České aukce trhají rekordy (poslední padl v říjnu) a dle art indexů nákupy na zdejším uměleckém trhu rostou o desítky procent ročně. Stále více sběratelů se rovněž touží sbírkami veřejně pochlubit. Ne vždy však sklidí aplaus.
Hořkou pilulku musel spolknout Robert Runták, když minulou neděli otevíral svoji novou Telegraph Gallery v Olomouci. Na vernisáž výstavy Václava Stratila totiž vedle zvaných hostů dorazila i skupina studentů umění, kteří rozlepili po galerii i návštěvnících desítky nálepek s nápisem „exekučně zabaveno“.
Sběratel Runták léta šéfuje Exekutorskému úřadu v Přerově. Čelí proto často kritice, že umění pořízené za prostředky z exekucí sice samo neztrácí na kvalitě, morální kredit takové kolekce je však značně pochybný. Díly renomovaných autorů se tu dekoruje byznys, který je sice zákonný, ale pro stále větší část společnosti eticky problematický. V posledních letech se pro takovéto „dekoratérství“ vžil nový termín: artwashing.
I do Česka tak dorazilo téma, které už několik let čeří veřejnou debatu v západní Evropě a ve Spojených státech. Řada renomovaných muzeí a galerijních institucí pod tlakem protestů umělců i široké veřejnosti odstupuje od letitých sponzorských smluv s farmaceutickými, naftařskými nebo zbrojařskými giganty.
British Museum se v únoru rozloučilo s British Petroleum, Metropolitní muzeum v New Yorku pak v květnu s rodinou Sacklerových, jejichž firma prokazatelně profituje na americké opiové epidemii. Už před dvěma roky přiměly protesty fosilních aktivistů dvě hlavní nizozemské umělecké instituce, Van Goghovo muzeum v Amsterodamu a Mauritshuis v Haagu, ukončit dlouhodobé sponzorské smlouvy s ropným a plynovým gigantem Shell.
Českou výtvarnou scénu letos rozhýbaly filantropické aktivity velkopodnikatele v energetickém průmyslu Petra Pudila. Pudil Family Foundation sponzorovala Národní galerii a Akademii výtvarných umění. Od prvního partnerství ustoupil sám Pudil po odvolání bývalého ředitele galerie Jiřího Fajta, Akademie neprodloužila sponzorskou smlouvu s tím, že další financování bude vždy pečlivěji vybírat a diskutovat.
Samozřejmě v případě privátních sbírek a privátních muzeí je situace jiná a průzkumu vlastních etických hranic i prodejní ceny svého svědomí čelí spíš samotní umělci.
Málokdo z těch českých se rád veřejně pochlubí tím, že jeho díla má ve své sbírce například předseda SPD Tomio Okamura. Krištof Kintera, který Okamurovi ještě před jeho angažmá v politice prodal svého držkujícího havrana (Mr Raven – I see, I see, I see, 2009), se nechal slyšet, že při pravidelné údržbě díla tam jeho majiteli namluvil nový vzkaz na téma uprchlíků.
Umění se s mocí, politikou a penězi vždy potýkalo – historicky si s nimi často rovnou tykalo. Společenský význam a dosah kvalitního umění však určitě míří výš, než je role statusové dekorace. Alespoň toho umění, které přetrvá a bude jej pak možné vnímat jako výnosnou investiční komoditu.
I proto je debata o financování umění důležitá pro všechny její aktéry.
