Romský novinář Patrik Banga se teď o sobě takřka každý den dočítá, že podplatil celou porotu ceny Magnesia Litera. Řada lidí totiž nemůže skousnout fakt, že si knižní ocenění odnesl Rom. Poprvé v historii soutěže.
Jednačtyřicetiletý Banga, který pracuje pro server iDnes a v minulosti působil také jako redaktor zpravodajské relace Události v České televizi, získal ocenění v kategorii debut roku s autobiografickou knihou Skutečná cesta ven. V knize popisuje, jak vypadala divoká devadesátá léta pro Roma na pražském Žižkově. V otevřené zpovědi vzpomíná na chování policie nebo segregaci dětí v romských školách.
I přes životní překážky, s nimiž se Banga musel kvůli svému původu potýkat, se dokázal vypracovat mezi úspěšné žurnalisty. V knize líčí třeba i těžké momenty, které zažil jako začínající novinář ve válce v Jugoslávii.
V částech knihy, kde popisujete tehdejší chování policie vůči Romům, mimo jiné píšete: „Začalo období zvyku. A zvykat jsem si měl především na to, že policejní výslechy se stanou nedílnou součástí mého dospívání v matičce Praze. Aneb vychovej si svého cikánského kriminálníka. Když totiž někomu pořád dokola opakuješ, že něco je, nakonec si to začne myslet taky.“ Bylo období, kdy jste začal věřit tomu, že jste opravdu něco méně?
Samozřejmě ano. Jako dítě tohle sice nepoznáte a všechno vám to dojde až v dospělosti, ale ve škole jsem z jednání učitelek dostal pocit, že jsem nutně občan kategorie B. Můj sen bylo Gymnázium Na Vítězné pláni nebo zkrátka jakýkoli standardní gympl a potom vysoká škola. Když jsem se ale od učitelky nechal přesvědčit, že musím jít na učňák, protože mě nikdo nezaměstná, vlastně jsem tím přistoupil na to, že budu občan kategorie B.
Změnilo se od devadesátých let chování české policie vůči Romům?
Jak kde. Když mě dneska zastaví policisté na severu Čech, ještě pořád mi například tykají nebo se mě ptají, kde jsem ukradl vlastní auto. V Praze se už tohle ale podle mě nemůže stát, protože je policie edukovaná, učí se, jak se k nám chovat. Navíc už není takový problém narazit na Roma se vzděláním, takže už nejsme tak snadný terč jako před třiceti lety.
Velmi složité momenty, kterými jste si v dětství a dospívání prošel, v knize popisujete s nadhledem, černým humorem. Proč jste takový styl zvolil?
Bavila by vás kniha, kde bych vyprávěl, jak mi pořád někdo ubližoval? Myslím, že je důležité se nad věci trochu povznést a udělat si občas legraci i sám ze sebe. To si myslím, že je nejtěžší disciplína. Dělat si legraci z jiných to je snadné, ale dělat si legraci sám ze sebe je občas komplikované.
Vzpomenout si na všechny ty věci nebylo tak těžké, protože jde o události, na které prostě nezapomenete. Samozřejmě ale bylo těžké je popsat, protože jsem to chtěl naschvál odlehčit, aby se kniha snáz četla.
To je ale součást mojí povahy. Když mi doktor z Homolky Petr Neužil operoval srdce, navzájem jsme si vyměňovali vtipy, než mě uspali. Vždycky když jsem v úzkých, začnu dělat legraci. Je to způsob, jak se s věcmi vyrovnávám.
Tehdy, když se vám všechny ty věci děly, jste ale takový přístup asi mít nedokázal? Brát je s nějakým nadhledem.
Tehdy samozřejmě vůbec. V tu dobu jsem zaprvé neměl životní zkušenost, kterou mám dneska, a za druhé jsem to vnímal všechno hrozně úkorně, osobně.
Také proto, když jsem vzal první verzi textu, která mi tak dlouho ležela na disku, musel jsem ji celou přepsat. Byla tak agresivní a aktivistická, že to nešlo publikovat. Z prvopisu jsem tedy vyzobal vzpomínky a další věci, o kterých jsem chtěl psát, a napsal jsem úplně jinou knihu.
Jak dlouho pak celý proces psaní trval?
To vůbec nevím. Je možné, že týden, ale také to mohly být tři týdny. Psal jsem to, když byl čas. Píšu ale hodně rychle. I na knize je znát, že se s textem moc nemažu a jdu rovnou k věci.
Jaká ze vzpomínek, které v knize popisujete, je pro vás nejbolestnější?
Myslím, že úplně nejhorší bylo prozření – když jsem přijel do Jugoslávie a zjistil jsem, že existují lidé, kteří jsou na tom o tolik hůř než já, který si stěžuje na rasismus a chování policie. Všechny ty věci, které jsem zažil, sice byly těžké a smutné a občas dost na houby, ale najednou jsem přijel někam, kde na tom lidé byli tak špatně, že umíraly i malé děti.
V ten moment vám vaše problémy připadají marginální oproti tomu, co zažívali uprchlíci z Kosova. Ať si říká kdo chce, co chce, ti lidé se tehdy nemohli vrátit domů, protože by je Srbové odpráskli. Je to nepřenositelná životní zkušenost.
Na druhou stranu – je důležité uvědomovat si, že jsou lidé, kteří se mají hůře, ale neznamená to, že vaše problémy byly malicherné.
To si nemyslím, ale oproti tomu, co zažívali tito lidé, byly více malicherné. Mně hrozilo maximálně to, že mě někdo zmlátí nebo že se nedostanu na školu. Generaci vašich rodičů se mohlo stát to samé jenom za to, že s něčím vyjádřili nesouhlas. V momentě, kdy přijedete do válečného prostředí, je to ale úplně jiný svět. Odtamtud se nutně musíte vrátit s takovým typem životní zkušeností, kterou nikde jinde nenaberete.
V knize barvitě popisujete také Žižkov devadesátých let, kde jste vyrůstal. Jak se pražská čtvrť za těch třicet let změnila?
Běžte se podívat na Škroupovo náměstí mezi ulicí Kubelíkova a náměstím Jiřího z Poděbrad. Před pár dny jsem tam byl a málem mi vypadly oči z důlků. Vůbec jsem nechápal, co to tam vyrostlo, kde se to tam sakra vzalo. Všechno je to krásné, ale už to není ono.
Z komunity pravých Žižkováků už tam navíc zbylo hrozně málo lidí. Na Škroupově náměstí jsem natáčel rozhovor a strávil jsem tam asi hodinku, kdy jsem tam často slyšel ruštinu, angličtinu, je tam hodně cizinců. Už to prostě není ten náš Žižkov, už to není ono, už je to moc čisté a upravené (smích).
Když Marsell Bendig v březnu vyhrál Českého lva, v jednom z rozhovorů se nechal slyšet, že mu na sociálních sítích píšou romské děti, jak také chtějí hrát, zpívat, že je inspiroval k tomu, aby si plnily své sny. Dostáváte po výhře na Magnesii Liteře podobné ohlasy?
Mně píše úplně jiná generace lidí, většinou starší lidé. K herectví nebo třeba hudbě či sportu mají mladí lidé mnohem blíž. Pro ně může být vzor třeba Václav Sivák, veleúspěšný, velmi nedoceněný, kvalitní a neuvěřitelně skromný sportovec. Klobouk dolů před tím, co dokázal.
Stejně jako mi ale přišlo obrovské množství pozitivních zpráv, přišlo mi také mnoho těch negativních. Takřka každý den se teď dočítám, že jsem podplatil celou porotu Magnesie Litery nebo že mi cenu dali, jen protože jsem Rom, a podobné věci. Neúcta ke kvalitě je v Česku bohužel pořád zjevná.
Bylo to zajímavé, protože první týden mi chodily jen pozitivní zprávy, a teď dostávám většinou naopak ty negativní. Hejty jsem čekal, ale přiznávám, že mě vážně moc nebaví je číst. I po pětadvaceti letech psaní, komentářů, zpráv, reportáží, knih musím pořád někoho přesvědčovat o tom, že jsem schopný napsat text. To je opravdu neuvěřitelné.
Nenávist ale asi ještě více rozdmýchaly sociální sítě. Dneska už by za vámi nejspíš lidé na ulici nešli a neřekli by vám to do očí.
No, zrovna když jsem na tom Škroupově náměstí dával rozhovor, nějaký chlap po mně začal házet plechovky s pivem. Nevím tedy jistě, z jakého důvodu, ale uprostřed rozhovoru prostě najednou přilítla plechovka. Vždycky narazíte na pitomce.
Kdyby bylo po mém, zavedl bych pravidlo, které by umožňovalo mít Facebook až po složení IQ testu. Kdo by neměl IQ sto deset, tak by na Facebook prostě nemohl. To byste koukala, jak by se to vyčistilo. Myslím, že by se změnil i styl komunikace.
Lidé navíc mívají tendence míchat virtuální a reálný svět. Spousta lidí má pocit, že co se děje na Facebooku, je realita. Na Facebooku ale můžu být kačer Donald a realita je přitom přece někde jinde.
Já přece na Facebooku nebudu vykládat, že užívám hromadu léků, abych přežil. Dáváte tam pozitivní věci, a pokud jste hloupá, tak tam dáváte hnusné věci nebo třeba šíříte proruskou propagandu. Vždycky tam ale jdete s účelem protlačit svoje téma, což v reálném životě tak není. Kdybyste byla proruský dezinformátor, tak na autobusové zastávce nebudete přesvědčovat lidi, že Putin je fajn a ostatní jsou fuj.
Máte dvě děti. Připravoval jste je na to, že to v životě nebudou mít kvůli svému původu jednoduché?
Ano, odmalička. Odmalička jim říkám: „Pozor, vždycky to budete mít v životě problematické.“ Moje dcera třeba přišla uplakaná ze školy, že se jí tam smějí a říkají jí, že je cikánka.
Už jen příjmení Banga diskvalifikuje. Dětem říkám, že kdyby si třeba jednou chtěli pronajmout byt a po telefonu se představili jako Bangovi, narazí na lidi, kteří jim kvůli tomu byt nepronajmou. Tak to bohužel prostě je. Na realitních serverech se naprosto běžně setkáte s inzeráty s poznámkou „Romové nevolat“.
Může k nějaké změně přispět nový prezident Petr Pavel, který na rozdíl od předchůdce Miloše Zemana Romy otevřeně podporuje?
Náš prezident dělá totéž co slovenská prezidentka, která se pro mě naprosto odlišuje tím, že je lidská. Když ji vidím a slyším mluvit, mám pocit, že je to člověk, ne stroj, a že věci vnímá z různých perspektiv. Pavel se snaží dělat to samé, a upřímně doufám, že to není jen póza na začátek.
Havel tu byl stejně ale jen jeden a pro mě to byl člověk, který se o věci opravdu zajímal. Byl to první politik, který se ke mně choval slušně, jako k člověku, a to byl přitom největší autorita v této zemi, světová autorita.
Myslím, že lidem, kteří ho neměli rádi, mohlo vadit právě to, že svou osobností překračoval české hranice. Poprvé jsem se s ním setkal asi v šestnácti, sedmnácti letech a choval se ke mně s takovým respektem, že jsem mu pak úplně bezmezně věřil, protože pro mě také představoval autoritu.
Od té doby jsem za svou profesi potkal spoustu politiků a málokdo se ke mně choval tak slušně jako on. Podobné to bylo třeba s Lenkou Bradáčovou, která je podle mě velmi nedoceněná morální autorita.
Chce dnes naše společnost vidět úspěšné Romy?
Je to jednoduché. Pozitivních reakcí na vítězství mi přišlo stále více než těch negativních. Z toho soudím, že i společnost to vnímá kladně. Na druhou stranu já jsem už zavedený novinář a mám základnu lidí, kteří mě sledují. Nevím, jaké by byly reakce, kdybych byl neznámý Rom odněkud z Bíliny.
Vždycky se najde někdo, komu se nebudete líbit, kdo nebude chtít v týmu Roma, kdo bude chtít zesměšnit vaši práci, kdo si bude před vámi v tramvaji schovávat peněženku, což je mimochodem důvod, proč nejezdím tramvají.
Přijde mi vtipné, že nějaký pitomec někde napsal, že mám šest tříd zvláštní školy. Ve veřejném prostoru se to rozšířilo, protože lidé tomu mají tendenci věřit, když je někdo Rom. K téhle historce ten člověk připsal, že Evropská unie zavedla kvóty, podle kterých musí národnostní menšina dostat určitý počet pracovních míst, a že díky tomu můžu pracovat v iDnesu.
Nikomu nedochází, že tam pracuji už dvacet let a že kdyby se mnou nebyli spokojení, tak tam asi dvacet let pracovat nebudu. Nejvtipnější jsou ti lidé, kteří mi na firemní e-mail píšou, že jsem příživník a beru sociální dávky. To o těch lidech něco vypovídá.
Chystáte další knihu. O čem má být?
Každý se mě na to ptá, ale já to zatím nechci říkat. Úplně ale opustím romské téma, protože si myslím, že tam už splnila účel moje první kniha. Spoustu lidí jsme donutili zamyslet se, což byl cíl. Jediné, co zůstane stejné, je jazyk, forma, na tom nechci nic měnit.
Sešli jsme se tu díky knihám. Jaké vy máte oblíbené autory, knihy?
Jsem fanatický milovník Tolkiena, ale také Karla Maye. V mojí knihovně najdete třeba několik vydání jedné knihy, protože miluju srovnávání překladů. Vřele každému doporučuji si přečíst třeba sto let staré vydání Old Surehanda, protože tam je fakt krásně vidět, jak se současná čeština vyvíjela. V socialistické verzi je zase krásně vidět, jak bolševici vynechali všechny křesťanské motivy, kterých jsou knihy Karla Maye plné.
Mám ale taky rád historii, hlavně druhou světovou válku. Takže knihy z pohledu Sovětů, ale také Němců. Člověk se má zajímat i o to, jak historii vnímají ostatní a až potom si dělat nějaký ucelený obraz. Aktuálně čtu knihu sportovního novináře Davida Conna o korupci ve světovém fotbale, kam se hrabe náš Pelta!
