V sobotu 6. prosince zemřela jedna z ikon dokumentární fotografie Martin Parr. Na konci listopadu přitom ještě vystupoval v Ostopovicích u Brna. Přečtěte si rozhovor, který při té příležitosti redakci Forbesu Life poskytl.
Živé snímky odhalující realitu bez příkras, stovky knih na kontě a mnoho úspěšných výstav po celém světě. Martin Parr, britská legenda oboru a dlouholetý člen agentury Magnum Photos, dorazil do Česka po čtrnácti letech.
Pro malou vesničku Ostopovice šlo o podobně výjimečnou událost, jako kdyby z autobusu vystoupila Taylor Swift. Autor tam kromě přednášky o své tvorbě přivezl také proslulý anglický humor a nadhled. Mluvil i o výstavě, kterou chystal na leden do Paříže. Už se jí ale nedočká, ve třiasedmdesáti letech podlehl rakovině.
V osmdesátých letech jej proslavila barevná dokumentární fotografie plážových dovolenkářů; navzdory tomu, že zpočátku veřejnost zaskočila a tehdejší fotografickou scénu šokovala. Jiskřivě barevné fotografie ukazující Angličany bez obalu při každodenních situacích se ale nakonec staly ikonickým svědectvím doby, posunuly Parrův styl do popředí, získaly renomé a způsobily revoluci v současné fotografii.
Vůbec první fotka, kterou Parr vyfotil na klasický analog, však byla černobílá a je ze zimy roku 1963, kdy mu bylo jedenáct let. Na snímku zachycuje svého otce stojícího na zamrzlém potoku u jejich domu v Surrey. Od té doby se pro něj focení stalo neodmyslitelnou součástí života.
Hlavním motivem jeho tvorby jsou reálné, místy až absurdní momenty ze života. Soustřeďoval se na situace odhalující zvláštnosti moderní společnosti, zejména střední třídy, s důrazem na turismus a konzum. Hrál si s detaily a přimíchával k nim ironii či břitký humor, díky čemuž vznikal přímý, vizuálně výrazný, a přesto hluboký i laskavý výsledek.
Jako jednomu z mála se mu navíc podařilo dostat dokumentární formát fotografií nejen do galerií, ale i do veřejného prostoru. Jeho dílo patří k nejdražším mezi fotografy vůbec. Ceny jeho originálů se běžně pohybují ve stovkách tisíc korun – u některých větších nebo vzácnějších tisků se mohou vyšplhat dokonce i přes 600 tisíc korun.
Foto Martin Parr / Magnum Photos
Do Česka přijel na pozvání fotografa Romana France. „Mám kamaráda a kolegu dokumentárního fotografa Jona Tonkse, se kterým občas děláme na společných projektech. Ten mě s Martinem seznámil a já se ho zeptal, zda nechce dojet do Česka. Díval se na moje fotky a jen stručně řekl: Proč ne?! Bylo to vlastně dost rychlé a snadné,“ vysvětluje Franc.
Jeho návštěva proběhla od 21. do 23. listopadu a program měl více než pestrý. Začal v ostopovické knihovně přednáškou, kde svým humorem rozburácel celý sál. Přijelo se na něj podívat přes 110 lidí, někteří dokonce z Polska či Rumunska.
Další den pokračoval s foto reviews, kde patnácti předem přihlášeným poskytl zpětnou vazbu k jejich fotkám. Nakonec si s ním zájemci mohli zajít na brunch. I na náš rozhovor si našel čas. Probíhal po telefonu, cestou na letiště.
Jak se vám líbilo Brno?
V Praze jsem už byl několikrát, ale v Brně úplně poprvé. Je legrační, že většinu času jsem buď jedl v restauraci, nebo se setkával s lidmi na domluvených akcích. Nemůžu proto říct, že Brno dobře znám, ale co jsem viděl, je docela dost zajímavé. A lidé mi přišli velmi milí a laskaví.
V Ostopovicích jste se setkal s nadšenými fotografy. Zůstalo vám něco z jejich tvorby v paměti? Může být fotografem každý?
Je vždy skvělé vidět nové fotografy, jejich motivaci i způsob práce. A ano, zapamatoval jsem si sérii fotek o crowd surfingu na polském festivalu Poland Rock. Byly velmi dobré. Tak šest až sedm let staré. Byly to jedny z nejlepších fotografií, jaké jsem kdy z podobné akce viděl. Jméno autora už si bohužel nepamatuju. Pokud něco milujete opravdu hodně, tak ano, klidně se můžete stát i fotografem. Alespoň si to myslím. Mě třeba k focení přivedl můj děda.
Jak vás motivoval ve focení dál pokračovat?
Dědeček byl fotograf. Už když jsem byl dítě, ukazoval mi svoje fotky. Také mi půjčoval svůj fotoaparát a mohl jsem fotit, vyvolávat a dělat tisky. Jako teenager jsem z toho byl naprosto nadšený. Někdy kolem dvanácti nebo třinácti jsem věděl, že chci být fotograf. Je to vlastně hrozně prosté. Zkusil jsem to a dělám to pořád.
A rozhodně jste v tom velmi úspěšný. Co myslíte, že je esencí vašeho úspěchu?
Dívat se pozorně a fotit ještě pozorněji. A také tvrdá práce a vytrvalost. To je hlavní. Fotografie je vlastně docela líné médium, takže pracovat tvrdě a bez přestání je velmi důležité. Mám za sebou mnoho výstav i knih, takže vím, jaký způsob funguje, abych svou práci dostal mezi lidi. A oni si jí evidentně všímají, což je velmi milé.
Foto Martin Parr / Magnum Photos
Foto Martin Parr / Magnum Photos
Váš přístup je o tom, že s realitou pracujete po svém. Proč? Je pro vás běžná realita nudná?
V roce 1982 jsem přešel z černobílé fotky na barevnou, protože si myslím, že barvy jsou zábavné a více lidi přitahují. Realita je někdy nudná, někdy velmi zajímavá. Skrze svůj objektiv se snažím jemně ukázat vlastní interpretaci a názor na to, co vidím před sebou. Moje fotky možná nastavují zrcadlo, někdy něžné, jindy kritické a možná i rozpustilé, které nás nutí přemýšlet o tom, jak společnost ovlivňuje naše životy. Myslím, že v mé práci najdete různá poselství, pokud je vidět chcete.
Většinu času jste za objektivem. Stává se, že jste sám fotografován?
Byl jsem fotografován mnohokrát. Mám dokonce projekt „Photographed Face“, který je o tom, jak jsem focen z různých úhlů i na různých místech. V Naloučanech na Vysočině, kde právě probíhala schůze k 75. výročí hasičského spolku, Roman Franc a Jon Tonks například vyfotili můj portrét jako dobrovolného hasiče.
Foto Roman Franc a Jon Tonks
A líbilo se vám to?
To víte, že ano. Je to zkrátka jedna z těch věcí, kdy z mála vytěžíte maximum.
Zrovna listuji ve vaší nejnovější knize Utterly Lazy and Inattentive. Jak vznikala?
Je to vlastně něco jako autobiografie. S Wendy Jones jsme si online posílali fotografie – já o nich vyprávěl a ona moje slova přepisovala a dávala tomu všemu výslednou podobu.
Tímto způsobem jsme společně dali dohromady celou knihu. Pojednává o celé mé kariéře: o tom, co jsem prožil, kam všude jsem cestoval a jak jsem reagoval na různé situace. Co se v mé práci změnilo a co zůstalo stejné. Jak jinak než skrze fotky, kterých je tam přes sto padesát.
Foto Martin Parr / Magnum Photos
Název by se dal do češtiny přeložit jako Naprosto líný a nepozorný. Proč jste knihu pojmenoval zrovna takto?
Je z mého školního vysvědčení od učitele francouzštiny. Když mi bylo čtrnáct. Byl ke mně velmi kritický. Mně se jeho zpětná vazba vždycky líbila. Pamatuji si ale, že když jsem vysvědčení donesl domů, moje matka ho roztrhla. Já jsem se rozhodl, že si ho nechám. Myslel jsem, že by se mi jednou mohlo hodit.
