Co všechno si nechají líbit dvě misionářky od Hugha Granta, který chce s falešně roztržitým úsměvem rozbít základy jejich víry? Je tady Heretik, další horor se štemplem studia A24, které se málokdy spokojí jen s lekačkami zalitými krví.
Ve filmové adaptaci hororu To pozve dospělou Beverly do bytu stařenka, která je jako věchýtek. Jenže zdání klame. Jen co seniorka s rusovlasou ženou sedne k čaji, výměna zdvořilostí postupně slábne, až úplně skončí.
To když se důchodkyně omluví, že skočí z obýváku do kuchyně vytáhnout sušenky z trouby. Ale už se nikdy nevrátí. Místo ní se k Beverly přiřítí klaun Pennywise. A rozhodně nenese žádné laskominy.
Nahraďte sušenky borůvkovým koláčem, výměnu zdvořilostí natáhněte na desítky minut a místo klauna dosaďte Hugha Granta – a máte horor Heretik, v němž se však to nejzajímavější děje bez zjevných hororových propriet, i když se samozřejmě nacházíme v odlehlém baráčku na kopci, který obývá hodně podivný obrýlený patron.
Dvěma mladým mormonským misionářkám to tak ale ani nepřijde. Pan Reed projevil předem zájem, že by se rád dozvěděl víc o učení jejich církve, proto na jeho dveře neťukají jako podomní prodejkyně, jimiž bude okamžitě opovrhováno tak, že se budou chtít rychle zdekovat. Tedy si to aspoň myslí.
Režisérské a scenáristické duo Scott Beck a Bryan Woods nechá Reeda s dívkami konverzovat způsobem, který okamžitě upoutá vaši pozornost.
Obě strany se totiž baví o organizovaném náboženství a soukromé víře, tedy o něčem velmi kontroverzním, štěpícím a zároveň ne zcela popsatelným, a to nejprve způsobem, kdy si každá strana mapuje terén, na němž může rétoricky operovat.
Tvůrcům se v delikátní konverzaci možná omylem podařilo vyhmátnout dynamiku, kdy si nerozumíme a máme na věci jiné názory, zároveň nám ale civilizační slupky brání vjet si zcela do vlasů.
Reed s dívkami by se vůbec nemusel bavit o náboženství, klidně by mohlo jít třeba o politiku, kdy je jasné, že interpretace některých skutečností jistým způsobem nás v očích oponenta okamžitě zařadí do určitého tábora.
„Proč to děláte?“ zeptají se Reeda v jednu chvíli naivní sestra Paxtonová s poněkud ostřílenější sestrou Barnesovou. „Protože mi to dovolíte,“ odvětí muž, který s jejich důvěřivosti manipuluje i poté, co ženy zjistily, že v domě s ním nežije žádná manželka, která by pekla borůvkový koláč. To jim tvrdil, dokud se neukázalo, že jen zapálil svíčku s borůvkovou vůní.
Trailery na Heretika tak spíš zakrývají, že velkou část filmu Grantův Reed dává dívkám přednášky, v nichž světová náboženství přirovnává ke hře Monopoly nebo songu od Radiohead.
Připomíná člověka, který má spoustu „dat“ a „faktů“ na podepření svých tvrzení, tím ale na druhou stranou vyhráno nemá, když mu začne nečekaně protiargumentovat. Pak musí improvizovat.
To už ale nejsme v obýváku, ale v jiných, podzemních částech Reedova domu, odkud dívky podivín samozřejmě nechce pustit.
Když ale slova přejdou k brutálním činům, Heretik najednou ztrácí publikum, které dosud viselo na každé jeho větě, ať už se dívek podezřele ptal, jaký mají názor na polygamii, nebo zda jim nevadí, že se ve zdech jeho domu nachází kov.
Grant je skvělý, když delikátně modeluje postavu roztržitého joudy, jenž s úsměvem postupně utahuje smyčku. Opravdový sadista ve sklepení mu ale moc nejde, není to žádný Stephen Lang ve Smrti ve tmě, protože scénář i tehdy podporuje jeho tendenci zjemnit ty nejvypjatější chvíle třeba tím, že si s vystrašenými holkami dá high five. Divák se už ale ošívá.
Když se navíc ukáže, jaké je jeho skutečné tajemství, začne se vám přes všechny vyhrocené, až shyamalanovské zvraty vkrádat na mysl otázka, proč to celé záporák proboha naplánoval tak složitě, když chtěl prokázat banální tezi, již ve finále kontrují podobně triviálně ony misionářky, ale film se přesto tváří jako hluboká teologická disputace. Tohle debatní klání se zkrátka rozjelo slibně, ale skončilo plichtou.