Když do luxusního resortu na Sicílii přijede ve druhé řadě minisérie Bílý lotos několik zazobaných hostů, vyslechnou si zdejší legendu, podle níž místní dívka v zápalu vzteku usekla hlavu svému milenci, protože zjistila, že jí lhal a doma má manželku s dětmi. Malebná městečka i honosné vily jsou tak doteď osázené keramickými hlavami, které jako němá mementa samozřejmě zdobí i přepychové hotelové pokoje, v nichž se však zakázané milostné avantýry dějí dost možná každý týden.
Právě vztahové a následně i postelové poklesky se v pěti dílech z celkových sedmi, které jsme dostali k recenzi, zdají být hnací silou pokračování minisérie, jež se loni v létě stala nečekaným diváckým hitem, který o pár měsíců později shrábl deset sošek Emmy.
Režisér Mike White přitom „jen“ vyslyšel žádost stanice HBO a v takzvané covidové bublině natočil jedovatou satiru z havajského letoviska, kde tráví dovolenou boháči, kteří si často myslí, že jsou dobří lidé, ačkoli personál, který je obskakuje, o nich má naopak to nejhorší možné mínění.
Místo roztržek rozmazlených milionářů s vedením hotelu o kvalitě servisu či rasového napětí na společných rodinných večeřích se nyní do popředí dostávají záležitosti těla, s nimiž si noví hosté neumí poradit. Seriál tak tentokrát vypráví i o tom, jak lidé často jednají jinak, než jak jim velí ctnosti, které hlásají.
Muž, který všechny epizody napsal, režíroval a nad výsledkem má takřka absolutní kreativní kontrolu, což není v současnosti běžné, už v jednom rozhovoru druhý Bílý lotos dokonce popsal jako postelovou frašku.
Řachandu ale nečekejte, protože scénář se spíš cynicky pozastavuje nad ironií života, stejně jako minule navíc první epizoda začíná smrtí, tentokrát snad hned několika dovolenkářů, jejichž identitu samozřejmě zjistíme až na konci.
Mohou mezi nimi být třeba tři generace mužů – otec, syn a vnuk, kteří přijeli do Itálie hledat svoje kořeny, v případě patriarchy rodu v podání F. Murraye Abrahama to ale znamená především flirtování s ženami o dekády mladšími, než je on sám.
Jeho syn mu sice klade na srdce, že se časy změnily a že podobné chování už není přípustné, sám si ale zve na pokoj prostitutky, konkrétně dvě místní dívky, které se chtějí na boháčích napakovat, ale mají i jiné ambice. Vnuk potom mluví o genderu jako o konstruktu či patriarchálních fantaziích, jeho snaha být „správný“ ale vypadá v očích dívky, s níž se v resortu sblíží, spíš jako unavená pasivita.
Jinak, ale podobně na výši se cítí i žena jménem Harper v podmanivém podání komičky Aubrey Plaza, která do resortu dorazila se svým manželem, jenž prodal technologickou firmu a je za vodou. Pozval je další bohatý mladý pár, který od nich pravděpodobně něco chce, Harper jimi ale pohrdá. Nekoukají na zprávy, jsou poněkud jednodušší, a navíc spolu hrají toxické hry poháněné výčitkami a manipulací. Ale také spolu očividně spí mnohem častěji než Harper se svým partnerem zabořeným do laptopu.
Popisovat dál, jak se všechny tyhle osudy protnou, by se dalo považovat za spoiler, ačkoli rozhodně nejde o detektivku, během níž byste měli hádat, kdo z hostů přijde z tohoto ráje do pekla. Postačí tak říct, že navzdory popisu výše odhaluje postupně většina postav více vrstev, divností a rozporů, i když byste je třeba původně chtěli odsoudit, nebo jim naopak tleskat.
Působí to chvílemi jako telenovela, již napsal opravdu dobrý scenárista, který ví, že pro popsání svých figur nepotřebuje tisíc slov, stačí když je necháte otevřít pytlík s chipsy pod freskami v jednom z paláců.
Není to samozřejmě bez chyb, protože White tentokrát nešťourá v sebeklamech bohatých s takovou vervou jako minule, personál hotelu nečekaně není dramaticky nosný, a navíc se zde opakují motivy drogových omylů či výjevů šokujícího sexu.
Kouzlo v tragédii osobnosti už také lehce vyprchalo z Tanye v podání Jennifer Coolidge, která se jako jediná z hlavních postav vrací i v nové sérii, aby zjistila, že jí nejvíce rozumí gayové. Tím jako by White nadbytečně komentoval reálný společenský status herečky, s níž ho pojí dlouholeté přátelství.
Zatím také možná chybí jakýsi odpich od tělesného, pudového, lidského k nějaké vysvobozující katarzi, což v první sérii reprezentoval kluk jménem Quinn, jenž od rodiny utekl k veslařům z řad původního havajského obyvatelstva. White je ale prostě možná jen v pohledu na lidi ještě okoralejší než minule, když sleduje hrdiny, kteří si myslí, že jsou lepší než ostatní, ačkoli se vlastně jen přesvědčují, že jsou spokojení a nechtějí ve skrytu duše to, co mají druzí.
HBO tak touhle groteskou života v odsvěceném kostele zase mluví o moderních vztazích mnohem pronikavěji než konkurence, která se v kategorii dramedií o bohatých lidech prostě vůbec nechytá. „Bavit se o seriálech je dneska jako bavit se o počasí,“ prohodí jedna z postav pod sicilským sluncem. Druhý Bílý lotos se určitě opět stane středobodem konverzací, u nevyhnutelné třetí série by si ale měl dát pozor na to, aby nestál už jen za rychlý small-talk.
