Nekonečná krása umění i vzpomínka na lidskou civilizaci. Taková je nejnovější výstava pod názvem Stardust od Jana Gemrota, jednoho z nejzajímavějších umělců své generace. K vidění je do 23. června v Galerii Václava Špály.
„Jsem ochotný prodat každou svoji věc, nemám s tím problém. Ale chci, aby lidé kupovali to, k čemu mají vztah,“ říká Jan Gemrot.
Upozornil na sebe už během přijímacích zkoušek na Akademii výtvarného umění. Jeho talent zaujal pedagogy natolik, že mu byla udělena výjimka a ze třetího ročníku střední školy šel rovnou do ateliéru klasické malby Zdeňka Berana.
A diplomovou práci, cyklus Únos, si zase zakoupili do prestižní sbírky současného umění Collet Prague/Munich. Na prodej jsou i díla z poslední výstavy Stardust. Logicky ovšem jen ta, která ještě nemají svého majitele.
Ještě před vernisáží si totiž některé z obrazů pořídili Gemrotovi sběratelé. Některé mecenáše má od vysoké školy, pravidelně sledují jeho tvorbu, navštěvují ho v ateliéru, podporují.
„Udělat tuto výstavu pro mě bylo velmi náročné. Když maluji, je to fyzický i psychický proces, kterému dám úplně všechno,“ vysvětluje umělec.
Na výstavu během jednoho roku musel připravit desítky děl, kterými zaplnil velkorysé prostory Špálovy galerie. Ta vznikla v roce 1957 na místě prvorepublikového Vilímkova nakladatelství a knihkupectví. Nyní ji provozuje PPF Art a představuje zde současné české tvůrce.
Gemrot ale neukazuje „jen“ obrazy, je to zároveň instalace z ojedinělého antického zlomku – římské hlavice v korintském slohu, kterou si prohlédnete v temné místnosti tak, že si nasadíte speciální brýle. Umělec tak chtěl diváka vyvést mimo komfort nazírání na umělecký artefakt.
„Zajímá mě, jak se změní vnímání díla, když prezentace a přístup k němu představuje určitou výzvu,“ popisuje Jan Gemrot.
Na rozdíl od mnoha tvůrců, kteří se věnují čisté abstrakci, jsou ale jeho díla přístupná na první pohled, ukazují dokonalou kresbu.
Renesanční motiv Michelangelovy sochy volně letící vesmírem může v divákovi evokovat představu, že to nejlepší, co z času trvání lidské civilizace bylo vytvořeno, je vystřeleno do kosmu pro setkání s dalšími civilizacemi.
Gemrotovi ale prý nijak nevadí, když si diváci jeho obrazy interpretují po svém.
„Většinou se však diváci s mou vizí shodují a v obraze čtou, co jsem tam zamýšlel. S konkrétními prvky pracuju hodně emočně, obrazem občas postihuji jen nějaký svůj těžko uchopitelný pocit a někdy tam úplně chybí narativní linie,“ přibližuje Gemrot.
Nejdůležitější je ale podle něj pro vnímání uměleckého díla otevřená mysl. „Můžete se na něj napojit a třeba se vznášet jako astronaut,“ usmívá se.
Na plátnech pod názvem Chodec v čase I–III se setkává právě astronaut s pozůstatkem antické sochy. Dohromady vytváří iluzi figury. Z našeho pohledu vnímání času je dělí tisíciletí, z vesmírného plynutí času se antika i jednadvacáté století děje v podstatě zároveň.
Divák také dostává šanci vidět, jak některá díla postupně vznikala. Součástí výstavy jsou i Gemrotovy náčrtky a kresby, které jsou na prodej už od několika desítek tisíc.
O komerčním aspektu své práce nemá Jan Gemrot problém mluvit, prolamuje tím stále platné lokální status quo o umělci, který má tvořit jen pro samotné nutkání své kreativity a je vyjmutý z tržního prostředí.
Gemrota zastupuje poslední čtyři roky galerie Adolf Loos Apartment and Gallery, na jejichž stránkách uvidíte některá díla z výstavy Stardust i jejich ceny. Za plátno pod názvem Touha dotknout se věčnosti zaplatíte půl milionu, jiné dílo – Chodkyně v čase, která je už rezervovaná, stojí tři sta tisíc.
„Cenu stanovuje můj galerista, on řeší také veškeré obchodní záležitosti. Být takhle zastoupen a věnovat se jen své tvorbě, to mi uvolňuje ruce. Každý pak v rámci uměleckého provozu dělá to, co umí nejlépe,“ popisuje Jan Gemrot.
Kromě soukromých sběratelů je zastoupen také v desítkách institucí. Vedle Národní galerie je to například i ta Alšova jihočeská v Hluboké nad Vltavou, kde měl Jan Gemrot už před čtyřmi lety svou retrospektivu.
Bylo mu tehdy jen šestatřicet, což je na bilanci a obracení se zpět do své kariéry možná příliš brzo, ale Gemrot byl od raného mládí velmi plodným autorem. Svým přístupem k tvorbě ostatně připomíná legendární renesanční tvůrce, na které se místy vizuálně odkazuje.
„Člověk má možnost silou svého vědomí stát se něčím, co ho přesáhne,“ uzavírá Jan Gemrot komentovanou prohlídku po výstavě Stardust. Astronauti zde podle něj fungují jako průvodci na obrazech, ale také jako objevitel, který se vydává mimo komfortní zónu.
A samotná Gemrotova osobnost je důkazem, co vám pobyt mimo komfortní zónu může přinést. Že samotný mimořádný talent ještě nic nezaručuje, že potřebujete disciplínu a tvořit, i když byste raději byli na dovolené nebo odpočívali.
„Za poslední rok jsem denně jen maloval. Všední dny, víkendy, pořád. Naprosto mě to pohltilo,“ říká.
Až uvidíte výstavu, tak ale pochopíte, že obrazy Jana Gemrota vás nebudou atakovat ani egem, ani přehnanou ambicí. Přenese se z nich na vás pocit, že všichni jsme jen zrnka prachu ve vesmíru.
„Hvězdný prach z výbuchu supernov. Obsahují ho antické sochy i my sami. Je to nakonec to jediné, co z nás nakonec zůstane,“ usmívá se.
