Co by slavná válečná fotografka Lee Miller řekla o svém životopisném filmu s Kate Winslet, se už nedozvíme. Pokud ale byla skutečně tak nekompromisní v tom, aby lidé viděli pravdu, jakkoli hrůznou, je klidně možné, že by si nad tak vycíděným pomníčkem odfrkla. Jen dobré úmysly totiž ještě nedělají dobrý film.
Životopisné drama režisérky Ellen Kuras je v některých chvílích až komické v tom, jak nevynechá ani jedno žánrové klišé.
To když třeba naproti zestárlé fotografce posadí mladého novináře, před kterým má žena vzpomínat na hrůzy druhé světové války, jež zachytila jako válečná korespondentka magazínu Vogue. Teď už na pátrání v paměti moc nemá náladu, ale žurnalista ji přesto rozpovídá.
Zažíváme tak nejprve předválečnou idylu u moře, u níž pochopíte, že film Lee: Fotografka v první linii měl být potenciálním oscarovým vehiklem pro Winslet.
Podobně jako v jiných životopisech jí tu totiž sekunduje partička herců trochu nižších šarží, jejichž hlavním úkolem je hvězdu nezastínit, popřípadě říkat věty typu „Otázka je, čím chceš teď být, Lee Miller?“, které se budou dobře vyjímat v trailerech.
Pokud na to tedy máme odpovědět, tak Lee, bývalá modelka, chce být po začátku války hlavně užitečná. Z Británie se vydává fotit do Francie okupované nacisty, kteří ale v mnoha chvílích nejsou tak hrozní jako spojenecký patriarchát, jenž ženám nedovoluje, aby šly na frontu. Lee tak jako žena čelí nepřátelům na více frontách.
Je v tom další smutný paradox. Tvůrci určitě chtěli, aby Lee byla co nejvíc komplexní postavou, v této snaze se ale nevědomky okruhem vrátili a vytvořili další klišé, které umožní mrtvou postavu, jež se už nemůže bránit, prodat jako současnou uvědomělou bojovnici.
Lee tady působí, jako kdyby o sobě vyprávěla vycíděnou legendu, jako kdyby věděla, v jakých frázích svůj příběh modernímu divákovi odkomunikovat.
Když vám tak klade na srdce, že byla od narození odhodlaná, že chtěla odvrátit zrak, ale nemohla, nebo že existují různé druhy ran, včetně těch neviditelných, přejete si, aby odněkud vylezla jiná fotografka Lee, rezignovaně cynická Kirsten Dunst z nedávné Občanské války, a trochu s kolegyní zatřásla, aby se tím proudem banalit alespoň na chvilku tak neprožívala.
Ten zmíněný Oscar z tohoto filmu pro nikoho ze zúčastněných nekouká, vždyť jde o jeden z těch snímků, v nichž se emoce zesilují tím, že režisérka nechá Winslet a její kolegy zapálit cigaretu, ať už jde o smutek, nebo rozčilení.
Loňská Zóna zájmu přitom dokázala, že o hrůzách holokaustu jde pořád točit způsobem, jenž diváka vyvede z míry, když se o to pokoušejí tvůrci, kteří ohledávají možnosti filmového vyjádření.
Tenhle film je ale filmařsky naprosto dutý, i když by strašně chtěl diváky emocionálně vydírat. Když Lee v jedné z posledních scén v časopise nevezmou fotky nacistických zvěrstev, začne úplně náhodně na schodech vyprávět, jak ji jako dívku zneužili.
Stále nejste otřeseni? Následuje scéna se synem, jemuž se Lee omlouvá, že nebyla dobrou matkou, ale že dělala, co mohla. Pardon, ale to už je vyloženě k smíchu.
