobrazují spodní barevné vrstvy,“ pokračuje.
Jedno z jeho nejslavnějších děl – Vražda v domě – čeká 4. března průzkum infračervenou kamerou. „Díky němu můžeme odhalit podkresbu a způsob, jakým si celou scénu rozvrhl. Tato technika ukáže i případné autorské změny během procesu malby, kdy malíř mění kompozici nebo dělá korekce,“ dodává restaurátor Pokorný.
Vražda v domě, 1890, Národní galerie v Praze
Schikanederova originalita v práci s plátnem, náčrtem i nánosem barev ho výrazně odlišuje od falz. „Kombinuje krycí malbu s nanášením transparentních tónů. Je to souhra studených a teplých odstínů, což dává obrazu specifické barevné kvality. Zároveň ale výsledek působí přirozeně, to je vzácné,“ uzavírá restaurátor Pokorný.
V roce 1908 ale Schikaneder přestává veřejně vystavovat. „Dostal se do generačního sporu s mladými umělci, kteří nastoupili na domácí uměleckou scénu a kteří považovali jeho způsob tvorby za překonaný,“ říká Veronika Hulíková.
Schikaneder však na sklonku života nestrádal, měl svůj okruh sběratelů a do roku 1922 působil na Uměleckoprůmyslové škole. Po odchodu na odpočinek podnikl s manželkou Emílií poslední cesty na německé pobřeží Severního moře a na ostrov Helgoland.
Moře, 1922 až 1924, Národní galerie v Praze
Archiv Národní galerie v Praze
Na svatební cestě, 1922 až 1924, Národní galerie v Praze
A teď k falzům a k tomu, jak do nich omylem neinvestovat.
Od první velké Schikanederovy výstavy, kterou Národní galerie Praha připravila na přelomu let 1997 a 1998, se objevily desítky falz. „I ve sbírce Národní galerie Praha jsou dva obrazy, u nichž restaurátorský průzkum, který výstavě předcházel, odhalil, že se jedná o falza. Jedním z nich je malba s názvem Večer v Týnské uličce,“ dodává Veronika Hulíková.
Falzum Večer v Týnské uličce, Národní galerie v Praze
Na poslední výstavě Schikanederových děl bylo téměř třicet zápůjček ze soukromého vlastnictví.
„Některá falza jsou zjevná na první pohled. Odborná expertiza má vždy tři části – vyjádření historika umění, posouzení restaurátora a zprávu z chemicko-technologické laboratoře,“ říká restaurátor Pokorný.
V případě falz Schikanederových obrazů se často setkáváme s „dvojicemi“, kdy existuje originál a podle něj vytvořené falzum. „V době vzniku falz však originály nebyly veřejně vystavené. Ten, kdo podle nich pracoval, k nim ale musel mít přístup. A to buď v Schikanederově ateliéru na Uměleckoprůmyslové škole, nebo v soukromé sbírce,“ říká Pokorný.
Dává i příklad jedné rodiny, která k němu přinesla domnělý Schikanederův signovaný obraz k restaurování. Dědila ho z generace na generaci. K odhalení, že jde o falzum, došel v momentě, kdy pomocí technologií objevil přemalovanou signaturu jiného malíře. Jednalo se o originální dílo autora, který byl silně ovlivněn Schikanederovým dílem. Jeho podpis pak někdo v minulosti zakryl a opatřil falešnou signaturou Jakuba Schikanedera.
Renomované aukční domy spolupracují s restaurátory a historiky umění. Riziko pořízení falza je zde v podstatě minimální.
Tím, že se neexistuje soupis obrazů, který by si vedl sám Schikaneder, nedá se přesně odhadnout, kolik obrazů je ještě skryto v soukromých sbírkách. „Občas se stane, že se tu a tam ve světě objeví obraz na aukci, kdy třeba zemře původní majitel a dědic k dílu nemá vztah, a můžeme doufat, že se posléze objeví i v Česku,“ říká Hulíková.
Archiv Národní galerie v Praze
V podvečer na Hradčanech, 1910 až 1915
Na nábřeží, 1910 až 1920
Největší kolekci děl Jakuba Schikanedera v České republice spravuje Národní galerie v Praze. Má téměř sto obrazů a kreseb. V současné době jsou čtyři Schikanederova plátna – Vražda v domě, V podvečer na Hradčanech, Na nábřeží a Mrtvá dívka – vystavena v expozici 1796–1918: Umění dlouhého století ve Veletržním paláci.
Další díla se nacházejí ve sbírkách Galerie hlavního města Prahy, Památníku národního písemnictví a regionálních galeriích, například v Západočeské galerii v Plzni nebo v Oblastní galerii v Liberci.
