Pražská Galerie MIRO se po osmadvaceti letech stěhuje. Už ji nenajdete v kostele sv. Rocha v areálu Strahovského kláštera, ale doslova o dům dál. Její majitel Miro Smolák se dohodl s opatem Královské kanonie premonstrátů, že ji přesune do malebného domu z roku 1667, který stojí hned vedle kostela – mimochodem domu, kde bydleli režisér Otto Haas nebo herec Miroslav Macháček.
Později dům patřil vdově po Rudolfu Slánském ml. a malovat své obrazy do něj chodil i Karel Gott. Otisk historie jako hrom!
Stěhování je to přátelské, žádné drama se neděje: Miro Smolák s úsměvem komentuje, že sice odchází po bezmála třech dekádách, takže nostalgie pracuje, ale jeho zaměstnankyně se těší, že bude konečně teplo. Víte, jak je to v kostelech s vytápěním…
„Smlouvu na pronájem máme do roku 2032. Před dvěma lety za mnou ale přišlo vedení kláštera a v přátelském rozhovoru mi naznačili, že uvažují o reorganizaci. Chtějí v kostele zřídit infocentrum pro celý Strahovský klášter a nabídli mi, že v něm budou prodávat vstupenky i do Galerie MIRO. Taková nabídka se neodmítá,“ vysvětluje Miro Smolák.
S podnikáním začal už v roce 1987, a když vidí otazník v mých očích, kývne hlavou, že opravdu ještě za socialismu – a navrch ve východním Německu, kde v době studií na německé Humboldtově univerzitě v Berlíně a později na pražské FAMU zplodil dva syny a oženil se.
K byznysu ho prý vedl osud. „Nic jiného neumím. Mladší bratr Andrej je akademický malíř, maminka byla porodní bába, která psala lidové básně, a otec řidič nákladního auta, co uměl hrát snad na každý hudební nástroj,“ vzpomíná Smolák.
Když jel na svůj první festival dokumentárních filmů do západoněmeckého Oberhausenu, vzal s sebou i bratrovy akvarely. Poté začal dělat výstavy československých umělců ve Švýcarsku a bývalém západním Německu.
„Tehdy nebylo zakázané obrazy vyvážet, jen to muselo být podle předpisů a se souhlasem organizace, která měla poetický název Art Centrum Praha. A nemuseli jste k tomu mít ani stranickou knížku,“ usmívá se Smolák.
„Když jsem přejížděl švýcarskou hranici se třiceti obrazy v kufru, měl jsem proforma fakturu s cenami obrazů. Když jsem pak dva prodal a vracel se, musel jsem z nich ve Švýcarsku odvést DPH. Art Centrum Praha si z prodeje vzalo 15 procent a zbytek jsem si rozdělil s umělcem. To bylo všechno,“ popisuje lakonicky.
Pak přišla revoluce a jeho podnikání nabylo novou dimenzi. Před osmadvaceti lety založil v Praze komanditní společnost, která dodnes provozuje Galerii MIRO. V roce 2000 k ní pak přibyl Nadační fond Trebbia, každoročně oceňující umělce a mecenáše umění z mnoha zemí světa.
Majitel galerie s úsměvem vzpomíná na doby, kdy v roce 1995 vezl v autě přes Cínovec třicet Picassových litografií z Berlína do Prahy na výstavu. Když to řekl celníkovi, ten tomu nejdřív nevěřil, poté se otočil ke kolegovi a zvolal: „Honzo, pojď se podívat, pan Smolák veze třicet Picassů!“
Smolákova galerie, která dlouhá léta úzce spolupracuje s Galerií Michael Haas Berlín/Curych, se specializuje z 80 procent na světovou klasickou modernu. Nabízí díla nejen Picassa, Chagalla, Braquea a dalších světových klasiků, ale i současné špičkové české a zahraniční umění.
Právě teď pořádá velký výprodej děl, která vlastní, a dělá inventuru v necelých třinácti stech exponátech. „Některá díla jsem třicet let neviděl. Byla uskladněna ve třech skladech, jeden z nich byl v Berlíně,“ konstatuje Smolák.
Foto Tony Cragg
Důvodem velké inventury je nejen získat peníze, ale také se vejít do nové, menší galerie a redukovat depozitáře. Smolák proto rozesílá katalog na jméno stovce českých movitých podnikatelů a čeká, kdo bude mít zájem.
Čekání se prý vyplatí: jednomu ze seznamu movitých Čechů posílal katalogy čtyři roky a nic. Po čtyřech letech se dotyčný ozval sám. Dalšímu chodily katalogy na adresu bez odezvy dokonce sedm let, ale poté koupil hned napoprvé téměř dvacet děl a v době hypoteční krize investoval do dalších desítek grafik, obrazů i plastik.
Miro Smolák je ale rád, že kupovat chodí i lidé, kteří nejsou nijak závratně bohatí. Říká, že přichází nová generace klientů, kteří se narodili, když jeho galerie v Praze vznikla. Svědčí to podle něj o tom, že jsme kulturní národ.
Příkladem je učitelka z Moravy, která neváhala sednout na vlak a přijet na výstavu, aby si koupila grafiku Míly Fürstové, kterou ve světě proslavila křídla pro Coldplay. Anebo manželé z Kutné Hory, které Smolák překvapil svou obchodní strategií.
Prohlíželi si katalog grafických listů, ale když viděli cenu jedné grafiky, váhali. Majitel galerie jim nabídl, ať si sami určí cenu, aby měli z díla radost. Nakonec se dohodli a rodina si domů odvezla čtyři grafické listy.
Smolákově byznysu nahrává, že lidé dnes přemýšlejí, jak bezpečně uložit peníze. Bylo to tak i v době zmíněné krize, která odstartovala v roce 2008. „Všichni na ni žehrali a mému umění se velmi dařilo,“ pochvaluje si muž, kterému bude zanedlouho sedmdesát, ale obrazy ho baví prodávat úplně stejně jako před čtyřiceti lety.
