Roky pracoval s Kazmou na One Man Show, pak se blýskl třeba reklamou na Red Bull natáčenou na Karlově mostě. Teď představil nadaný režisér Markus Krug svoji další novinku: reality show Zrádci na televizi Prima.
V principu je to stejná hra jako Městečko Palermo. Několik tajných „vrahů“, v tomto případě Zrádců, a zbytek běžní občané, zde nazývaní Věrní, kteří se je snaží odhalit. Tady však povýšená na televizní podívanou s řadou twistů, které jednoduchý princip komplikují.
Reality show Zrádci se zrodila v Nizozemsku před třemi lety a stal se z ní celosvětový fenomén, který se vysílá od Nového Zélandu přes Izrael až po Spojené státy. A nyní jako dvaadvacátá verze i u nás, každou neděli na Primě a také na platformě Prima+.
Lákadlem je úspěšná předloha či moderátor Vojtěch Kotek, znalejší ale vědí, že mají zbystřit i kvůli jménu Markuse Kruga, který za pořadem stojí jako režisér – přesnější by ale bylo zahraniční označení showrunner, neboť on měl pořad na starosti.
„Přesně rok a den před prvním natáčecím dnem mi psal Libor Bouček, že se jim podařilo získat licenci na formát The Traitors a že mě navrhl jako režiséra a showrunnera české adaptace,“ vzpomíná Krug, člen výběru Forbes 30 pod 30 z roku 2018.
„Nakoukal jsem zahraniční verze a bylo mi jasné, že tam je velká možnost propojit vše, co mě baví. Velmi filmové ztvárnění, napínavou příběhovost, ale i hru s realitou a s kouzlem neplánovaného,“ vysvětluje čtyřiatřicetiletý Krug, jak se ke Zrádcům dostal.
Co vás na projektu nejvíc oslovilo?
Britskou a americkou verzi jsem zhlédnul skoro na posezení. Na to, jak je to jednoduchý a dlouho známý princip, mě to strašně vtáhlo a potřeboval jsem vědět, jak se to bude vyvíjet dál. Silná stylizace byla velkým plus. U reality show naprosto nevídané. Ale zároveň se to netvářilo jako dobovka.
O co jde ve Zrádcích?
Na hradě Křivoklát se potkalo 24 soutěžících. Tři z nich jsou tajně určeni jako Zrádci a každou noc někoho „zavraždí“. Večer zároveň účastníci hlasují, kdo je Zrádce, a toho pošlou do vyhnanství, neboli pro něj soutěž skončí. Každý den plní soutěžící společně mise a podle jejich úspěšnosti zvyšují bank, o který se hraje. Věrní se rozdělí o poklad, pokud předtím odhalí všechny Zrádce. Pokud ale nějaký z nich pronikne do finále, připadne bank jemu.
Je to koncept, který nevynalezl nic nového, ale zkombinoval velmi unikátně několik koukatelných věcí dohromady a BBC to nazývá možnou revolucí toho, jak vnímáme reality show, ale i televizní zábavu.
Jak moc jste mohl ovlivňovat českou podobu a co vám diktovala licence?
Licence v tomhle ohledu nic nediktuje. Jen nabízí pohledy týmů, které show točily před námi. Hlavně ukazuje chyby, které udělaly a kterých se máme vyvarovat. Takže výběr lokace, soutěžících, moderátora, ale i jednotlivých soutěží a míra stylizace – to vše bylo na nás, jak se rozhodneme.
Česká lokace, tedy hrad Křivoklát, našeho poskytovatele licence moc zaujal. Pro natáčení to byla volba velmi náročná, ale výsledný pohled na hrad s bohatou historií, který hostí naši hru, stál za to.
Výběr Křivoklátu jde za vámi, nebo to bylo týmové rozhodnutí?
Křivoklát byl jednou ze dvou finálních variant a rozhodl jsem se pro ni kvůli tomu, co pro českého diváka představuje, ale i kvůli vizuálu a dominantnímu postavení na kopci v krásném údolí Křivoklátska.
Finální schválení samozřejmě přichází od televize, ale hrad prošel bez poznámek. V té fázi to byla primárně komunikace s producentem Petrem Bílkem z produkce FilmBrigade, s kterým jsme většinu hradů objížděli ještě dávno předtím, než se produkce dostala do fáze realizace. Byla to ta nejnáročnější, ale vizuálně nejatraktivnější varianta.
Mohl byste přiblížit rozpočet první série?
Rozpočet do této chvíle neznám. Čísla jsou trochu nepřítel kreativy, a tak se snažím je nechat na lidech, kteří jim rozumějí. Já je umím utrácet a proměňovat v záběry a příběhy. Někdo jiný zas musí držet, že to nepřeženu. Z mé pozice vše prochází sítem, které nastavuje produkce, a to můžu zjednodušit na „máme na to“ versus „nemáme na to“.
Můžu asi říct, že finance byly téma na denní bázi a několikrát jsme museli něco změnit, zrušit nebo převymyslet tak, aby se to vůbec dalo realizovat. Tam, kde peníze nestačí, musí nastoupit kreativita a musíte najít jinou cestu. Produkci už podle mě tolik nenadchlo, kolikrát jsem ochoten kvůli jedné myšlence začít znovu hledat cestu. Ale patří jim obrovský dík za to, že ji i tak hledali.
Finance byly téma na denní bázi.
Jmenovitě výkonný producent Luděk Valchář, s kterým jsme se dostali do fáze, kdy jsme se už vlastně jen vzájemně báli, s čím ten druhý přichází. Ale zvládli jsme to obstojně a za mnohem menší rozpočet než velké zahraniční varianty jsme donesli výsledek, který k nim nemá až tak daleko.
Přibližte trochu zákulisí. Co se muselo stát na Křivoklátě, abyste tam mohli natáčet?
Křivoklát byl velký oříšek. Technicky jedna z nejnáročnějších věcí, co u nás vznikla za účelem televizní show. Nekonečné kilometry zvukových a obrazových kabelů, vše kontrolovatelné z velké režie v srdci hradu a jen jednotky dní na přípravu, abychom hrad nezavřeli pro návštěvníky na moc dlouho v kuse. Spousta technických potíží, které zjistíte až postupně.
Velmi tlusté zdi, které nepropouštěly bezdrátové signály kamer. Úzká točitá schody, kterými nepřinesete žádný větší kus nábytku, a tak musíte vše do vrchních pater dostat okny a balkony pomocí plošin. Žádná stěna, podlaha a strop není rovná. Žádný roh pravoúhlý.
Musíte chránit všechny historické součásti hradu, nemůžete logicky nic přivrtat do zdi a dodržet všechny pokyny a omezení ze strany kastelána. Štáb za den jen po hradě naběhal mezi patnácti až pětadvaceti kilometry, většinu toho ze schodů a do schodů. Když si půjčíte pro takový účel takovou dominantu, tak se k ní musíte chovat s velkým respektem.
Poslední, co chcete, je být tím, kdo zapálil hrad Křivoklát kvůli televiznímu pořadu.
A to nejen vy, ale dalších víc než sto lidí ze štábu, který se po hradě pohybuje s obrovským množstvím techniky a rekvizit. To celé mezi sedmnácti a dvaceti hodinami denně, dva týdny v kuse. Je to obrovská logistická výzva pro všechny.
Ani nemluvě o zapálených loučích, protože jak pan kastelán poznamenal, každých 150 let hrad nebo jeho část vyhoří. Blížíme se k dalšímu výročí a poslední, co chcete, je být tím, kdo zapálil hrad Křivoklát kvůli televiznímu pořadu. Takže velká opatrnost a hodně opatření.
Příprava probíhala i s účastníky soutěže. Co museli absolvovat, než jste je vpustili na hrad?
Soutěžící museli dokázat, že jsou hráči. Že mají předpoklad odhalit lež nebo se sami dopustit lsti. Ale zároveň museli projít pohovorem s psychiatrem a součástí našeho týmu byla i psycholožka.
Hra je extrémně psychicky náročná a my musíme vědět, že soutěžícím hrou neublížíme. Že si v životě neprožili třeba něco, co v nich hra nebo velmi přísný režim mimo natáčení vyvolá nějakou nechtěnou reakci. A samozřejmě si děláme i obrázek o tom, kdo by mohl být zrádcem a ustál by klamání ostatních v rámci hry.
Podle čeho jste soutěžící vybírali? Jak se tvořil mix „běžných lidí“ a známých tváří typu baviče Luďka Staňka nebo investigativního novináře Jana Tuny?
Primární byla kvalifikace ke hře. Kdo má třeba zkušenosti s odhalováním lží nebo manipulativním prostředím. Televize chtěla pár jmen ke zvýšení atraktivity, ale nemělo to být primárně o celebritách.
Co bylo na projektu z vašeho hlediska nejtěžší?
To, co je před kamerou, je samo o sobě náročné, ale režim mezi natáčením byl ještě extrémnější. Vše je postavené na jednom jediném tajemství. Když něco podceníme, všechna snaha byla zbytečná. Musíte vynaložit spoustu úsilí, aby se hráči nepotkali, kdy nemají. Aby si neřekli něco mimo hru, co ji ovlivní, a vám ten dílek bude ve střižně chybět do skládačky.
Zároveň nesmíme ovlivňovat dění, takže je na hráčích, co budou mít na sobě, kdo s kým pojede v autě, kdo z nich bude při soutěžích co dělat. Musíte se okamžitě umět přizpůsobit jejich rozhodnutím.
Samotné přejezdy jsou obrovská výzva. Za každým autem jede část štábu, který musí neustále poslouchat konverzaci mezi hráči a synchronizovat příběh s ostatními redaktory, tak abychom pořád věděli, kdo s kým něco připravuje nebo kterým směrem se příběh odvíjí.
Foto Štěpán Černý / Prima
Foto Štěpán Černý / Prima
To při počátečním počtu čtyřiadvaceti hráčů byla opravdu šílenost. Vše se musí zaznamenávat a vyhodnocovat v reálném čase, aby redaktoři věděli, koho se ptát na co během takzvaných zpovědnic. Tedy průběžných rozhovorů se všemi hráči.
Všeobecně ten počet hráčů je šílený. Když si s každým hráčem před kamerou budete povídat deset minut, hned z toho máte čtyři hodiny materiálu. Vzniklo tak za dva týdny víc než 1700 hodin materiálu, v kterém musíte mít alespoň základní přehled. V tomhle jsem měl obrovskou oporu v mém „story teamu“ a skriptce, kteří tohle všechno museli zpracovávat.
S čím jste byl spokojený a co by se dalo ještě vylepšit?
Jsem všeobecně spokojený s výsledkem. Z času a rozpočtu, který jsme měli k dispozici, jsme vyždímali maximum. Když se série bude líbit i divákům, bude určitě první investice v nové sérii směřovat do štábu. Tak, abychom vytvořili udržitelné podmínky pro štáb, protože natáčení bylo velmi náročné a počty členů štábů neodpovídaly počtu úkolů, které mířily jejich směrem.
Jejich nasazení si strašně vážím, a tak jestli by měla vzniknout další série, naším úkolem bude vytvořit jim lepší podmínky. A taky by nemuselo být pět stupňů a sněžit, jak nám to letošní duben nachystal.
Co pro vás znamenal tento projekt osobně? Máte za sebou už spoustu velkých počinů a pořád vás láká zkusit pracovní přesun do zahraničí. Jak do toho všeho zapadají Zrádci?
Snažím se dělat na projektech, které mají přesah do zahraničí. Zrádci mají globálně takový úspěch, že se to v životopise určitě neztratí. Když podmínky dovolí a najde to svůj trh i u nás, který je dostatečně silný a návratný, budu rád za další série. Takové tři by třeba mohly být zajímavé, než bude silnější nutkání poznat zase něco nového. Komfort u mě dlouhodobě kreativu spíš zabíjí.
Závislost na seriálech na jiných televizích je velká a těžce se s ní bojuje.
V té době už by to mohlo být i tak zavedené, že by mohl show bez problémů režijně převzít někdo z mých kolegů. Je ale otázka, jestli se nám povede dostat k číslům, která jsou obstojná (první díl sledovalo šest set tisíc diváků, pozn. red.). Závislost na seriálech na jiných televizích je velká a těžce se s ní bojuje.
Prosadit něco mimo zavedené žánry je složité, že?
Ano. Nepomáhá, když novince, která k nám může přinést něco neokoukaného, aktivně nechtějí dát konkurenční televize šanci a mimořádně třeba jako v případě České televize nasadí reprízu seriálu, u něhož ví, že číselně zaboduje a má velkou základnu diváků. Byznysově je to třeba pochopitelný krok, na druhou stranu to samozřejmě omezuje možnost nových věcí uspět. A mě jako tvůrce to vlastně štve.
Kdyby o dalším fungování rozhodoval názor lidí, kteří naši práci už viděli, nebál bych se. Takhle ale v celkových číslech nebude cesta Zrádců možná úplně jednoduchá. Naprostá dominance, jako tomu je například v Polsku, se tu viditelně zatím nekoná, přestože čísla nejsou ani špatná.
Ale taky máme ještě většinu dílů před sebou a nedělní primetime na TV Prima si s novým formátem a vlastně i žánrem svůj dosah třeba ještě musí vytvořit. To ukáže čas.
