Je až paradoxní, že nový seriál HBO Rod draka je v jistém směru více o příslovečné hře o trůny než jeho předchůdce, který ji měl přímo vetkanou do názvu. K příběhu mapujícímu dynastii Targaryenů během období nepokojů a nekonečných dohadů o nástupnictví se to však vyloženě hodí.
V původní adaptaci HBO díla George R. R. Martina byl sice boj o trůny také stěžejní součástí příběhu, ale postupem času nabral děj trochu jiné obrysy. Smrt Roberta Baratheona v něm vedla k válce pěti králů, kteří postupně shromáždili armády a připravovali se na válku.
V podstatě až do šesté epizody Rodu draka však není o bojích téměř ani zmínka. Všechny bitvy, které se tam odehrávají, jsou spíše hrou slov a tajemství, a místo mečů a koní jsou plné zrad a nedodržených slibů.
A na tom by samo o sobě nebylo nic špatného. Problém je ale v tom, že všechny ty intriky a politikaření trvají tak dlouho a odehrávají se v tak pozvolném tempu, že ani úžasná produkce, nákladné efekty a kostýmy a skvělé kamerové záběry nedokážou zamaskovat skutečnost, že podstatná část z nich možná měla zůstat na podlaze střihačovy dílny.
Král Viserys I. Targaryen, kterého hraje Paddy Considine, vládne v novém seriálu mírumilovné a prosperující říši. Je to mírný král, který byl na Železný trůn zvolen poté, co jeho dědovi Jaehaerysovi I. došli mužští dědici.
Jenže stejný problém teď řeší i Viserys. V dědictví trůnu je další na řadě jeho bratr Daemon, v podání Matta Smitha, který má ovšem horkou hlavu a současný pán Sedmi království k němu nemá důvěru. Viserys tak situaci vyřeší tím, že svým následníkem jmenuje svou dceru Rhaenyru, což je rozhodnutí, které vyvolá mnoho sporů a později se stane prokletím jeho i celé říše.
První série nového seriálu zachycuje poměrně dlouhé období. V prvních pěti epizodách uplyne nejméně pět let, po kterých následuje desetiletý časový skok mezi pátou a šestou epizodou. V pouhých šesti epizodách tak uběhne více času než v celé Hře o trůny.
A tento fakt zvláštně ovlivňuje tempo děje. V první epizodě ubíhá děj Rodu draka dostatečně svižně, ale pak se jakoby najednou rozpadne a zároveň poskočí dopředu v čase. Roky plynou mrknutím oka, ale mnoho postav se přesto nikam neposune a jejich motivace zůstávají nejasné.
Naproti tomu Daemon je v podání Smithe fascinující a krutý. A navzdory svým monstrózním činům podivně sympatický. Často jsem se však přistihl, že čekám, až udělá… něco?
Celkově se tady hodně čeká. Až král zemře. Až se princezna vdá. Až se Daemon odhodlá k něčemu, co bude mít skutečné následky. Až se příběh pořádně rozjede.
Stává se, že původně zajímavé dějové linky prostě nikam nevedou. Nebudu tu uvádět žádné příklady, protože nechci příliš vyzradit předem, ale vytváří to dojem, že kromě několika skutečně osudových rozhodnutí nemá jednání mnoha postav vůbec žádné skutečné důsledky.
Je ale samozřejmě možné, že se to změní, a v příštích čtyřech epizodách této sezony uvidíme opravdu šílené věci – další Rudou svatbu, šokující stínání hlav a tak podobně.
I přes mou zálibu v intrikách a politikaření na královském dvoře je tu však každopádně cítit, že pomalé tempo dokáže vysát z příběhu energii. Po vynikajícím startu mi několik následujících epizod před již zmíněným velkým časovým skokem připadalo podivně napjatých, a občas i dokonce monotónních.
Vztah mezi Rhaenyrou a její kamarádkou z dětství Alicent Hightower je pro celý děj sice zásadní, ale zdá se mi, že spíše než trávit dlouhou dobu s mladšími verzemi obou žen bylo by vhodnější posouvat jejich příběh rychleji kupředu.
V prvních sériích Hry o trůny se téměř neustále odehrávalo něco hluboce lidského, s čím bylo možné se ztotožnit. V Rodu draka mi něco takového schází.
Considine představuje Viseryse jako komplikovaného a fascinujícího muže, zároveň slabého krále s nekonfliktní povahou. Možná není hlavním hrdinou, ale vedle své dcery se ukazuje jako ústřední postava seriálu. Rhaenyra je nejspíše jedinou postavou, které máte snahu fandit, ale i ona to občas ztěžuje. Ostatní tam prostě tak nějak jsou a intrikují pro osobní prospěch.
Těch několik zdánlivě nesobeckých postav, jako je Lord Lyonel Strong, je pak osvěžujících jednoduše proto, že nejsou tak zákeřné a machiavelistické jako ti ostatní. V jejich čele nejspíše stojí pravá ruka krále, Otto Hightower.
Ani Hra o trůny nebyla černobílá, ale přesto nám poskytla jasné hrdiny z rodiny Starků, kterým jsme mohli fandit. Dokonce i vychytralý děvkař Tyrion Lannister byl někdo, koho jsme si mohli brzy zařadit do skupiny těch hodných. Ale v Rodu draka je záplava šedých postav téměř zahlcující.
Problém následnictví se řeší ve všech šesti prvních epizodách, a jak král stárne a otázka, kdo by ho měl nahradit, je čím dál palčivější, napětí a hrozba násilí nabývají reálných obrysů. Trvá však strašně dlouho, než se někam posuneme, a je těžké si oblíbit některé z postav natolik, aby vám vůbec záleželo na tom, kdo nakonec usedne na Železný trůn.
Nechápejte mě špatně, Rod draka se mi velmi líbil a těším se, až budu psát podrobnější rekapitulaci a recenze pro každou epizodu. Ale i se všemi těmi draky tu postrádám ty silné momenty, jaké jsou v prvních dílech Hry o trůny.
Ať už to byl objev doupěte vlčích štěňat, pro každé Starkovo dítě jedno, nebo Bílí chodci, pohybující se jako led a stín temným lesem. Nevidíme tu ani scény zuřivé nespravedlnosti, jako bylo usmrcení Sansiny zlovlčice Lady. Stejně tak ve vás tady nic tolik nerozproudí krev, jako když Jaime řekl své sestře: „Věci, které dělám z lásky“, zatímco vystrčil Brana z okna věže.
Samozřejmě chápu, že není jednoduché najít někoho tak lahodně odporného, jako jsou dvojčata Lannisterovy, i když jejich lannisterský předek Jason je dost možná ještě sebestřednější hulvát než Jaime.
Intrikáni v Rodu draka jsou zkrátka jen intrikáni, kteří plánují spiknutí proti jiným intrikánům, a já jsem po šesti epizodách zahlcený myšlenkami na to, kdo koho bodne do zad.
Předpokládám, že fandím Rhaenyře, ale vlastně fandím také Daemonovi, i když je tak trochu špatný člověk. Možná, že dobří a špatní v tomto příběhu vůbec neexistují a jsou tu jen lidi, kteří se hádají o tom, zda je možné brát ženu jako vládkyni Západozemí vážně.
Možná, že Rod draka skutečně tenhle pomalý rozjezd potřebuje. Možná, že potřebuje čas nabrat na síle. A rozhodně celý proces občas naruší krátkými rozptýleními: porodem, který nabral špatný směr, násilným útokem na zlotřilce z Blešího zadku, a nejrůznějšími orgiemi a všeobecnou zhýralostí.
Až se příběh seriálu zformuje a konflikt kolem následnictví se změní v krvavou řež, všechno se třeba zlepší. Já si ovšem myslím, že problém tu není jen v tempu. Myslím, že to má co do činění s nejasným směrem celé show, kdy kromě otázky nástupnictví divák neví, kam to celé vlastně vede.
Jak ale dokázala už Hra o trůny, ve skutečnosti nás ani tak nezajímá, kdo usedne na Železný trůn, ale to, zda naše oblíbené postavy uniknou z Králova přístaviště, nebo budou zajaty či zabity, než se stihnou vrátit domů.
Co tyto příběhy dělá výjimečnými, není ani tak nekonečná fantazie nebo dvorní intriky. Na čem nám nejvíc záleží, jsou vždy postavy a Rod draka má před sebou ještě pořádný kus práce, pokud chce, abychom se o kteroukoli z jeho postav zajímali jen z poloviny tolik jako o Dany, Johna nebo Neda.
Přes vše výše napsané si myslím, že Rod draka je seriál, který za váš čas opravdu stojí. Jen je potřeba držet svá očekávání na uzdě. Protože tohle není jen něco podobného, co se odehrálo stovky let předtím, než Ned Stark vzal své děti na jih do Králova přístaviště. Tohle je úplně jiný druh příběhu.
Co diváka mate, je fakt, že je tu tolik známých věcí, jako třeba hudba, že to působí jako povědomý svět, do kterého se vracíme. Jsou tu rytířská klání a souboje, slavnosti a všechno to okolo, takže pokud máte jako já rádi středověkou fantasy s trochou magie, jistě najdete spoustu věcí, které si zamilujete. Je to nádherně natočené a skvěle zahrané a já budu s nadšením sledovat, kam to povede.
Ale Hra o trůny to není.