Je to hit, kterému někteří diváci podlehli natolik, že začali pátrat po reálných předobrazech příběhu komika, který se stal obětí stalkingu. Sedmidílnou minisérii napsal totiž Skot Richard Gadd podle svých skutečných zážitků se svojí pronásledovatelkou.
Vznikl tak komediální thriller, jehož se svět nemůže nabažit, jakkoli se poslední epizody podobají sezení na cizí úmorné terapii.
Je dost pravděpodobné, že už jste tuhle oslavovanou minisérii Netflixu viděli, tak jen telegraficky – neúspěšného komika Donnyho pracujícího za barem navštíví žena jménem Martha. Otylé, veselé postavičky se Donnymu zželí. Jenže Martha ho začne zuřivě pronásledovat a bombardovat zprávami.
On ji přesto není dlouho schopný nahlásit na policii – Martha mu sice hodně bere, ale také něco zvláštního dává. Zkrátka zde nejsou, jak se všude píše, „ideální oběti“ nebo jasní hrdinové a padouši.
Přesto jde o minisérii založenou na výrazných postavách a jejich vyhrocených konfrontacích. První epizody jsou svým bryskním tempem, které sekýruje neoblomná Martha, prototypem televize, již lehce zhltnete na jeden zátah. Ačkoli zde stalkerka místy připomíná superhrdinku, která Donnyho i s přítelkyní vždycky dostihne v nejzazší moment jako nějaké hororové monstrum.
Problém je, že scenárista Gadd, který Donnyho i hraje, jaksi nevytřásl své berličky, jichž se chytal v divadelní show, kterou byl Sobík původně. Všechno útrpně konstatuje, popisuje a hned interpretuje ve voiceoveru tak hloupě návodném, že skoro saháte po ovladači, zda to není nějaký komentář pro slepce nebo lidi se sníženými kognitivními schopnostmi, který jste zapomněli vypnout.
Donny nám tedy říká, že „přemýšlel, že sekne se stand-upem, ale nechtěl, aby mu Martha vzala víc než doposud“, abychom za chvíli s protagonistou přemítali, co by se stalo, kdyby se sbalil a odešel.
„Všiml by si toho někdo, záleželo by na tom někomu?“ ptá se s pohledem do kamery.
„Po všech těch hrůzách, které mé tělo zažilo, jsem nebyl schopen se intimně sblížit,“ sděluje nám ve scéně, jejíž náplň spočívá v tom, že se není schopen intimně sblížit.
Gaddova urputná potřeba, aby každá vyslovená „nuance“ došla úplně každému divákovi, nedovolí jeho postavě pořádně dýchat – možná snad vyjma čtvrté epizody, kdy série ještě víc potemní, aby nám osvětlila, co všechno se tomuto extrémně důvěřivému a extrémně ambicióznímu klukovi vlastně stalo a odkud má pramenit jeho bojkot sebe samotného.
Nejde ale jen o voiceover. Jistě, zmíněné první epizody šlapou dobře, pak už si ale začnete všímat scenáristických nedůsledností a pohodlných náhod ulehčujících autorskou práci, když v Donnyho baru najednou nefungují kamery nebo když jeho bytná po prvním setkání okamžitě nabídne Martě přespání.
Když pak v poslední epizodě Gaddova figura vysekne velký monolog na soutěži komiků o tom, jak se raději nenávidí, než aby zkusila žít, působí to jako scéna vystřižená z filmového Jokera, který také jen sebelítostivě chtěl, aby ho všichni měli rádi. Co pak následuje, je coming out před rodiči, který je znovu tak přehrocený a přepjatý, že působí jako parodie.
Pokud ještě víc vymažeme hranice mezi reálným Gaddem a fiktivním Donnym, o němž komik tvrdí, že je „po emocionální stránce stoprocentně realistický“, nelze než říct, že zejména v posledních epizodách prostě sedíme na terapii velmi průměrného, nepříliš vtipného ani charismatického komika, který zjistil, že popularitu získá tím, že na veřejnosti otevře svoje trauma.
Aniž bychom snižovali jeho skutečné zážitky, je v tom cítit kalkul obchodníka.
Stačí se totiž podívat na YouTube na rozhovory s Gaddem, kde zjistíte, že přesně ví, na jaké struny marketingu zabrnkat, aby se lidé chytli. Je to člověk, který v interview doslova láká na „brutální upřímnost“, o svém představení okamžitě mluví jako o „kontroverzním“ a před kamerou se ostentativně diví, jak je možné, že „takového úspěchu“ dosáhl už v tak mladém věku.
Je to taktika, která funguje. Expertem v tomhle způsobu práce a sebepropagace je ostatně Gaddův vrstevník, obletovaný francouzský spisovatel Édouard Louis, který také exceluje v tomto „odvážném“ svlékání se před publikem na efekt, když na trh uvádí další a další knihy o sobě, v nichž také tvrdí, že si nikdy nedokázal představit, že se stane slavným – ale ejhle, přes všechnu „skromnost“ se to podařilo!
Gaddův hit Netflixu je tak nejlepší ve chvílích, kdy připomíná Misery nechce zemřít nebo jinou sérii Netflixu jménem Ve při, jinak se ale spíš cítíte, že se vezete na něčím egotripu. Pokud by se proto někdo měl stát hvězdou, je to především skvělá Jessica Gunning v roli Marthy, která má v sobě mnoho z oscarových laureátek Kathy Bates i Olivie Colman. Sorry, Richarde, ty ne.