„Vezměme si teroristický útok z 11. září 2001,“ píše Nassim Taleb v knize o následcích vysoce nepravděpodobných událostí Černá labuť. „Pokud bychom si byli dokázali o den dříve podobný čin jen trochu představit, nebylo by k němu došlo.“
Kdyby předtím někdo prosadil zákon, který by vešel v platnost 10. září 2001 a vyžadoval by, aby mělo každé letadlo pilotní kabinu zavřenou za neprůstřelnými dveřmi pro případ, že by ho chtěl někdo unést a zaparkovat s ním v 82. patře jižní věže Světového obchodního centra, nikdo by tomu člověku pomníky nestavěl – byl by to však největší hrdina své doby.
Nový blockbuster režiséra Christophera Nolana nejenže staví časově paradoxní pomník právě takovým hrdinům, ale sám se stává monumentem střetu s hrozbou, která se na současnost žene z budoucnosti jako nákladní loď nastavená na zpětný chod proti toku času. Připomíná „chronolity“ ze stejnojmenného románu spisovatele Roberta Charlese Wilsona: v něm se na Zemi začnou objevovat gigantické pomníky jako mementa obří bitvy, která se teprve odehraje.
Christoper Nolan se při tvorbě filmu Tenet, jehož první klapka padla v květnu 2019, dostal do podobné situace a v momentech, kde se řeší zpětný dopad kataklyzmatických událostí, je jeho snímek prorocký. A to i vzhledem k tomu, v jaké situaci se odehrává jeho premiéra – kvůli koronavirové pandemii několikrát odsouvaná. Česko se jí dočká dříve než Spojené státy (27. srpna oproti 3. září), kde na ni trailer láká nevídanou frází „WHERE THEATERS ARE OPEN“. Tam, kde jsou kina otevřená.
Fakt, že si hrdina snímku s rozpočtem přesahujícím 200 milionů dolarů musí v určitou chvíli nasadit na tvář futuristickou obdobu roušky, je už jen třešničkou na dortu. Stejně jako nezbytné sociální distancování protagonistů, jejichž samotná přítomnost na určitém místě má tak zásadní dopady, že musí být skryti za průhledným štítem neprůstřelného skla.
Úchvatná škála globálních lokací, mezi nimiž se hrdinové pohybují, působí dnes vzhledem ke krizi cestovního průmyslu až mimozemsky – krizi, která si lidstvo podle mnohých socioekonomických ukazatelů zatím jen tak zlehka oťukala a teprve se v rohu ringu chystá, až si v budoucnu sundá rukavice a vystrčí na nás pěsti.
Film Tenet je ovšem i aktivním protagonistou nastalé situace: v určitém ohledu na něm visí celý filmový průmysl. Analytická společnost Ampere Analytics odhaduje, že v následujících pěti letech přijde hollywoodský byznys o 24,4 miliardy dolarů, a přesuny vysokorozpočtových snímků jako Trolové: Světové turné nebo Mulan do online vysílání mají dalekosáhlé následky na rozestavení největších hráčů filmového průmyslu na tržní šachovnici.
Režisér a scenárista Nolan by teď, nebýt propuknuvší pandemie, multiplexům servíroval blockbuster o průraznosti svého Počátku či Interstellaru. Svět se ale nenávratně změnil a Nolan jako by nově fungoval coby hrdina svého snímku – časový agent, jenž byl vyslán proti proudu času se snímkem, který nás sice nestihl varovat, ale přinesl nám manuál k tomu, jak se ve vichru tlakové vlny nastalých okolností pohybovat dál. Jak?
Soustředěně. Svědomitě. Sebejistě. Navíc ve velice, velice dobrých oblecích, jejichž kvalita patří k jedné z nejmilejších scén snímku. To je modelové chování stěžejních protagonistů, kteří přistupují k probíhajícímu všezahlcujícímu mumraji s precizností chirurga. Jsou to vyslanci řádu ve víru chaosu, což je stejné rozvrstvení sil, jaké pozoruje i dnešní postkoronový, ale zdaleka ne postkritický svět.
Jako i v jiných režisérových filmech se přitom hrdinové nalézají v presu nezměrných okolností, jak naznačují i tradičně nolanovské obří celky, v nichž jsou lidé nesmírně maličcí. Opět tu ale z každého záběru čiší i jejich síla, která tím gargantuovským světem kolem nich dokáže pohnout, jak vidno na nezlomnosti lidského usilování – podobně jako v Dunkirku či v Návratu temného rytíře, kdy ve finále Joker skutečně otočí celý svět vzhůru nohama.
Oproti dalšímu Nolanovu hitu Interstellar, přinášejícímu na filmová plátna trochu obehranou písničku motivů, které měl člověk dávno načtené ze sci-fi literatury, je Tenet zástupcem filmů posouvajících vědecko-fantastické motivy dál na poli kinematografie. Proto klade vysoké nároky nejen na své hrdiny (z nichž má každý kromě rychlých pěstí a valníku charismatu přinejmenším také fotopaměť a dva doktoráty z jaderné fyziky), ale také na diváka.
Informační nálož, kterou potřebuje publikum pobrat jen proto, aby se vůbec začalo orientovat ve světě, v němž se příběh odehrává, sice nedosahuje tak závratné kadence jako v ještě o poznání složitějším filmu o paradoxech času Vynález režiséra Shanea Carrutha (během jehož sledování se musíte přehrabovat v několika rozkreslených časoprostorových schématech), ale s lovením toho nejvypečenějšího kousku z kyblíku popcornu kompatibilní také zrovna není.
S tím však není kompatibilní ani současnost, jejíž předsunutý obraz nám Tenet představuje. Diváci jsou ve stejné situaci jako jeho hrdinové: události, které jsou v tuto chvíli v pohybu, jsou velmi pravděpodobně jen předběžnými otřesy zemětřesení, teprve nabývajícího na síle v budoucnosti, kdy otřese Zemí.
V jedné epizodě britského televizního seriálu Pán času se hovoří o tom, že ve chvíli, kdy se člověk narodí, vyrazí jeho směrem z budoucnosti jeho zhouba – a každým krokem vpřed, který učiní, k němu o krok blíže pokročí i jeho neodvratný osud. I směrem k nám, obyvatelům postkoronového světa, vykročilo s počátkem pandemie nemoci covid-19 cosi neodvratného.
Proto musíme přestat šátrat v kyblíku s popcornem a vzít si za vzor Nolanovy hrdiny: pevně stát, s rozmyslem, důkladnou strategií a nezdolnou vášní se připravit na to, co přijít má.
A přitom být zatraceně dobře oblečeni.
