Co si počít, když nastávající rodiče uslyší, že se jejich dítě narodí s vrozenou vadou? To je hlavní otázka dramatu Tanec s medvědem, které patří k nejpozoruhodnějším tuzemským novinkám posledních týdnů. A ústřední roli v něm ztvárnil Kryštof Hádek. „Překvapilo mě, jak se dá takhle těžké téma udělat s nadhledem,“ řekl pro Forbes Life.
Těhotenství většinou znamená největší štěstí na světě. Stejně tomu je i v novém filmu Tanec s medvědem režisérky Jitky Rudolfové. Euforii však velmi záhy střídá strach a tíseň – plod v pokročilé fázi se podle doktorů narodí s vrozenou vadou. Co v této chvíli dělat? Existuje správné rozhodnutí? A co znamená být silný?
Otázky, na něž neexistuje jasná odpověď, film pokládá skrze postavy Lindy (hraje Pavla Gajdošíková) a Marka. Zatímco svět a emocionální horskou dráhu vnímáme primárně perspektivou Lindy, čemuž je podřízen i celkový styl a vyprávění, Marek se se situací vyrovnává po svém. Situaci vnímá pragmaticky, frustraci v sobě dusí, vše je pro něj těžko uchopitelné.
Nelehkou polohu vystihl Kryštof Hádek. Herec, jenž se před 25 lety etabloval velkofilmem Tmavomodrý svět. Od té doby si prošel rolemi drzých svůdníků, vykuků, zlodějíčků, detektivů či ztvárněním Bohumila Hanče, hlas propůjčil mimo jiné králíkům z klobouku v nové celovečerní adaptaci. Aktivní je také v seriálech, především na obrazovkách České televize a Primy. Působí na prknech Studia Dva.
Byl oceněn třemi Českými lvy. Konkrétně za roli muže inspirovaného osobností Egona Bondyho potácejícího se 3 sezonami v pekle, vykloubeného feťáka v sociálním dramatu Kobry a užovky a naposledy za prospěchářského prosťáčka prolezlého v normalizačních stukturách řídícího Volhu. Marek rozšiřuje pestré portfolio Hádkových rolí.
Co vás na výsledném filmu překvapilo?
Jak se dá takhle těžké téma udělat citlivě a s určitým nadhledem. Protože takový život asi je.
Po delší době, kdy jste hrál především v žánrových projektech, jde pro vás o komorní vztahové drama. Jak jste se v něm cítil?
Takhle komplexně jsem to během natáčení nevnímal. Já se vždy zaměřuju na to svoje. Což je nějakým způsobem vyplnit záběr a ztvárnit danou situaci. A jestli je to v žánrovém filmu, nebo artovém – nedělám mezi tím rozdíly. Mám jeden úkol a to je na diváka přenést konkrétní emoci z dané situace.
Podle čeho si role vybíráte? Bál jste se někdy, třeba v začátcích kariéry, abyste se nestal hercem jednoho typu?
Cíleně se typologii nevyhýbám. Jsou věci, které mě lákají více, protože je v nich určitá výzva. Ať už z tohoto důvodu, nebo jde třeba o technickou složku, když musíte například zhubnout, naučit se něco nového, co jste do té doby nedělal. A takových příležitostí v Česku, myslím, obecně moc není a já jich zase taky tolik nemám.
Myslím si, že herec má hrát. Takže si zase tolik nevybírám. Nevím, jak to mají ostatní. Osobně mám ale štěstí, že vše, co dělám, mě baví nebo obohacuje.
Potřebujete, aby vám ztvárňovaná postava byla blízko?
Paradoxně mám raději, když mi blízko není. To se vždycky dělá lépe. Když je celý projekt či postava stylizovaná, je to super.
Postava Marka mi v něčem připomněla i vašeho detektiva z filmu Stvůry. Jde trochu o ublíženecké muže, jeden v sobě vztek dusí, druhý jej neovládá…
To mě ani nenapadlo. Ve Stvůrách mám s výbuchy vzteku zásadní problém, u Marka jsou důvody odlišné podstaty. Řeší zásadní životní otázky, abych tak řekl. Ale napadá mě zavádějící odpověď, protože se ty projekty točily chvilku po sobě, tak jsem to možná vzal jedním šmahem (smích). Ale troufám si říct, že ne.
Jak jste s Pavlou Gajdošíkovou hledali společnou dynamiku?
Měli jsme samozřejmě čtené zkoušky. Ale že bychom jezdili na nějaké soustředění, to ne.
A dělal jste si rešerše k tématu? Nebo jste spoléhal na scénář?
Něco málo jsem o dané problematice věděl, rešerše jsem si ale úplně nedělal. Během příprav jsem čerpal z toho, co řešilo moje okolí. Ono to v podstatě nebylo zas tak nutné, protože i moje postava vším prochází poprvé. Není to člověk, který by s tím měl zkušenosti a řešil to. Je hozený doprostřed rybníka.
Jakým způsobem s vámi režisérka Jitka Rudolfová pracovala? Nechala modulaci postavy spíš na vás?
Nevím, jestli na to dokážu odpovědět. Spíš to zobecním. Každý má přístup odlišný, vždy je ve hře víc faktorů. Někdy je text ve scénáři tak jasně a dobře napsaný, že není potřeba nic měnit, není potřeba přinášet nic svého. Někdy je to zase volnější. Což mě na herectví nejvíce baví, nikdy totiž není stejné.
A u Tance se medvědem to bylo jak?
Tady to samozřejmě bylo v přátelské atmosféře. S Jitkou Rudolfovou jsem chtěl vždy spolupracovat. Je mi sympatická lidsky i profesně. Jsem rád, že se mi to poštěstilo.
Máte rád její předchozí tvorbu? Dokázal byste pojmenovat v čem?
Mám, hodně. Líbí se mi díky civilnosti a ženskému pohledu. Mám rád režisérky, ostatně i moje matka byla režisérka. Takže pro mě nešlo o nic nového, tyhle spolupráce si užívám.
Tanec s medvědem disponuje dravou a vykloubenou stylistikou. Kamera se opile houpe, dává vám hodně volnosti pohybu. Alespoň tak to působí. Bylo to stran inscenace skutečně tak?
Tak samozřejmě musíte občas dojít na značku kvůli světlu nebo ostrosti. Ale myslím, že to bylo relativně volné. Ač to zní divně, ten film není těžký nebo zatížený tématem. My jsme se během natáčení docela bavili, protože takový je prostě život. A to se ve filmu podle mě docela odrazilo, aby divák neodcházel s depresí. Je to spíš platforma k zamyšlení, jak by to on sám řešil.
Jde o drama založené na hutných konverzacích, učil jste se spoustu textu?
Nebyla to žádná kláda. Já se učím hodně rychle, ale také se text nejvíc naučím až v rámci dané situace. Dokud nemám vnitřní logiku, nemůžu se text učit jako básničku. Postavu si najdete během zkoušek, zabýváte se jí dřív. Ale stejně pak přijdete na plac, jste v té situaci s hereckými partnery. Zkrátka když je to naplno, hodí vám to zase úplně jiné věci.
Foto Bontonfilm
Váš herecký styl je hodně civilní a tlumený, nejste expresivní. Jak se s těžko verbalizovatelnými emocemi herecky pracuje?
Jsem popravdě hodně intuitivní herec. V dané situaci už tak nějak jsem. Jsou určité řemeslné věci, musíte mít povědomí o kameře a o světle, pracovat s nimi. Ale potom se to snažím udělat tak nějak poctivě a od srdce. Z osobního života už zkušenosti mám. Když se někdy třeba hodně naštvete, už si to pak velmi dobře pamatujete a můžete to k herectví využít.
Přistupujete stejně pragmaticky a intuitivně i k divadelnímu herectví?
Vždycky říkám, že film je taková loupež a nikdy nevíte, jak dopadne. V divadle máte okamžitou odezvu. Co se přístupu týče, hodně záleží na žánru a zpracování. Já vlastně o herectví takhle moc mluvit neumím, nevyučuju ho na škole. Vždycky se snažím konkrétní situaci co nejvíce a nejlépe naplnit, aby se něco dělo.
Točíte hodně, včetně delších seriálů. Jak zvládáte pracovní zápřah?
Já to moc neřeším. Složenky se neptají.
