Marketingová kampaň nového filmu Společník sází na předchozí úspěch tvůrců hororu Barbar a romance Zápisník jedné lásky. Nejvíc mu ale prospívá, když od něj nemáte žádná očekávání.
Krásná a křehká Iris nám v úvodu slibně se rozjíždějícího thrilleru přibližuje vzpomínku, ve které se v obchodním centru seznámila s láskou svého života: „Nejšťastnější jsem byla dvakrát v životě. Poprvé, když jsem potkala Joshe. A podruhé, když jsem ho zabila.“
Když se tedy o pár minut později Iris s Joshem chystají strávit víkend na opuštěné chatě s partou nepříliš známých kamarádů a kníratým ruským mafiánem, tušíme, že tahle podivná love story nedopadne dobře.
Záhada první mrtvoly na scéně slouží jako oslí můstek pro zásadnější odhalení – Iris totiž ve skutečnosti není člověk z masa a kostí, ale robot-společník. Euforie z takového zásadního zvratu se ale mnozí diváci pravděpodobně nedočkají.
Pravdu o Irisině původu totiž velmi explicitně naznačuje už druhý vydaný trailer. To je trochu škoda, vzhledem k tomu, že ti, kteří měli tu smůlu a trailer viděli, si na další vývoj musejí počkat zhruba do poloviny stopáže.
Jakkoli je premisa slibná, ve skutečnosti se bohužel nedočkáváme ničeho, co by nám o umělé inteligenci, robotech a budoucnosti lidstva neřekly stovky podobných sci-fi thrillerů. Daleko víc ale zamrzí, že na rozdíl od Barbara se ani nesnaží vykročit z komfortní zóny generické popcornovky s předvídatelným vývojem.
Hlavní postava Iris je ideálem pro každého zakomplexovaného muže. Poslouchá na slovo, nikdy neodmlouvá, příliš se nevyjadřuje, zahrnuje Joshe nepodmíněnou láskou a pozorností a přitom je samozřejmě dokonale upravená.
Její přerod v silnou a nezávislou robotku má potenciál a její soužití s Joshem se místy povedeně strefuje do komunity incelů. Společník nabízí mnoho témat k zamyšlení, všechna ale nechává po většinu času klouzat po povrchu.
Jako celek tak může film působit trochu nedotaženě. Hlášky, u kterých se upřímně zasmějete, totiž dost dobře vyvažují ty hraničící s trapností. Scény, které pomalu a efektivně budují napětí, zase zabíjejí předvídatelné a líně napsané zvraty.
Společník paradoxně funguje spíš jako odlehčená komedie než jako chytrý thriller. V jedné z povedenějších scén se Iris snaží na Joshově mobilu změnit své nastavení a zjistí, že má inteligenci nastavenou na čtyřicet procent.
Jiné momenty ale spíš vzbuzují podezření, že stejné tovární nastavení očekávají tvůrci od diváků – a že sami do scénáře dávají podobné procento snahy.
Ze Společníka je tak zábavná a nenáročná podívaná s dobrým soundtrackem, která naznačuje, že více než umělé inteligence bychom se měli bát lidské hlouposti. Jeho potenciál se ale ztrácí v předvídatelném ději a přílišné pohodlnosti, za několik dní na něj proto s klidným srdcem zapomenete.